Terminátor a zase Terminátor

16. července 2015 v 11:54 | Lucille Daryl |  Zážitky
Proč dvakrát? První Terminátor totiž neznačí totéž, co druhý Terminátor.

Jednak jde o báječný zážitek v kině. Fanouškem Terminátora nejsem dlouhou dobu, vlastně mě nikdy tenhle film nelákal a nějak jsem nevěřila tomu, že by mě mohl bavit. Taky jsem nebyla zrovna fanynka Arnolda a po vánočním filmu 'Rolničky, kam se podíváš' to ani nešlo, což mi snad dají za pravdu i jeho fanoušci. A abych se přiznala, žádný jiný film s ním jsem nikdy neviděla. 90% toho, na co koukám, totiž tvoří horory a jim podobné filmy. Těch zbylých 10% je směska všeho - animáky, fantasy, komedie atd. Přítel je ale zarytým fanouškem Terminátora a vzhledem k tomu, že on dává šanci mým filmům a protrpí se mnou horory, rozhodla jsem se mrknout taky na něco, co miluje on. A stala se jedna taková věc. Zamilovala jsem si Terminátora. A dokonce jsem si tam zamilovala i Arnolda a odmítala jsem se kouknout na další díly Predátora jen proto, že už tam nehraje.

A tak jsme se minulý týden vydali na Terminátor: Genisys. A film jsem naprosto zhltla. Dokonce jsem si vyčítala i to, že se mi chce na záchod, a opravdu jsem se dlouhou dobu přemlouvala, jestli to nevydržím. Doufala jsem, že mi nic neuteče. A bohužel to tak nebylo. Utekla mi Arnoldova legendrání hláška. Je to "jen" jedna jediná hláška, ale zároveň naprosto epický okamžik. V podstatě jediné, co jsme pomluvili, byla snaha dělat ze všeho komedii (sem se to vážně z většiny nehodilo) a mně osobně nesedl Jason Clarke jako John Connor. Ale absolutně vůbec, ani maličko. Ono to ve Dni zúčtování vypadalo totiž tak, že z něj vyroste docela fešáckej frajer. Bohužel se tak nestalo.. Puberta je asi zmetek. Opravdu jsem po filmu měla takový šťastný pocit, byla jsem spokojená a bylo mi líto, že už je konec.


No a teď je tu ten druhý Terminátor. Ten, který změnil naprosto všechno.. Je to totiž kocour. Maličké chundeláté klubíčko, neboli Terminator the Fluffy Cat. Jde o to, že od té doby, co se sestra vystěhovala, je na mně Bellička hodně upnutá. Běží za mnou i když jdu jen na záchod a je schopná opravdu naříkat, co teprve, když jdu někam ven nebo jedu pryč a už se ten den nevrátím. Sedí na schodech a brečí. Nemusí to trvat dlouho, ale v tu chvíli je zkrátka nešťastná a osamnělá. Vždycky tu s ní někdo byl, ale co je sestra pryč, je tu většinu času sama. A až budu mít stálou práci, bude to ještě horší. Mamka je většinu času v práci nebo venku v přírodě a tak s ní Bellička nemůže trávit čas, když tu zrovna nejsem já. A to je to, na co se vždycky spoléhala. Když jsem byla pryč přes noc, chodila spát k ní. Přes den je ale sama, protože tu už sestra není. No a jak už jsem tu kdysi psala, narodila se nám koťátka. Některým z nich jsem sehnala nový domov u jiných páníčků, některé si necháme na zahradě a bylo tu jedno, které bylo prostě na první pohled postelovým kotětem. Chumlíček, který zkrátka nemůžeme nechat venku. Je chundelatý, má neobvyklou krémovou barvu a jeho oči zůstaly modré i přesto, že se všem ostatním zbarvily. Měla si ho odvést jedna rodina, ven, na zahradu. No a v tu chvíli nás napadla jedna věc. Jedna nebo dvě kočky? Myslím, že to už vyjde nastejno. O trochu víc jídla a pár kroků navíc při čištění záchodku mě přece nezabije. A hlavně jsem chtěla, aby Bellička nebyla sama. Trochu jsem si o tom početla a vždy každý došel k závěru, že dvoum kočkám je lépe a nějaká samota, když odejde páníček do práce, je už nemusí trápit. Jenže...


Belličce jsou 4 roky a je zvyklá jen na nás. Ostatní kočky zná jen přes okno balkóna, kde na ně ale koukala docela přátelsky. Po tom, co jsme sem donesli koťátko, na něj samozřejmě začala syšet, prskat a utekla od něj. Chodí kolem něj obloukem, pokud se vůbec nachází ve stejné místnosti. Zatímco koťátko je naprosto v pohodě - okamžitě si zvyklo na nový pokoj, hned chodí do postele, jí, pije a chodí na záchod tak, jak má. A absolutně všechno a všechny miluje. Je zvyklé na kočky, takže by si Belličku hned zamilovalo, kdyby mu to dovolila. Z jejího syčení si nic moc nedělá, akorát se přikrčí a hledí si svého. Bellička se ale urazila a včera s námi ani nemluvila. Prskala i na mě, spala u mamky a v noci přišla akorát na jídlo a na záchod. Ráno jsem ji dala snídani, pomazlila mě jako vždy, ale když si pak všimla jeho, byla opět naštvaná. Má střídavé nálady, jednou se mnou mluví a nechá se mazlit, jindy mručí a fackuje vše kolem. Jemu se vyhýbá velkým obloukem a pokaždé na něj zasyčí. Co jsem tak četla, je to úplně normální reakce, než si na sebe kočky zvyknou, ale i tak mám strach, aby si vůbec zvykla. Je to děs, koukat na to, jak je nešťastná. Chci pro ni jen to nejlepší a proto jsem usoudila, že další kočka by ji dělala společnost po dobu, co já nebudu doma, a ona by už nemusela naříkat u dveří. Držte mi palce, ať to dobře dopadne, stále si nejsem jistá, zda ho tu budu moci nechat. Na jednu stranu hrozně chci, na druhou stranu mám obavy. A pokud máte jakékoli tipy ohledně seznamování dvou kočiček, budu za ně velmi vděčná.
 


Komentáře

1 Sasha | Web | 16. července 2015 v 12:11 | Reagovat

termiantora som nikdy nevidela sa teraz trochu hanbim :D kočičky inak krasne - a pači sa mi najmä meno tej tvojej! :)
ps: na fotke v menu si, odhadujem ty. važne pekná si :)

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 16. července 2015 v 16:41 | Reagovat

Genysis jsem viděla včera a můžu říct, že mě docela zarazil Matt Smith, SkyNet rulez. :'D
Snad si Bellička na toho roztomilého malého narušitele teritoria zvykne. :'3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama