Další lednové blábolení

Dnes v 16:10 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Ve všední dny píši méně, než bych chtěla.

Poslední dobou mě hodně baví moje sny. V jednom jsem spatřila dokonce i Carmen, mou vysněnou a již léta pojmenovanou dlouhosrstou kolii barvy blue merle, kterou si chci za několik let pořídit. Byla teprve štěňátko a seděla v lese u cesty za naším domem. Ten sen byl kratičký, ale zároveň neuvěřitelně milý. Carmen se za mnou rozeběhla, když jsem vyšla z lesa, a skočila mi do náručí.
V tom minulém jsem si pořídila nové plavky, které byly naprosto příšerné, a když jsem si je zkoušela a prohlížela se v zrcadle, najednou jsem řekla: ,,Ale Hano, to jsou plavky Velmy ze Scooby-Doo.". Vrchní část byla tvořena opravdu z oranžového roláku, jen měl kratší rukávy a byl z nějakého neoprénu.
V dalším snu jsem viděla letět poštolku, která vůbec poštolkou nebyla, vypadala trochu jako kavka, ale ne úplně. Každopádně ja ji říkala Poštolko. Napadlo mě, že si ji pohladím, a během chvilky jsem si ji ochočila a ona moje hlazení a drbání zbožňovala.
V dalším snu jsme se vydaly s holkama do kina. Ani si nevzpomenu na co, ale bylo to staré maloměstské kino. Bohužel typicky české, takže žádný americký vzrůšo. Každopádně jsme tam přišly a na stolečku, u kterého seděly dvě báby prodávající lístky, ležely čtyři poslední vstupenky. ,,Potřebujeme čtyři lístky", řekla Verity a bába začala počítat ty zbývající. Napočítala čtyři a řekla: ,,Už jsou vyprodané" (což nechápu, ležely tam!) a potom se ze zatáčky přiřítila Sova s Atheirou, celé ufuněné, protože jsme na ně z něznámých důvodů vůbec nepočkaly. No a to je celé. Do kina se nešlo.
Dnešní sen byl ale ošklivou noční můrou, která byla tak nepříjemná, že se mi hrozně moc ulevilo, když jsem se probudila. A o nočních můrách většinou více nepíšu - určitě ne hned, takže tu si nechám pro sebe.
Sny si teď zapisuji a našla jsem si v tom novou zálibu. Přemýšlím, že bych si je vždy na konci měsíce mohla rozebrat hlouběji, zjistit významy a něco o nich sepsat.

Venku chumelí. Chtěla jsem z toho mít radost; užít si zimu i po Vánocích, protože ta svým způsobem teprve začíná. A ne, že bych radost neměla; naopak se v posledních dnech cítím hrozně fajn a šťastná, ale zimní dny s tím nijak nesouvisí - nějakým zpsůbem totiž to počasí v posledních dnech vůbec nevnímám (což se hodí, pokud je zrovna vážně ošklivo). Tedy až na to, že se cítím naprosto zmrzlá a zimou sežraná zevnitř. Včera se mi ten sněhový poprašek v lese líbil a trochu jsem ho vnímala, přišel mi hezký, i přesto je ale uvnitř mě takové jaro; jako bych v sobě měla poupátko, které začíná rozkvétat. Často myslím na zelené lesy a rozkvetlé louky, těším se z představy, kdy vyjdu ven ze dveří jen tak nalehko a uslyším zpěv ptáčků. A taky na kolo, cesty do práce a z práce, koloběžku, první sezení venku, jógu v přírodě, protože to je to nejlepší uvolnění, a zkrátka tu jarní lehkost... Lehkost, to je to, co vystihuje jaro snad nejvíc. Člověk si přijde tak příjemně odpočatý, všechno se probouzí a po tom, co se ven nemusí balit do bundy, kulichu, rukavic, šály a hlavně těžkých, zimních bot, si přijde opravdu o dost lehčí.
Mám letos na jaro hodně plánů, nejen těch hmotných, ale především chci pracovat na sobě, s čímž tak trochu už začínám. Nejspíš se o tom rozepíši na konci ledna, ještě uvidím. Třeba i někoho inspiruji.

Předevčírem v práci jsem přemýšlela nad tím, jak příšerné je, když nemáte do čeho píchnout. Jak hrozně člověka (nebo jen mě a některé z nás?) unaví, když skoro nic nedělá. Vím, před Vánocemi jsem měla pusu plnou stížností ohledně toho stresu a fofru, ale z jednoho úhlu pohledu mi snad to divoké tempo bylo opravdu milejší. Nejen, že když je té práce najednou míň, mám pocit, že usnu u pracovního počítače, ale taky se jedna hodina strávená tam rovná snad celému dni, jak pomalý se ten čas zdá najednou být.

Z ledna uběhlo už osmnáct dnů a mně to zatím přijde všechno takové klidné - občas mám pocit, že některé dny hrozně rychle utekly, zároveň mi ale přijde, že celkově to zase neutíká tolik, a že ty dny vnímám víc, než dříve, což je skvělé - pokud se tedy zrovna nejedná o tu situaci nekonečného dne v práci, ale takový byl naštěstí jen jeden. Nejspíš jsem dokázala tak nějak vnitřně zpomalit, zvolnit a žít okamžikem. Doufám, že se i vy máte krásně a užíváte si i okamžiky všedních dnů. Opěvujete stále zimu, nebo už ve vás také rozkvétá nějaké to poupátko?
 

