První (ne)jarní den?

20. března 2017 v 19:43 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
Probudili jste se do prvního jarního dne s úsměvem na tváři plní energie, pozitivní nálady a nadšení? Doprovázely vás na ranní procházce či cestě do práce sluneční paprsky a zpěv ptáčků? Dámy, měly jste chuť si na sebe obléct sukýnku s květy a vítat jaro?

Kéž by to takhle bylo u mě!

Můj první (ne)jarní den se absolutně nepovedl. Nemůžu říct, že u nás není teplo - to je, už od rána. Se sluníčkem je to ale trochu jinak. Od rána bylo pod mrakem a moje procházka před prací byla spíše podzimní, než jarní. Všude bylo ještě trochu mokro z předešlého propršeného víkendu a atmosféra okolí nebyla jarní ani náhodou. Od probuzení jsem navíc měla divný pocit. Takový ten, jako že dnešek není úplně dobrým dnem. Že se prostě něco semele. Nejen, že jsem měla chuť zalézt si radši zpět do postele a pustit si nějaký horor a odpočítávat dny do Halloweenu (ale to je ještě dobrý, v tom horším případě jsem si i pobrukovala It's beginning to look alot like Christmas), ale přepadaly mě nejrůznější negativní myšlenky ohledně některých povinností. Snažila jsem se všechno z hlavy vyhnat - jak ty negace, tak myšlenky na podzim a především hlavně pocit, že dnešní den není v pohodě.

Jenomže můj pocit byl správný. Tenhle den nebyl v pohodě. Ale ten koláč k snídani jo, ten se mi fakt povedl.
 

Ochutnáno! ~ Barley Cup - Obilná káva s pampeliškou

15. března 2017 v 6:26 | Lucille Daryl |  Ochutnáno!
Poslední článek ze série Ochutnáno! jsem zveřejnila už před více než měsícem, konkrétně první den v únoru. Od té doby jsem samozřejmě měla v plánu zveřejnit několik dalších, ale nějak článek odkládala, až jsem na to úplně zapomněla. Za tu uplynulou dobu jsem jistě ochutnala několik věcí, které stojí za zmínku, a stejně tak několik, které za ni nestojí. Upřímně si teď ale nevzpomenu téměř na žádnou z nich. Až na jednu! A tak jsem se rozhodla další článek z této rubriky věnovat jen ji, neboť podle mě za zmínku rozhodně stojí.


Toulavé jaro, courání a oslava

13. března 2017 v 18:35 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
Minulý týden byl takový zvláštní. Alespoň mně přišel hrozně zrychlený. V práci opět kupa zakázek, díky kterým mi to vlastně i rychle utíkalo, a šéfová se navíc opět rozhodla, že si uděláme volný pátek, a tak jsem místo do práce vyrazila do města za kolegyní z bývalé práce. Zašly jsme spolu na oběd do místního (a jediného) zdravého bistra.
Když už někde takhle jsem, využiji příležitosti a dám si veganský burger, mám pro ně prostě slabost. Ale tady ho zkrátka a jednoduše neumí. A hrozně mě to štve. Je to jediné bistro s veganskou nabídkou široko daleko, a oni neumí dobrý burger! Za tu nekřesťanskou cenu bych se navíc styděla ho prodávat. Neříkám, že byl špatný, ale dokážu z fleku udělat tisíckrát lepší a chutnější, a tak vždy v restauraci očekávám nějaký foodporn zážitek. A musím podotknout, že já vážně nejsem náročnej strávník! Chutná mi téměř všechno zdravý a veganský, o burgerech nemluvě. Ale za devadesát korun očekávám víc, než šesticentimetrovou bulku s nedochuceným burgerem a kolečkem rajčete. Měla bych si otevřít burgrárnu.
 


První výlet a první ples

7. března 2017 v 7:41 | Lucille Daryl |  Zážitky

Předpověď počasí na sobotu doslova řvala o to, aby si člověk honem rychle naplánoval nějakou aktivitu. A tak jsme krátce po snídani vyrazili na první malý výlet. Dopoledne bylo ještě docela chladno a nepříjemně foukalo, ale sluníčko nezklamalo a během odpoledne se udělalo opravdu teplo. Náš první výlet nebyl daleko, na místě jsme byli asi za patnáct minut. Na internetu jsem totiž narazila na to, že "za rohem" města, kde bydlí přítel, je krásné Arboretum. Jedná se o obec Vysoké Chvojno, která je opravdu maličká a připomíná takové ty typické české staré vesničky, ve kterých je všehovšudy dvacet ne zrovna pěkných domů se zahradou plnou harampádí a slepic. Nic, co by mě lákalo, ale zahrada plná krásných stromů navazující na obrovský les je vážně klenot této "špinavé díry".

Z rána slunečného

1. března 2017 v 18:59 | Lucille Daryl |  Fotografie aneb zachyceno objektivem
Pondělí 27.2.

Ty pondělky bývají divné. Ačkoli se mi to stává málokdy, tentokrát se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Na ráno se těším i ve všední dny, je to moje oblíbená část dne a mám spoustu svých drobných rituálů, které si maximálně užívám za všech okolností. Ale poslední dobou jsem stále častěji v pondělí líná jako kočka. A tentokrát taky rozlámaná. Když už jsem se asi dvacet minut po zazvonění budíku z té postele vyhrabala, za chvilku jsem se do ní vracela znovu a zdřímla si ještě na hodinku, kterou jsem chtěla původně věnovat právě své ranní oblíbené rutině. Vstávala jsem tedy v šest, místo v půl páté, ale musím tedy říct, že to mělo něco do sebe. Rozlámaná jsem sice byla stále, utahaná taky, ale vstávat zase jednou po dlouhé době ve chvíli, kdy už je venku trochu vidět, bylo takové příjemné. Pohodlné a útulné. A hlavně hrozně nezvyklé.

Ta tma ráno už trvá totiž moc dlouho. Dříve jsem takhle brzy vůbec nevstávala, a když jsem pak začala, hrozně mě to bavilo. Vzbudím se a je dobré dvě, tři hodiny ještě tma jak v pytli. Takhle před jarem mám naopak ráda, když vstanu a venku už se to začíná probouzet také, a ti milí ptáčci nezpívají do té černočerné tmy, ale do vycházejícího sluníčka - které, bohužel, do mého okna vůbec nesvítí, neboť ho mám na západ, což mě mrzí, ale i tak tu atmosféru zachycuji. Dnes navíc bylo osvícené celé okolí, a tak mě to sluníčko ven doslova vytáhlo. Sice jsem zrovna neměla času nazbyt, ale i tak jsem vzala foťák v naději, že konečně ulovím nějaké pěkné fotky východu slunce, ať si ten krásný návrat jara zvěčním. Už dlouho jsem totiž nic nefotila. Kromě foťáku jsem samozřejmě vzala i našeho Draga a mohli jsme jít. Docela to ještě mrazilo, ale paprsky slunce začaly brzy velmi příjemně hřát. Dragovi se samozřejmě nechtělo čekat na každém rohu, až si všechno blejsknu, tak pelášil napřed a já se ho vždycky snažila dohnat, což mě zahřálo ještě víc. No a pak mi utekl za mrtvou srnkou a mě už vážně tlačil čas, neboť jsem neměla ještě nic připraveného do práce, a tak jsme zbytek procházky klusali, abych stíhala.

Fotky jsou cvaknuté opravdu narychlo, kolikrát dokonce naslepo, zkrátka nebyl čas vystávat a dotáhnout každý snímek k dokonalosti, ale mně to jako památka na tyhle krásný ranní předjarní procházky bohatě stačí. Tohle ráno bylo obzvlášť slunečné a kouzelné a vzhledem k tomu nádhernému slunci by byla škoda je nezveřejnit, když už existují.



Kam dál