Welcome to the jungle

Pátek v 12:53 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Je to zvláštní, jak rychle se to všechno začalo zelenat. Člověk čekal na jaro a najednou tu bylo ze dne na den. Jeden den jsem šla mdlým lesem a další den se všechno kolem začalo zelenat. Na místech, na kterých předtím nic nebylo, najednou zazelenala tráva, stromy se obalily listím a všechno se to zdá být takové veselejší a živější. Roste to jako z vody!
Nějak jsem zapomněla na víkendový článek a teď už ho asi nedoženu, když se týden chýlí k dalšímu. Ve foťáku se mi ale nahromadilo pár fotek, a ty bych zveřejnit přece jen mohla, co myslíte?

Tyhle jsou ze sobotního rána, kdy jsem se šla kousek projít právě proto, abych si vyfotila tu probouzející se přírodu. Přišlo mi všechno tak neuvěřitelně zelené, protože předchozí den to takové opravdu nebylo. V porovnání s tím, jak to ale v lese vypadá teď, je tohle jen ždibec té nádhery.


 

Zhlédnuto - Amityville: Probuzení

Pátek v 9:48 | Lucirä |  Zhlédnuté horory
O pokračování Amityville toho bylo všude plno, ještě než byl film na světě. Člověk alespoň doufal, že to bude stát za to, když to tvůrci tak natahují... A jak to tedy dopadlo?

O příběhu v Amityville je toho spoustu. Od článků přes dokumenty až po hororové filmy inspirované touto údajnou skutečností. Prvním takovým byl Horor v Amityville z roku 1979, který se v roce 1982 dočkal pokračování s názvem Amityville 2: Posedlost a v roce 2005 také remaku nám známého pod názvem 3:15 zemřeš. Mezi těmi filmy toho bylo samozřejmě víc, ale komunitou nejznámější jsou právě tyhle tři.

Příběh je v dnešní době tak profláknutý, že nejspíš není třeba zmiňovat, o čem je vlastně řeč. Na googlu toho najdete spousty. Ve zkratce šlo o to, že v tomto domě žila deset let rodina DeFeových s pěti dětmi a jeden ze synů jedné noci zavraždil ve spánku celou svou rodinu. Do domu se o rok později nastěhovala rodina Lutzových, a právě ta zajistila tomuto domu "slávu". V domě vydrželi pouhopouhých 28 dní a údajně byli svědky naprosto šokujících a nevysvětlitelných jevů. Otevírání a zavírání dveří, nevysvětlitelný chlad a zápach v domě, hejna much. Rodina trpěla nočními můrami o vraždách, někteří se dokonce budili s jizvami po těle. Otec se začal probouzet přesně v ten čas, kdy byli předchozí majitelé zavražděni, a dcerka si hrála s imaginární kamarádkou, kterou později na fotce identifikovali jako dceru rodiny DeFeových. Jak to bylo doopravdy, to už se nejspíš nikdy nedozvíme a můžeme o tom jen spekulovat. Teď ale zpátky k našemu nejnovějšímu snímku o těchto událostech.

Ochutnáno ~ 12

15. dubna 2018 v 13:28 | Lucirä |  Ochutnáno!

Pojďme se podívat na to, co jsem zase stihla spásat v posledních dnech...

Lídlácká značka Alesto už má také svoje Raw tyčky, já ochutnala jejich Coconut Cocoa Raw bar a byla moc dobrá. Upřímně možná lepší, než klasické bombusky.

Ty už totiž moc nemusím, ale ty proteinové mi chutnají. Nejsou tak sladké a jejich konzistence není tak patlavá, protože kromě datlí obsahují i raw práškový protein a ten jim dodá takovou dobrou strukturu. Bombus RAW protein Coconut & Cocoa mě nalákal tou krásnou barvičkou (hnědá s tyrkysovou je prostě úžasná kombinace), protože jinak moc kakaové raw tyčky nemusím. Příjemně mě ale překvapila, byla opravdu mňamózní a kdyby nebyly tak drahé, tak si ji ráda někdy koupím znovu. Pak jsem se rozhodla dát šanci i Bombus RAW protein Lemon & Chia a do teď nevím proč, protože ta opravdu lákavě nezní, ale překvapivě to byla příjemná změna. Citrus v ní byl hodně cítit a nejspíš ji ani nedokážu s ničím porovnat, je to zkrátka nová chuť.
 


