To byl zase den

18. ledna 2017 v 18:05 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
... aneb občas mi to prostě nemyslí.

Jednak jsem z prvního pracovního dne nebyla vůbec nadšená. Ovšem to, co mu předcházelo, je prostě jako blbej vtip. Ještě, že vstávám každý den kolem páté, i když nemusím. Mám pak spoustu času pro sebe. V pondělí jsem vstala asi o půl páté, v klidu si zacvičila, protáhla se, oblékla se, zkrátka jsem se připravila do práce. A pak jsem si udělala snídani, na kterou jsem se hrozně těšila. Položila jsem si ji k počítači, že ještě mrknu na blog. Stále jsem měla spoustu času před odjezdem. Než jsem se do jídla pustila, šla jsem přiložit. A co se nestalo. To poleno se totiž zaseklo a nešlo dát dovnitř. Ono by šlo, kdybych ho já debil nejdříve otočila, než jsem ho tam začla rvát. Nicméně teď už bylo pozdě. A tak jsem se ho snažila vyndat, nebo zandat dovnitř, prostě něco. Jenže ono se ani nehlo. A tak jsem začala panikařit. Sice jsem měla ještě asi hodinu, ale byla jsem ze všeho tak zoufalá a zkroušená, že jsem ho tam prostě chtěla nacpat a nenapadlo mě nic lepšího, než si pomoci dvířkami od kamen... Samozřejmě prosklenými. No jasně, že jsem to sklo rozbila. Což bylo sakra úplně zřejmé a já do teď nechápu, co mě to proboha napadlo? Měla jsem prostě úplný výpadek myšlení. Ale tak stalo se. Jenže co teď? Kamna hořela, chytlo dokonce i zaražené dřevo ve dveřích. A tak jsem musela hasit a uklízet a byla jsem jak kominík, nemluvě o lehce spálených prstech. Vlak jsem stihla, ale zničit si kamna není nikdy dobrý nápad, a už vůbec ne, když venku mrzne. Přítel měl naštěstí čas a tak přijel a postaral se o to, což bylo jediné štěstí, ale tahle šaškárna trvala až do samotného večera, jelikož sklo řezané na míru a na počkání nesedělo, a tak se muselo jet ještě brousit. Naštěstí už jsem na noc topila a kočkám ani mně prdel nezmrzla.


,,Ještě si to foť, ty pindo!"


Co se týče té práce, zrovna dvakrát se mi tam nelíbí, ale nijak zvlášť to zatím neřeším, neboť práce sama o sobě mě baví a jsem ráda, že pracuji v oboru a připomínám si grafiku, která mě mimochodem zase začala opravdu bavit. Navíc mám volnější pracovní dobu a začínám až od devíti a u počítače to prostě vždycky neuvěřitelně rychle uteče. A když se k tomu přidá nějaké to běhání kolem řezacího plotru, ani se nenadám a jsem na odchodu domů. Jenže co mi nesedí, to je vedení. Jedna věc je ta, že si toho nemám moc co vyprávět se starší generací obecně, ale když je vaše vedoucí schopna povídat od rána o tom, jak byla na plese a utratila za chlast asi dva tisíce, tak co na to sakra máte říct? Je to přesně ten typ jednoduchých lidí, kteří se prostě zasekli v tom (nejvíc) nesnesitelném pubertálním věku. Většinu času si sice čmárám v Illustratoru nebo řežu na plotru, čemuž ona sama vůbec nerozumí, takže mi do toho ani nikdo nekecá, což je fajn. Ale jak s ní mám něco řešit, to netuším. Prostě mi jako osoba hrozně vadí, v normálním životě je to přesně ten typ lidí, kterým se vyhýbám, neboť ta komunikace z její strany je vážně na úrovni blbce, s prominutím. Ale každý jsme nějaký a já se to snažím tolerovat a hlavně to neřešit, protože bych s z toho zbláznila. Tahle práce se nedá brát jako práce, vnímám ji spíše jako takovou tu povinnou středoškolskou praxi mimo školu, a všimla jsem si, že dokud to beru jen takhle, je mi fajn. Přijdu, prohodíme pár slov, nechám si zadat práci a pracuji. Druhá polovina směny je poněkud horší, neboť to už se jde řezat a k tomu potřebuji všechno přeměřit a hlavně schválit a domluvit se na výsledku, což je někdy opravdu složité, neboť se to dá srovnávat s mluvením do dubu. No, některé věci prostě nikdy nepochopím. Ale některé lidi, ty ani pochopit nechci. :D Třeba se mé dojmy ještě nějak změní, kdo ví? Třeba dnes to bylo celkem fajn, ale to bylo nejspíš nepřítomností šéfový. Každopádně nad tím už nebudu tolik přemýšlet. Lepší je nechat být práci prací a doma vypnout.

V úterý, než jsem odešla z domu, jsem navíc zaregistrovala, že to sluníčko začíná opravdu velmi příjemně hřát. Do toho se přidal začínající zpěv ptáčků a já byla v úplném jarním nebi. Myslela jsem, že mě to letos přepadne až někdy hrozně pozdě, ale asi jsem se pletla. Ta jarní nálada už se ve mě probouzí. A Elvis Presley mi v tom pomáhá. Najednou se nemůžu dočkat svých snídaní na balkóně a běhání po venku jen v mikině! Jak jste na tom vy? Stále v zimním módu, nebo už vám ten mráz se sněhem taky začínají lézt krkem?
 


Komentáře

1 Kvurča | 19. ledna 2017 v 13:05 | Reagovat

Jakožto člověk milující vedro a léto obecně nemůžu snad trpět víc než teď. Děčín hlásí téměř denně -11°C a slunce vyšlo poprvé dneska. Sníh se tu tak nějak drží a mě už je z toho na zvracení, auta nestartují a člověk se i v té námraze bojí jezdit :D! Snad už tomu bude brzy konec, i když nechci být pesimista, ale je teprve více než půlka ledna :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama