#Helouvínění 2

Včera v 13:08 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Co by to bylo za podzim a za říjen obzvlášť, kdyby se člověk na chvíli nezdržel na zahradě poseté uschlými a voňavými listy ořešáku, mezi kterými to těm křiklavě oranžovým dýním sluší o tolik víc a nepozoroval při tom kočky, které se snaží chytit každý lístek, jakmile zafouká vítr? Miluji čas strávený na zahradě, miluji tu uvolněnou atmosféru a miluji pohled na ty kočičí čumáčky, kteří si užívají podzim stejně, jako já.

Už je to asi přes týden, co jsem se snažila vyfotit černého kocoura u dýní. Jako vlastně každý rok. Zkrátka dýně a černá kočka - existuje víc halloweenské kombo? No a stejně jako předchozí roky se mi to samozřejmě nepodařilo ani letos. Černej kocour je boží, ale fotit se zkrátka nikdy moc nechtěl. A když jsem tak číhala s prstem na spoušti, zatímco on si pečlivě myl všechny končetiny, před objektiv mi vběhl náš nový přivandrovalec a tak trochu zachránil celou tu trapnou situaci.

Fotky jsou tedy z doby, kdy se říjnové počasí ještě pohřešovalo. Nejlepší na tom všem ale je, že na těch fotkách to není vůbec znát... A ještě lepší je to, že teď už je tu říjnové počasí v celé své kráse. Našlo se v pátek a vydrželo celý víkend!


 

#Helouvínění 1

Čtvrtek v 10:23 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Jsem přesvědčená o tom, že jsem v jednom ze svých minulých životů musela žít někde v americkém předměstí. A určitě se mi tam moc líbilo a byla jsem tam šťastná. A nebo taky ne, ale vysvětlovalo by to (vysvětlovalo?) mé, skoro až úchylné a nehynoucí nadšení pro atmosféru, která panuje v těchto typických ulicích s klasickými americkými domky s dřevěnými okenicemi a útulnými verandami. Tedy myslím, že panuje; ve skutečnosti jsem v žádném takovém předměstí nikdy živě nebyla. Znám je jen z fotografií, filmů, obrázků. Těžko se to popisuje, jak moje srdéčko plesá při pohledu byť jen na tu fotografii. V počítači se mi léta válí složka, kam si své oblíbené ukládám. Nevím proč, prostě na ně ráda koukám. Svým způsobem mě to uklidňuje.

A asi nemá smysl psát, ve kterém období mi tyhle kouzelné domečky připadají úplně nejkouzelnější. Ano, samozřejmě, že na podzim, v období halloweenu, kdy jsou jejich zahrady poseté suchým listím a na verandě plápolá plamínek svíčky ve vydlabané dýni. A přesně takových ilustrací je plný pinterest a další stránky s obrázky a já si je, jakmile mám trochu času, snad každý rok v říjnu s nadšením v očích prohlížím a ukládám a nemůžu se na ně vynadívat. A kromě nich i spousta klasických strašidelných domů, ale i ty jsem si vždycky spojovala s předměstím. Vždycky se tam nějaký musel ukrývat! Ať už někde na rohu, kolem kterého chodily děti ze školy, nebo na konci staré ulice. A nebo na kopci, jako dům, ve kterém zůstal sám Střihoruký Edward. To je až neskutečné, jak mi dokáže udělat radost pohled na tyhle rozkošné obrázky. Na to, jak autoři dokázali zachytit tu atmosféru. Vždyť já z nich skutečně cítím to suché listí, ten zebavý večerní vzduch, tu vůni ze svíček! To je taková NÁD-HE-RA!!!!

Obyčejně nepíšu články s obrázky, ale tentokrát musím udělat změnu. Navoďte si taky pořádně spooky náladu! Já ji mám od včerejška a užívám si ji! 🎃



Říjnový samorost a tak

Úterý v 21:08 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Chtěla jsem psát a měla jsem pocit, že dokonce i mám co psát a že toho bude docela dost. Ale překulil se další víkend a najednou už ani nevím, kde začít. A jestli se mi to vůbec podaří.
 


Z rodiny Smithů 2

15. října 2018 v 10:21 | Vysloužilý SimTWOber

Chvíli to trvalo, než se všichni dokázali oklepat z otřesných událostí a ze smrti Dainy. Než se zase dokázali radovat z nového domu, mít dobrou náladu a obecně radost ze života. Džamil zůstal s Lanou a jejím přítelem Michalem sám, brzy odešel do důchodu a začal se věnovat zahradničení. Pěstoval lilky, papriky, jahody, rajčata... no zkrátka co vás napadne. Lana trávila spoustu času v nové kuchyni, ve vaření vynikala a s Michalem byli zamilovaní.


Z lesa pátečního

13. října 2018 v 21:48 | Lucirä |  Fotografie aneb zachyceno objektivem
Nestíhám přidávat snímky z lesa, které se mi v posledních dnech doslova rozmnožily ve fotoaparátu. Nějak mě to zase popadlo; zachycovat tu nesmírnou krásu objektivem. A teď na podzim té krásy každým dnem přibývá. Tyhle jsou převážně z minulého pátka, 5. října. Jsou pořízeny v lese, který mám moc ráda a vždycky jsem měla, ale v poslední době jsem si ho oblíbila nějak o moc víc, než jak tomu bylo. Většinou jsem ty lesy dost střídala a když jsem šla v jeden den do jednoho, druhý den mě to táhlo do druhého. Ale teď mám období, že mě to táhne každý den sem. Je to zvláštní, ale nebráním se tomu. Třeba to má nějaký hlubší význam a důvod (a třeba taky ne).



Další články


Kam dál