Nový rozměr

13. dubna 2018 v 20:15 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Většinou jezdím z práce půl cesty autobusem a půl jdu pěšky, po mé oblíbené cestě, která je z jedné strany lemována polem a z druhé lesem. Lesem, který mi tak moc připomíná lesní lišky. Jedna čás lesa je naopak úplně jiná a je v ní takové magické místo, jehož zem je prorostlá břečťanem a ten se pak pne kolem stromů a tvoří kruh. Je to nesmírná nádhera. Další část cesty je pak taková mimozemská a po levé straně je veliký elektrický sloup. Mimozemská protože tam některé roky je kukuřice a ta mi vždycky připomene mimozemšťany. Kdo viděl v dětství Znamení, jistě mě pochopí. I když tam to kukuřičné pole zrovna není, stále to tam na mě tak působí. A jsem přesvědčená, že kdybych někdy měla spatřit létající talíř na obloze, bude to právě na tomhle místě během nějaké mé projížďce na kole. Hned za elektrickým sloupem je zase úplně jiná část lesa, která vybízí pro letní piknik a letos jsem odhodlaná ho tam opravdu uspořádat i kdybych si tam tu deku měla rozložit sama s Dragem. Tahle část lesa už je blízko civilizace - dostáváme se totiž na rozcestí, které vede k chatové oblasti kolem rybníka. A to už jsem víceméně doma.


Ve čtvrtek jsem se rozhodla jít pěšky z práce celou cestu, když bylo tak krásně. Teda, jak se to vezme... Z okna totiž ten vítr nebyl vidět. Ještě jsem nevyšla ani z malého města, ve kterém pracuji, a už jsem se proklínala. Celá ta první půla totiž vede většinou kolem silnice. A tahle část silnice mezi vesnicemi je taková divoká, bála jsem se tam kolikrát jet i na kole a když jsem po ní chodila pěšky loni, nikdy nejezdilo tolik aut, co včera. A pokud zrovna někdo nejel jako hovado, tak naopak přibržďoval, civěl a troubil nebo něco na ten způsob. A úplně dobrý pocit jsem z toho neměla. Došlo mi, že oproti tomu je ten vítr, který mě opravdu štval, úplný čajíček. Přestože mi od něj doslova hučela celá hlava a měla jsem pocit, že mě někdo tlačí zpátky dozadu. V jednu chvíli jsem toho už měla tak dost, že jsem vynadala jak tomu větru, tak troubícím autům. Jakmile to bylo možné, zaplula jsem do lesa. A radši jsem se brodila trním v kraťasech a měla celé porejpané nohy, než abych šla byť jen další metr po silnici. Měla jsem v sobě tolik hněvu, že jsem se chviličku bála, aby to ve mně neprobudilo nějaké superschopnosti a já nevyhodila jedno z těch aut do vzduchu.

... a pak mi došlo, že nejsem Eleven.


Jurským parkem do práce

9. dubna 2018 v 6:21 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Návrat po čtyřech volných velikonočních dnech do pracovních kolejí byl horší, než jsem doufala. Neměla jsem ani tak špatnou náladu, jako spíš absolutní vymizení energie. Byla jsem vyčerpaná. Nejen na práci, ale především na lidi. Hrozně mě mrzí, že moji kolegové jsou mudlové. Občas se to prostě fakt nedá a pije vám to krev i tu energii. V úterý byl první opravdu teplý den, kdy ani nefoukalo a pokud ano, tak velmi příjemný a teplý vánek. Z práce jsem šla kus pěšky kolem lesa, po mé oblíbené cestě, abych si to počasí užila. Další den byl podobný, ne-li teplejší, a tak jsem si to zopakovala. Mimo to jsem ráno vyrazila v kraťasech, pod kterými jsem sice měla ještě silonky, protože ráno teplo není, ale i tak to byla příjemná změna na kterou jsem se neuvěřitelně těšila. Prostě jaro je tu!

Další články


Kam dál