10 days of Summer

Pondělí v 20:20 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

"it happens sometimes. friends come in and out of our lives, like busboys in a restaurant."
 

Prázdniny!

3. srpna 2018 v 8:21 | Lucirä
O čem psát? Já myslím, že téma aktuálního počasí se nevyhneme nikde. Každý má něco, co by k tomu řekl. Ať už ho to otravuje nebo dokonce štve, nebo si naopak užívá možnost opalovat se (nebo spíš smažit se zaživa) někde u bazénu. Mě se netýká ani jedna možnost; bazén jsme na letošní rok zrušili, protože se málo využíval (a zrovna letos by se mi upřímně hodil a trochu se mi po něm zastesklo) a že bych z toho vedra byla naštvaná, to taky ne. Trápí mě to spíš kvůli tomu, jak trpí příroda, jak všechno usychá a umírá a jak zvířatům vysychají všechny zdroje vody. Z tohoto důvodu jsme alespoň našim srnám (tzn. srnkám za naší zahradou, ty si prostě připvlastňuji) rozmístily po lese nádoby s vodou. Nemusím asi říkat, že zrovna v tu chvíli, kdy jsme tuhle akci podnikly, začalo lejz jako z konve a bouřit přímo nad naší hlavou. Jenomže stejně to trvalo asi tak pět minut.

Mám letní pocit, jako dlouho ne. Přepadl mě během našich společných holčičích dnů a neopustil mě, naštěstí, ani během další pracovní krize v na hlavu postavených situacích. Ono to asi, vzhledem k tomu vedru, ani nejde. I když je to úmorné a odcházela jsem spocená nejen z práce, ale i ráno do práce, přijala jsem to tak nějak v klidu. Prostě nějakou dobu nemám možnost vypadat jako kultivovaný člověk, ale čert to vem, vždyť jsou spocení všichni. V práci to byla trochu zabijačka; přišla jsem z nádraží úplně uřícená a chtě nechtě se musela pustit do zažehlování triček, protože čím dřív, tím líp. Když jsem otevřela dveře kanceláře a dýchlo na mě to horko, slyšela jsem v hlavě úplně troubit slona, ze stromu nademnou jako by se spustil had a někde začalo hrát Welcome to the jungle we've got fun and games. Tak takhle nějak to u nás pocitově vypadalo. Až na to, že to nebyla ani sranda a na žádný hry čas vážně nezbýval. Ale všechno to dobře dopadlo. Domů jsme tento týden odcházely dřív a měla jsem čas stihnout spoustu věcí po práci, takže mám stále takový ten prázdninový mood a k tomu mi dneškem začíná něco jako dovolená, která potrvá celý příští týden a i když za boha nevím, co všechno podniknu, protože na daleké cestování v tomhle vedru nemám ani pomyšlení, tak nějak cítím že si to volno prostě fakt užiju. Prázdninový pocit podtrhlo sledování hororů na balkóně, a taky Castle Rock, který vlastně prostředím není až tak letní (nebo alespoň zatím ne), ale přesto mi to k těm večerům tak nějak sedne. No, tak já začínám prázdninovat. Teď zrovna snídám pod ořechem a už na mě fakt praží slunko, takže čas vstát a něco dělat. Mějte se!


A na článek nezbyl čas

29. července 2018 v 16:13 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Po tom společném letním (a nefalšovaně prázdninovém) dobrodružství s mými lidmi se mi pochopitelně nechtělo vracet do života pracovního, ale to, že jsem tam šla už ve čtvrtek, jsem vnímala pozitivně; jít tam v pondělí a mít před sebou všech pět dní by mě totiž, vzhledem k mému rozpoložení, úplně vysosalo. Nebyla jsem připravená opustit ty rychloprázdniny a skočit zpátky do dospěláckých kolejí. Naštěstí to trvalo jen dva dny a už v pátek odpoledne jsem se mohla zase na chvíli vrátit do té bezstarostné a letně voňavé nálady.

 


Sí, sabes que ya llevo un rato mirándote

25. července 2018 v 6:37 | Lucirä |  Zážitky
Minulý týden byl hrozně zvláštní. Nastaly dny, kdy jsem si pouštěla Paramore a taky My Chemical Romance. A zase jsem utíkala někam do minulosti. Dělám to neustále a asi to budu dělat už navěky, jednou za čas. Podle toho hudebního výběru jsem utíkala do mých zdánlivě temných let, které ve skutečnosti vůbec nebyly temné (ale málokdo to nejspíš tušil). Já jsem v té době byla vlastně hrozně šťastná, i když jsem vypadala jako strašidlo a lidé si mysleli, že mám asi v plánu spáchat každou chvíli sebevraždu. Nebylo tomu tak; měla jsem spoustu fajn kamarádů a šťastná jsem byla i v době, kdy jsem žádného z nich neměla po ruce. Měla jsem je totiž, stejně jako teď, rozházené po republice. Kreslila jsem si, poslouchala si ty svoje písničky, neustále si telefonovala s kamarádkou, která mě do tohohle emo světa tak trochu "vtáhla" a procházela jsem se se psem po vesnici a přišla si v těch fejkových konverskách hrozně hustě.

O tom jsem ale psát nechtěla, jen jsem potřebovala někde začít. Teď je totiž úterý, za pár minut budou tři hodiny odpolední a já tu sedím u počítače. Najednou je tu ticho a klid. To tu předtím nebylo. Už je pár minut po třetí a já jsem se musela od počítače přemístit ven s notebookem. Ten tmavý pokoj s tím tichem a klidem nepůsobil úplně ideálně na tohle psaní. Bylo mi z toho asi trochu moc smutno. Před chvílí totiž skončilo naše letní dobrodružství, které trvalo necelé čtyři dny které byly tak boží, že letošní udělaly letošní léto naprosto parádním.



Sobota v Praze i v poli

18. července 2018 v 5:28 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Praha byla super, ale Natsucon mě zklamal. Jela jsem na tu akci s očekáváním té krásné nostagie, že si připomenu doby dávné, kdy bylo anime mým největším koníčkem. Že potkám pár známých tváří, které jsem od vidění znala. Bohužel se to nestalo. Nevím, zda to byl jen náš pocit, ale na té akci bylo tak hrozně málo lidí, že se zúčastnění jen tak líně a otráveně váleli po tlupách někde na trávníku a pár pařmenů sedělo u počítačů. Možná mi to tak přišlo jen kvůli tomu, že už do tohohle světa pár dobrých let nepatřím, ale nejsem si tím jistá. Počet cosplayerů byl bídný, nespatřila jsem snad nikoho, koho bych vídala před pár lety a vlastně mi ta akce neměla co nabídnout. Jedno plus ta malá účast měla: místnost s karaoke byla volná prakticky neustále. Stejně tak DDRko, ale to nám tak úplně nefungovalo, jak mělo. Na karaoke jsme se ale vyřádily pěkně. Jenže když si vzpomenu, jak se dřív na tyhle srandy čekaly fronty, je mi z toho trochu až smutno... Ale potkaly jsme dinosaura. A potkat dinosaura je vždycky skvělý.


Když jsme se po dýchánku, během kterého jsme se sestrou vymyslely suprově ďábelskej plán, který možná zůstane jen v našich představách, neboť se nám za něj nechce tak docela utrácet (ale i tak jsme pobavily samy sebe už jen tou představou, a to stačí), rozhodly jít ven do pole, potkali jsme chlápka čekajícího na vlak a po chvíli mě tak napadlo, co si o nás asi musí myslet. Jdeme v pyžamu se psy do pole, na louce před polem zblikneme našeho černýho kocoura a on zblikne nás, s mňoukáním se za námi žene, přidá se k nám a jde dál s námi. Na to já mu jen řeknu "no tak pojď taky". Chlápek zírá jako blázen (nebo jako na blázny) a pozoruje nás i v poli, jak jdeme. Já, sestra, dva psi a černej kocour. Najednou Laře dojde, že s námi jde kocour, což je prostě hrozně super událost, která se normálně neděje, a to znamená že její dávka radosti byla takhle nárazově až moc vysoká a tak ty emoce nezvládá a mění se v šíleného exota pobíhajícího kolem kocoura. Dloube do něj čumákem, skáče kolem a kňučí. Kocour leží a chudák neví, co se děje. Z dálky to muselo vypadat, že ho chce Lara rozcupovat na kousky a že jsme tam šly toho kocoura vlastně obětovat. Lara šílí dál, za chvíli jede vlak a tak se sestra zoufale snaží toho cvoka uklidnit, zatímco jí přetéká pohár nikoli radosti, jako Larunce, ale nervů, a tak na ni vykřikne "uklidni se už ty krávo". Já s klidem pozoruji vlak, zatímco náš pitomej pes si packou "nastavuje" kocoura, aby ho mohl obskočit. Myslím, že se buď pán perfektně pobavil a nebo se mu hlavou honila tři prostá písmenka: WTF.

Celá ta sobota byla plná smíchu. Až jsem si během ní několikrát uvědomila, že se směju o dost míň, než dřív. Že už k tomu asi zkrátka není tolik příležitostí, nebo tak něco. V pubertě jsou holt záchvaty smíchu naprostá normálka a jsou snad na denním pořádku. Takové ty, kdy se vážně popadáte za břicho, válíte po podlaze, nemůžete se nadechnout a tečou vám slzy.

Krátké články mi jdou teď asi lépe. Napíšu jen to, co mám zrovna v hlavě, a článek tak neleží dlouho v rozepsaných. Tak je dost možné, že se zvýší frekvence zveřejněných, ale hloubavý a dlouhý obsah vám slíbit nemůžu. Ale ono možná lépe; příliš mnoho mých myšlenek by pro vás mohlo být nebezpečných. Občas jsou totiž i pro mě samotnou!

Další články


Kam dál