Sněhový příchod prosince

2. prosince 2016 v 8:18 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Prosinec nám přes noc ke svému příchodu daroval krásnou a kouzelně vánoční chumelenici. Sice ze sněhu nic moc na zemi nezbylo (alespoň ne u nás) a dnes už zase ošklivé prší, ale i tak mě to naplnilo radostí a vánoční náladou.

Předevčírem, 30.11., krátce po návratu domů, u nás vypli elektřinu. V tu samou chvíli začalo sněžit a mně v pokoji zůstala svítit jen světýlka sobů, která jsou na baterky, a vánoční stromeček s jeleny. K tomu mi tu hořela perníková svíčka. Mohlo to být ještě kouzelnější? Tu krásnou a neobyčejnou chvíli, kdy byla opravdu v celé vesnici tma, jsem využila z části k relaxaci, kdy jsem si zkrátka užívala tu čarovnou atmosféru, a z části k posilování, jelikož jsem ho měla v plánu krátce před tím, než proud vypli. Byl to vážně zvláštní večer. Zvláštní v tom dobrém významu.


I včerejší ráno 1. prosince bylo zvláštní. Ale tak... jinak. Čekaly mě nějaké pracovní záležitosti, do kterých se mi nechtělo, jelikož se mi přes noc rozležely v hlavě a zkrátka jsem z nich neměla dobrý pocit. Naopak. Měla jsem z nich pocit opravdu divný. A tak jsem se na to vyprdla a zkusila si užít ráno jinak. V kamnech krásně hořelo, a tak jsem si na nich připravila rýžovou kaši se skořicí, kokosovým cukrem, banánem a oříšky. Z adventního kalendáře jsem si vyloupla čokoládku (mňam!), kterou jsem si z části nechala na své kaši rozehřát, a přelila si první adventní čaj. Ačkoli byl na první den psán čaj černý s divokou třešní, měla jsem tam zelený čaj s opuncií. A co jsem se doslechla, i sestra s Kelly měly úplně jiné čaje, takže to takhle přeházené bude nejspíš komplet. Dnes jsem tam pro změnu neměla žádný, takže jsem musela vyštrachat nějaký pod okýnkem.

Má divnodivná nálada z části přetrvává. Už včera jsem měla hrozně nevysvětlitelný pocit. Takový, jaký jsem dlouho nezažila. Špatně se popisuje. Skončila jsem definitivně v práci a spadl ze mě obrovský kámen a všechen ten stres a strach, že v krámě strávím i Štědrý den. A při pohledu na prosincové směny ostatních jsem opravdu ráda, že jsem se tomu vyhla, protože chodit do práce šest dní v kuse na naprosto pitomé a dlouhé směny by mě zkrátka zabilo - obzvlášť v prosinci, kdy je to každou chvíli nějaké vlakové zpoždění. Samozřejmě teď musím o to víc řešit nové pracovní záležitosti, ze kterých jsem v jednu chvíli nadšená a šťastná a hned vzápětí se přistihnu, jak jsem zase na vážkách a pochybuji. Zkrátka se ve mně v tuhle chvíli doslova bijí protikladné pocity. Nechci psát přímo, o co se jedná, jelikož v pracovních záležitostech nerada předbíhám událostem, zároveň mám ale nutkání se s někým o svých divných myšlenkách podělit, alespoň takhle nepřímo. A blog je na to skvělé místo. Zároveň z toho všeho řešení určitých věcí nechci úplně zmagořit a stresovat se, chci si užít prosinec jak to jen půjde, protože po té úmorné práci, která mě psychicky dost ždímala, si prostě potřebuji odpočinout. Od té doby, co jsem se definitivně rozhodla pro skončení, mi to zkrátka vedoucí dávala sežrat. Ačkoli to dělala velmi nenápadně, ta dusná atmosféra by se dala krájet. Rozhodně nelituji toho, že jsem do té práce šla a že jsem si to zkusila. Práce sama o sobě mi nevadila a troufnu si o sobě říct, že jsem opravdu velmi pracovitá, ale není to nic, co by šlo dělat dlouhodobě. Půl rok mi stačil na to, abych si uvědomila, že mám na víc, než se nechat buzerovat. To by člověk musel být robot. Mít dvě děti na krku, tak jsem asi ráda za každou práci, ale v mém věku mám přeci spoustu možností. Už nikdy se nechci domů vracet o půl jedenácté a každý den se bát, kdo mi hodí směnu na můj volný naplánovaný den, nebo pracovat dvanáct hodin v neděli. Nikdy, nikdy, nikdy.

Včera ráno jsem šla přijít na jiné myšlenky k mámě do krámu, kde jsem ji v rychlosti pomohla a přečetla si nějaké časopisy. Hrozně mě to baví, poslední dny tam hledám inspiraci na cukroví a mám pocit, že budu celý prosinec jen stát u trouby a péct, vzhledem k tomu, co všechno plánuji. Budu to muset nějak zredukovat. Ale suroviny už mám skoro všechny nakoupené, takže se na to vážně co nevidět vrhnu. Včera večer jsem začala pečením mikulášských perníčků, které peču každoročně. Tentokrát jsem chtěla zkusit veganskou verzi, ale vzhledem k tomu, že se nestravuji vegansky úplně striktně (zkrátka mi nedělá problém něco, v čem je naše domácí vajíčko nebo med od včelaře - mléčné a maso nejím vůbec), osladila jsem je medem. Vejce jsem vynechala (ačkoli se naše slepičky mají dobře), jelikož je chci jednoho dne přestat konzumovat úplně kvůli vlivu na zdraví. Trochu jsem se bála, že po upečení budou jako kámen, jak mě samozřejmě všichni doma strašili, a já nakonec budu litovat, že jsem tam to proradné vejce přeci jen nedala, ale naštěstí jsem nemusela. Má domněnka je taková, že vejce se prostě do žádné buchty dávat nemusí a nikdo vlastně skutečně neví, proč ho tam dává. U buchet na plech se říká, že je vejce drží pohromadě, stejně jako lívance nebo palačinky. U perníčků se říká, že pokud se do nich nedá vejce, budou tvrdé. Ale po hromadě držet budou? Takže, cože? Nedává to smysl, vážně ne. Perníčky jsou měkké (kromě těch, které jsem vytáhla asi o dvě minutky později, takže jsou až moc propečené) a myslím, že měkkými i zůstanou. Jde prostě o to, jak dlouho je pečete a někdy stačí jen pět minut. Sladila jsem je medem z toho důvodu, že jsem neměla třtinový cukr. Nejsou tudíž moc sladké, ale já si na tu sladkou chuť cukru tak odvykla, že na mě jsou akorát. Některé jsem si promazala marmeládou, jiné jedla samotné a nějaké si namazala arašídovo-kokosovým šufánkem. Měla jsem v plánu udělat dva různé druhy, z toho jeden čistě bez lepku z pohankové mouky, ale omylem jsem do řídkého těsta stejně přisypala špaldovou mouku a tím jsem vlastně dala sbohem bezlepkovým perníčkům. Nedá se nic dělat, jsem holt tele. Mám tudíž jedny pohankovo-špaldové, ze kterých je ta pohanka vážně dost cítit a které jsou podstatně měkčí a nadýchanější, než ty druhé, které jsou ze špaldové a ovesné mouky. Ty jsou takové víc sušenkové, ale chuťově výraznější.

Dnes mám v plánu opět pořešit nějaké ty záležitosti týkající se práce a ačkoli z toho mám stále divné pocity, snažím se myslet stoprocentně pozitivně a říkat si, že o nic nejde. Nějak bylo, nějak bude. A pokud nebudu odcházet z místa činu spokojená, zlepším si náladu nějakým tím nákupem vánočních dárků. To vždycky storpocentně funguje.
Mám teď období, kdy se hodně soustředím na své reakce a uvědomila jsem si, že se občas rozčiluji kvůli hloupostem (jako třeba, že mě ignoruje náš pes, který prostě takový je a já s tím v jeho věku už nic neudělám, takže rozčilování nemá sebemenší smysl) a já se chci zkusit zbavit veškerých negativních myšlenek a přístupu, protože jakmile se rozčílíte jednou, danou věc jen zhoršíte. Proto nemá smysl třískat do stolu, když se vám sekne počítač, protože pak ještě shodíte na zem něco z toho stolu, což vás taky naštve, a dál to pokračuje jako dominový efekt. Ne, ne, ne. Dost bylo negace.Život je krátkej na to, aby se člověk rozčilovat nad hloupostma a ovlivňoval tím zbytek dne. A navíc přichází Vánoce, nejkrásnější a nejšťastnější období všech dob. Tak pojďme rozdávat radost sobě, i druhým! Pod tohle bych se mohla podepsat s pseudonymem Sluníčkářská Lucinka, co? Užijte si víkend a druhou adventní neděli!

A rozdávejte tu lásku. I idiotům.
 


Komentáře

1 Baruschka | E-mail | Web | 2. prosince 2016 v 10:47 | Reagovat

Milá Luciáško, věř, že až budeš mít na krku dvě děti, rozhodně nebudeš brát jakoukoliv práci.
Možná Ti bude fuk co děláš a kdo na Tebe řve, ale nebude Ti fuk čas. Budeš dělat všechno proto, aby Tvoje práce byla jen na dopoledne, na dobu, kdy jsou smrádci uklizení ve škole :-)
Moc Ti přeju, aby Ti ta nová práce vyšla a jsem ráda, že tu starou máš za sebou.
Hned se o něco líp čteš :-)
A užij si advent :-)

2 Magicmax | Web | 2. prosince 2016 v 12:05 | Reagovat

Píšeš krásně!
"Prosinec nám přes noc ke svému příchodu daroval krásnou a kouzelně vánoční chumelenici." - takhle krásně bych to já nikdy nenapsal!
A ta fotografie k tomu je prostě přenádherná.
ÁÁÁch, tobě vypadne elektrika bereš to jako štěstí. To je samo o sobě kouzelné. :) Ale souhlasím: Máte štěstí že máte sobíky, perníkovou svíčku a další. To já bych takové štěstí neměl.
Ta skořicová kaše zní dobře! Tu bych si taky dal. Jinak já si vždy dával skořici na povrh ale kamaádka mně překvapila tím že jí během přípravy zamíchávala do vnitř. Zajímalo by mně jak se to má dělat správně. :D  Já radši ovocné čaje, dokonce si jeden dovážím z Rakouska, hruškový moc dobrý. Já se vždy snažil si dávat čokoládu z kalendáře denně ale nevycházelo mi to. :( tak celý kalendář sním na vánoce. :D Taky dobrá vánoční tradice. :D
Jééé, já mněl taky něco podobného jako vaši mamku v krámě. Na vesnici u Babičky je obchůdek paní Dřevojánkové a chodívali jsme jí navštěvovat. Je to zlatá osoba. Ted tam potkávám častěji její dceru. A mají to tam moc hezky zažízené. Je to jeden z nejlepších obchudú co znám. Vesnice je samo o sobě příjemné místo.
Mně je 17, takže jediné co řeším podobné práci je Š.... Šk... škála jednorázových grafických poptávek :D
Já jsem bych chtěl jednou taky psa. Jinak já se učím na I.T. technika - ajták a ač je to hrubě neprofesionální, tak já beru že bouchnutí do přístroje je pro techniku jako pro člověka první pomoc :D. Fakt! Já bouchání do techniky tedy vše rúzných mobílu, DVD přehrávačú, vysavačú plně podporuju! My lidé si myslíme jak jsme vyspělí a že naše technika taky ale většina v přístrojích funguje na materiální bázi. A co pomúže zaseklému člověku víc jak pořádná rána do zad? ... Máslo. Ale to u počítače zkoušet nebudem. :D Ale musíme počítat s tím že většina notebooku se dnes vyrabí díky modě lechké. A takové počítače jsou citlivější. Takže já bych do tiskárny, televize klidně bouchl ale u počítače a jiných přenosných zařízení bych si to radši rozmyslel.
Jinak já se taky rozčiluju občas nad blbostma. :D Ono je hezký že člověk nemusí řešit jen vážné a důležité věci ale že múže čás života věnovat méně závařnému. :)
Tak jo, budu rozdávat lááásku. I idotúm :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama