Z deníčku začínající grafičky

26. ledna 2017 v 19:52 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Jak si v práci tak skromně grafičím, začíná mi docházet jedna věc. Mě to vlastně neuvěřitelně baví. I přesto, že jsem byla ohledně nového pracovního místa skeptická a praly se ve mně nejrůznější pocity, z nichž jasně převažovaly ty negativní, mám teď pocit že do té práce chodím ráda. Připomíná mi mé středoškolské praktické vyučování, které jsme měli vždy od středy do pátku každý druhý týden místo vyučování teoretického. Vzhledem k tomu, že mou náplní práce je především vektorová tvorba potisků na trička, které jsou z velké části na přání, rozvíjí to mou kreativitu a v hlavě se mi teď rodí spoustu nápadů, které si ráda tvořím i ve svém volném čase doma. A kolikrát mě to vážně štve, protože se prostě nedokážu odtrhnout, dokud to nedodělám. A u toho počítače ty minuty utíkají jako vteřiny... Na tom Illustratoru se dá vytvořit taková malá nevinná závislost.

Když jsem šla na pohovor na toto místo, kam mě vezl přítel, prohrabávala jsem jako vždy úložný prostor plný zmačkaného oblečení a hledala něco obyčejného a v rámci možností slušně vypadajícího. Pamatuji si, jak se mi pod rukou střídala trička se zombie, Batmanem, Pikachu, klaunem, Addamsovou rodinou... zkrátka moje nejoblíbenější. A já jsem si stěžovala na to, proč se od člověka na pohovoru očekává slušný svetřík, ve kterém se prostě necítím, že už mám těch přetvářek pokrk a proč si prostě nemůžu vzít na pohovor tričko se zombíkem, aniž by na mě někdo nekoukal s pohledem "Děláš si prdel?"? Netušila jsem, o jakou práci se přesně jedná, a tak jsem si samozřejmě pro jistotu vzala něco více dospělého. Po seznámení s vedoucí a s prací, která spočívala ve zhotovování potisků na trička a jejich následné řezání na plotru a zažehlování, odcházela jsem s pocitem, že tohle je ono. Tohle je ta práce, kde já můžu být já, a kde na mě nemají přehnaně vysoké požadavky. Po mně se jen chtělo, abych to zkusila, a buď mi to půjde nebo ne. I přesto jsem byla z prvních dnů taková přešlá, ale šlo nejspíš jen o zvyk, protože to byla změna z ničeho nic. Sice mám vedoucí, která je zaražená v pubertě a je schopna si celé dny číst vtipy na téma Tvoje máma je tak tlustá.., než aby se věnovala účetnictví, ale tohle je ta práce, kde se nemusím přetvařovat a kam jsem si to tričko se zombíkem mohla vzít klidně i na pohovor.


Před tímto pohovorem jsem byla ještě na jednom, kde šlo o takové ty (pro mě složité) věci jako pojišťování. Prostě nic, co by mě doopravdy zajímalo a už vůbec ne něco, čím bych chtěla trávit život. I přesto jsem ale na pohovoru zazářila tak, že mi bylo hned jasné, že jsem přijata. Šla jsem úplně nepřipravená, netušila jsem, co se po mně bude chtít a že na mě budou tři. Dva ještě jdou, ale tři jsou prostě moc. To se pak cítítm jak gazela mezi lvy. I přesto jsem si ale řekla, že to prostě sehraju. Mluvila jsem tak profesionálně o věcech, o kterých nemám do teď páru, co znamenají, ale sežrali mi to. Ono to není těžké, ale když mi ředitel řekl, jak je vidět má cílevědomost a obchodní duch, musela jsem se uvnitř sebe doslova řezat smíchy, protože mě měl pochválit spíše za herecký výkon. Místo jsem odmítla. A to i přesto, že jsem v tu chvíli neměla nic jiného, kromě pár dalších domluvených pohovorů. Odmítla jsem ho proto, že ten magor s límečkem vykukujícím z pod svetříku jsem zkrátka nebyla já a především jsem to nechtěla být já. Neřeknu, když někomu hoří koudel u zadku a opravdu potřebuje okamžitě peníze, to by pak měl člověk být rád za všechno a nebo to alespoň zkusit kvůli zkušenostem, ale já jsem jednak měla našetřeno, takže to zase nebylo tak akutní, a jednak když jsem utekla naprosto psychicky vyřízená z DMka, řekla jsem si, že teď už to není jen o tom najít nějaké volné místo, ale najít cestu, kterou se vydat. Věděla jsem, že tahle práce, která mi prostě nebyla nijak blízká, mi nic nedá, nikam mě neposune.

Když mi můj fyzioterapeut, ke kterému jezdím léta a se kterým se dá velmi dobře kecat i jako s psychologem, kdysi řekl: ,,Ale Luci, ty jsi prostě umělec, měla by jsi dělat nějakou kreativní práci.", tak jsem tomu chtěla hrozně věřit, ale nemohla jsem. Nevěřila jsem totiž sobě, že něco umím. Možná zvládnu vyfotit hezkou fotku, zvládnu ji i upravit a taky dokážu nakreslit jednoduché návrhy, ale nejsem zdaleka tak dobrá, jako musí člověk dobrý být, aby v dnešní době získal místo grafika. Dlouhou dobu jsem ani nevěděla, zda to chci dělat, ale po téhle zkušenosti vím, že bych v tom pokračovala hrozně ráda. Tohle místo jsem získala jen pro to, že je to malá začínající reklamka, ve které pracují jen dvě ženské a já, a ony grafice vůbec nerozumí. Prostě tak vedoucí jednou napadlo, že by mohla ke svému podnikání vyrábět ještě trička, a tak prostě začala. A protože se po mně nechtějí žádné složitosti a k praktickým znalostem i ty teoretické, tak jsem zkrátka mohla začít. To bylo to nejhorší. Začít. Kde vás vezmou bez praxe? Skoro nikde. Tak jak má člověk začít? Tahle práce mi to umožnila. Díky ní jsem se dala na novou cestu a konečně mám jednou pocit, že jsem tam, kde mám být. Že tahle cesta je ta správná. Sice si nevydělávám sumu a ani nemám šanci si nadělat tolik hodin, jako při jiné práci, ale já dávám přednost práci, která mě bude bavit a která mě někam posune, než honění se za penězmi a kariérou v mně nic neříkajícím oboru. Jednoduše řečeno, nejsem kariérní typ a radši budu dělat grafiku za pár šlupek s pocitem, že jsem na správném místě. Sice vůbec netuším, jak to bude do budoucna, protože jak už jsem řekla, teprve se to rozjíždí a kdo ví, co bude dál, zda budu skutečně tak moc potřebná i za pár měsíců, ale zatím jsem tady a asi nemá smysl nad tím přemýšlet. K úplnému pocitu štěstí mi tedy schází taková ta jistota té práce, ale koneckonců, jistotu člověk nemá nikdy a v ničem. Tak proč to pitvat? Měla bych se naučit žít okamžikem a nepřemýšlet neustále dopředu. Chci jen říct, že jsem prostě konečně tak nějak šťastná a psychicky v pohodě, a že jsem ráda, že se ty prvotní negativní pocity rozplynuly.
 


Komentáře

1 Layouty od Kačky | Web | 30. ledna 2017 v 20:51 | Reagovat

tiež sa mi stalo že boli na mňa na pohovore traja...dvaja majitelia a jedna personalistka ...pripadala som si tak trápne že som bola červenšia ako akákoľvek paradajka a vôbec som nevedela čo po mne chcú :D našťastie ma neprijali :D

2 Wnaty | E-mail | Web | 2. února 2017 v 8:22 | Reagovat

To ti závidím. Já grafiku studuji, ale mám strach, že se po škole neuplatním.

3 Lucille Daryl | Web | 2. února 2017 v 16:11 | Reagovat

[2]: Já ji mám právě také vystudovanou a je téměř nemožné něco najít. Ale záleží, odkud jsi, věřím že třeba v Praze a jiných velkých městech to tak zlé být nemůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama