Poslední únorové dny

Neděle v 14:48 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Tenhle týden byl tak dlouhý! V práci toho bylo hrozně moc, doslova až nad hlavu, takže i přesto, že do práce chodím ráda, jsem se nemohla dočkat pátku a toho, až si trochu odpočinu. V týdnu jsem byla ale celkem dost akční a nabitá pozitivní náladou, takže jsem si i ty všední dny užila naplno. Jen bych je potřebovala trochu delší. Člověk vstává každý den o půl páté, i když takhle brzy vstávat vůbec nemusí, a stejně nestíhá všechno, co by chtěl. Ráda jsem si zpestřovala čtením, procházkami nebo i tréninkem, který jsem před prací stihla. Čas po práci jsem trávila procházkami, cvičením a večery jsem většinou běhala v kuchyni a myla nádobí, připravovala si večeři, jídlo a další věci na následující den a zásadně změnila jednu věc. Po takovéhle přípravě na další dny většinou následovalo usednutí k počítači, blogování a nebo čumění do instagramu. Zkrátka taková flákací chvilka. Jenomže ten počítač mi nějak začal lézt na nervy a bohatě mi stačí do něj čumět v práci. S trochou štěstí tu mám totiž i čas na své věci, jako je třeba blog - fikaně si tu totiž předepisuji články a doma je jen narychlo zveřejňuji. Každopádně, rozhodla jsem se večery trávit trochu víc.. uvolněně. Většinou si u počítače sním večeři (ale to se změní s příchodem jara, neboť to večeřím jedině na balkóně!) a poté ho vypínám, rozsvěcím útulnou lampičku u postele a vrhnu se na protahování. Čaj si vypiju hezky pěkně v posteli s knihou - a to se dostáváme k další věci. To čtení mi jde! Čtení věnuji převážně nějakou tu hodinku svého rána, a co víc, baví mě to. Skutečně. A jsem ráda, že jsem si k tomu opět našla cestu, je to příjemný relax. Snad si tenhle zvyk udržím déle, než když jsem začala číst naposledy. To už bude totiž pěkných pár let zpátky..
 

Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem

Pátek v 8:25 | Lucille Daryl |  Ze života
Bylo to před dvěma lety, kdy jsem začala cvičit. Do té doby jsem se, kromě častých procházek, téměř nehýbala. Můj životní styl nebyl rozhodně zdravý a potraviny, které se každý den objevovaly v mém jídelníčku, byste rozhodně vidět nechtěli. Sušenka sem, párek tam. Jeden sáček brambůrek k první polovině filmu, druhý k sáček k té druhé. A že jsem na ten film koukala o půlnoci? No a? To mi v pořádné náloži nebránilo. Nikdy jsem ale nebyla tlustá. Říkáte si, že jsem měla štěstí? Já to spíš vnímám jako smůlu, neboť právě kvůli tomu mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že něco dělám trochu špatně.

Tenhle článek je o mé cestě zdravý životním stylem a posilováním, která se zvrtla v něco nezdravého. V závislost, posedlost a frustraci. Aneb pozitivní přístup hraje nejdůležitější roli naprosto ve všem.




Snít nebo žit?

20. února 2017 v 19:07 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Snít je občas fajn. A především je to častokrát jednodušší, než žít. Nemám se špatně. Ale nějak jsem se přistihla, že zrovna nežiju přítomností a nesrším energií a radostí z přítomného okamžiku. Ten leden s únorem jsou pro mě prostě kritickým obdobím a jiné to bylo akorát v roce 2015, kdy jsem měla takové radostné období a těšila se z nových věcí, jelikož se toho kolem mě dělo podstatně víc a bylo to zásadní. Například to, když se sestra v únoru odstěhovala z pokoje a já "osiřela". Hned bylo na čem pracovat. Všechno bylo nové. V tomhle roce se v toto období neděje tak nějak nic. Vůbec, vůbec nic. Nechci si stěžovat, samozřejmě že život si tvoří každý sám. Ale já mám pocit, že teď i mnohem raději sním, než žiju. Mám chuť dělat spoustu věcí, ale z nějakých důvodů je stále odkládám.
 


Zpívám a pracuji

16. února 2017 v 6:37 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
13.2.2017

Sluníčko! Sluníčko od rána!

Vstala jsem živá. Konečně. Jako každé ráno jsem si hned po vylezení z teplé postýlky rozsvítila lampičku, která mému pokoji daruje útulné světlo, nazula papučky, poňuchala čičiny a zabalila se do županu. Šla jsem se napít, pozdravila mamku a cestou pobrala věci na zatopení. Lehce jsem si zacvičila jógu a nasnídala se. Cítila jsem se konečně tak nějak živá a dobře vyspalá, což teď rozhodně nebývá na denním pořádku, takže jsem z toho aktuálně hrozně šťastná. I po tom včerejším tréninku se cítím skvěle. Po snídani jsem šla vyvenčit psa a co nevidím. Sluníčko! Sice mi ještě lehce mrzly tváře a ruce, ale svítí tam. Ani nevíte, jak mě tohle dokáže potěšit. A tak jsem si řekla, ať si všechny negativní myšlenky políbí prdel a začala jsem se smát a zpívat si. Po sto letech jsem si zpívala.

Úplně jsem zapomněla, jak hrozně mě to bavilo a jak často jsem to dřív dělávala. Je to jeden z klíčů ke štěstí, jsem o tom teď už vážně přesvědčená. Nejen s úsměvem, ale i se zpěvem jde všechno líp. Dneska jsem si šla po tom napůl zmrzlém lese a skrze jeho stromy prosvítalo pár paprsků, a já jsem si zpívala a měla jsem se vážně fajn. Měl by to zkusit každej, koho už ta zima naprosto vysála zaživa. Měla jsem hroznou chuť se o tom s někým podělit a blog mi přišel jako dobrá ventilačka.

Neživě živá

12. února 2017 v 19:35 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
Od lenošivé a nemocné neděle, která nakonec nebyla zase tak špatná, uběhl už týden a my tu máme neděli další. Co se té minule týče, bylo docela peklo být jen doma v posteli nebo u počítače, ale zase jsem si alespoň konečně po dloooouhé době opravdu odpočinula, což já prostě postupem času přestala umět. Prostě neodpočívám, neumím to. Jsem chvíli na místě a už si přijdu líně a mám potřebu jít alespoň něco dělat kolem, třeba uklízet. Minulý týden mě ta nemoc ale skolila natolik, že mě prostě donutila lehnout a vypnout. A tak jsem sledovala filmy, hrála simíky a jen tak se poflakovala.

V týdnu jsem pomalu začala zase chodit na své pravidelné procházky a dál se ustýskávala po cvičení, na které jsem ještě stále neměla dostatek síly a hlavně jsem věděla, že to není dobrý nápad. Teď už se začínám zase cítit fajn, ale z té zimy jsem stále taková přešlá, bez energie a hlavně bez chuti do života. Přijdu si taková neživě živá. Prostě jako zombie. I přesto jsem si dneska nakonec dala suprový trénink, na který jsem se šíleně těšila, ale zároveň jsem se do něj dokopávala hrozně dlouho, jelikož jsem jednoduše po té delší pauze nedokázala začít. Nakonec mě to příjemně probralo a mám pocit, že jsem se konečně probudila z toho úsporného režimu a začínám zase normálně fungovat.

Nějak mě chytlo The Sims 2. Nejspíš jsem sama sebe nabudila tím mým článkem. Zatím tedy nehraji za žádnou rodinu, jelikož si stále nejsem jistá, jestli by mě to bavilo, ale vzhledem k mé zálibě ve stavení domů jsem se rozhodla vybudovat celé město. A tak teď skoro každý večer asi hodinku něco stavím ve hře a jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne. Kromě domů stavím také obchůdky, parky, náměstí a chystám se i na hřbitov nebo muzeum. Je to docela zabijárna času, ale mě to prostě baví, je to takovej příjemnej relax. Kolikrát mám už i chuť začít hrát nějakou rodinu, ale pak mi ukápne slza nad tím, že bych si ji mnohem radši zahrála ve čtyřce.

Kam dál