Finské podivno, aneb Lesní lišky

Neděle v 15:23 | Lucirä |  Recenze
... a další znepokojivé příběhy.



Ufo palačinky a další příhody

Pátek v 19:42 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Od mého posledního zápisku uběhlo víc dnů, než jsem si představovala. Víkend - ten první lednový - se po prvních třech dnech strávených v práci přiřítil neuvěřitelně rychle. Člověk si ani nestihl zvyknout na to vstávání a najednou zase vstávat nemusel. Ale proč to píšu, když vlastně vstávám ve stejný čas ve všední dny i o víkendu, to nevím. Celé to bylo nějaké zrychlené. Jenže víkend rychle nejen přilétl, ale i odlétl. Pfjůů, a byl fuč. A já mám pocit, že jsem nestihla zdaleka tolik, kolik bych chtěla. Jenomže teď je zase pátek a další víkend za dveřmi. Černá magie! Já to říkám pořád.

A já ho mám vlastně už teď. Včera touhle dobou jsem netušila, že se v práci vyhlásí povinné volno (důvod zněl: protože je venku šeredně, tak ať nikam nemusíme. V létě to je zase protože je moc vedro, u nás normálka) a já budu moci dnešní ráno strávit s palačinkami a ufo dokumentem. Jo a tou porcí se nenechte zmást - trochu větší asi je, ale zas ne tolik, jak to vypadá - ty palačinky jsou totiž extra teňoučké a vlastně to bylo poprvé, co jsem je dělala, protože jsem si na ně nikdy netroufla. Když jsem otáčela první na úplně suché pánvi, málem mě trefilo, jak dokonale se mi povedla! Jsou pohankovo-jáhlové a pochlubit se prostě musím.
 


Noty vzpomínek #2

8. ledna 2018 v 8:19 | Lucirä |  Hudba
EMO! Říkají vám něco tahle tři písmenka plná melancholie, nebo upadla v zapomnění?

Prvním článkem na téma noty vzpomínek, kde jsem vybrala pár písní připomínajíc mi jedno konkrétní období, jsem si ty časy moc příjemně připomněla a proto jsem se rozhodla v této rubrice pokračovat dál. Konkrétně do období, které následovalo těsně po tom prvním.

Bylo to období, kdy mi došlo, že jsem v mnoha věcech trošku jiná, než moji spolužáci na základní škole. A protože to byla doba mého dospívání, samozřejmě jsem měla tak trochu chuť dát to najevo. Kdyby to bylo jen tak lehce, tak by to asi ničemu nevadilo, ale když jsem najednou začala nosit všechno černo bílé, černo červené a nebo černo černé, bylo to trochu jako rána mezi oči. Samé pruhy, samé lebky, černé vlasy s patkou, černé oči - zkrátka emo. Jenomže já nevypadala jako ti dokonalí emaři z fotek z internetu, já byla taková emo verze Hagrida. Moje nezkrotné vlasy po obarvení na černo byly opravdu směšné, oči jsem si malovat neuměla a vypadala jsem vážně strašně... a možná i strašidelně. A to tak moc, že na fotky z tohoto období radši vůbec nekoukám. Přesto na něj mám hezké vzpomínky. Pořád jsem byla dítě, jen trochu šáhnuté. Rodinní příslušníci se báli, abych si třeba neřezala žíly nebo tak něco, ale mamka vždycky věděla, že mi jde jen o tu módu (která mi tedy příliš nešla) a především o hudbu, do které jsem se zamilovala a která mě v tu dobu naplňovala jako nic jiného.

Emo v hudbě má původ v hardcore punku. Asi nemusím říkat, že slovo emo vzniklo ze slova emotion (emoce). Později se začaly používat termíny emocore, což je zkratka slov emotion a hardcore a podle mě i nejpřesnější výraz, jak tuto hudbu nazvat. Jako každý žánr, i tenhle má své podžánry. Emo hudba je založená na emocích, které interpreti vyjadřují nejvíce a nejlépe, jak umí. Nejen skrze velmi silně emotivní texty, ale často i svým chováním na živých koncertech.

Bylo by asi na dlouho dohadovat se o tom, která kapela do tohoto žánru spadá a která nikoli, ale nikdy jsem za emo kapelu nepovažovala My Chemical Romance, Good Charlotte nebo Panic! At the Disco, jako spoustu lidí. Já tam řadím trochu jiné kapely.


Zpátky v akci

6. ledna 2018 v 7:19 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Jsem ráda, že Nový rok vyšel tak, jak vyšel, a že jsem měla pracovní týden o dva dny zkrácený. Najet po tom dlouhém flákání se do ruchu pětidenního by asi bylo až moc vyčerpávající. Protože jak se říká, hlavně nepřepálit začátek! O práci a začátku nového kalendářního roku to platí dvojnásob.


Další články


Kam dál