Změny a věci kolem nich

15. ledna 2017 v 18:44 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Měsíc zpátky bych měla hroznou radost z toho, že je teď v jednom kuse mrazivo nebo padá sníh, ale abych se přiznala, v současné době mě to spíš ubíjí. A to jakože dost. Je pravda, že už začínají vykukovat nějaké slunečné paprsky a dokonce jsem zaslechla i typický jarní zpěv ptáčků, nicméně jaro je ještě hodně daleko. Až moc na to, abych se teď dokázala naladit na pozitivní vlnu. Aneb zase mám pocit, že se za mnou nenápadně plíží madam Deprese a já se tím pitomým sněhem vláčím tak pomalu, že mám strach, aby mě nedohnala. Jen jestli já ji ale nejdu nevědomky naproti tím věčným sledováním všemožných hororů. Spousta z nich má totiž fakt divnou atmosféru a já si stejně nedám říct.


Byla jsem už moc dlouho na jednom místě. Nic se nedělo, tedy alespoň ne nic nového. A tak jsem to musela nějak změnit. Ono když člověk chce, tak to prostě jde. Stačí začít u těch malých věcí. Třeba jsem si přestěhovala toaletní stolek na místo, kde jsem ho měla kdysi dávno a kde mu to zkrátka svědčilo nejlíp. K tomu jsem přestěhovala pár dalších věcí na místa nová. A hned to tu vypadá o trochu útulněji. Sundávání vánoční výzdoby je pro mě vždycky tak trochu smuteční záležitostí a působí to tu na mě potom tak prázdně, takže musím alespoň něco málo přestěhovat, jsem prostě taková. Tenhle bod máme. Taky jsem měla hroznou chuť si koupit novou panenku, a 11. leden byl tím pravým dnem. Už před Vánocemi jsem měla zálusk na Rochelle z Getting Ghostly a napadlo mě, zda ji v Dráčiku ještě mají? A naštěstí pro mě, měli. Tu bych si prostě neodpustila.

Mimo jiné jsem si koupila i zlevněné vánoční pyžamové tepláky, na které je sice už poněkud pozdě, ale vzhledem k těm roztomilým zvířátkům na nich jsem je musela mít. Navíc nemám žádné dlouhé a už jsem úplně zapomněla, jak pohodlné je spát v teplácích.

Jedenáctý leden přinesl ještě jednu novinku, nebo spíše příležitost, o které se chci ve zkratce podělit, jelikož z toho mám stále takové všelijaké pocity, které sama neumím dost dobře popsat. Narazila jsem na jednu pracovní příležitost v oblasti grafiky, takže to je to, co budu dělat v současné době. Mé požadavky na něco nového zkrátka byly vyslyšeny i v tomto směru. Můj první pocit byl skvělý a měla jsem radost. Bála jsem se toho, abych práci zvládala, protože ačkoli mám grafiku vystudovanou, po teoretické stránce toho moc nevím. K mému štěstí toho vím ale stále víc, než lidé z té maličké firmy, do které teď chodím. Práci jsem si osvojila téměř okamžitě, nic vyloženě těžkého to není, ale všechno je to takového chaotické a hrr hrr, což na mě působí... prostě divně. Stejně jako celé to prostředí. Na jednu stranu jsem ráda, že získám nějaké nové zkušenosti a že si připomenu tu grafiku, jelikož jsem poslední měsíce uvažovala o tom, že bych v ní opravdu chtěla začít dělat, když už jsem to jednou vystudovala. Uvidíme, zda z toho něco bude a zda se mé nepopsatelné a neutrální pocity přehoupnou na jednu ze stran. A já budu doufat, že na tu pozitivní. Koneckonců, nejde o život, nejde o nic. A také navíc věřím, že všechno má svůj význam a že já mám být právě tam, kde teď jsem, jinak by se to prostě nedělo. Jen mám prostě neustálou potřebu nad vším až zbytečně moc přemýšlet a pak se cítím divně. Do toho to počasí. Nic se mi nechce, z ničeho se neumím radovat a seru tím sama sebe. Potřebuji umět vypnout, neboť v jednu chvíli dokážu být nadšená a o dvě minuty později mám pochybnosti a je mi na nic. Já prostě vyžaduji změny, ale zároveň je k smrti nenávidím a hrozně se s nimi peru, potože ten přechod je pokaždé divný. A beztak za to může jen a pouze můj negativní přístup, strach a vymýšlení těch nejhorších scénářů. Ale třeba budu zítra mluvit zase úplně jinak. Kdo ví. Každopádně z minulé práce jsem byla nadšená a jak to dopadlo, že? Možná je nakonec lepší, že neskáču metr vysoko.

A to jsem myslela, že mám ten leden letos v malíku a že se těm každoročním depresivním stavům konečně poprvé vyhnu. Ale ještě není pozdě. Zkusím se kousnout, usmívat a myslet co nejvíce pozitivně. Leden nám nadělil pátek 13., což je obecně můj oblíbený den (tak to má asi každý hororový fanda) a řekla jsem si, že si z děj udělám takový čarodějnický speciální den. Bohužel to tak úplně nevyšlo a já kromě zombí trička a brzského ranního sledování kultovního Pátku Třináctého 2 vlastně nic tématického nezaznamenala. Šla jsem ale poprvé do výše zmíněné práce a na první den to proběhlo zcela v klidu a i má tréma byla zbytečná. A vzhledem k té ledovce venku se mi podařilo ani jednou neupadnout, takže jsem vlastně štěstí měla, neboť to ten den bylo vážně o hubu. A co se týče víkendu, ten byl ostatně hezký, jako vždy, ale bohužel neuvěřitelně krátký a já mám pocit, že jsem nestihla vůbec nic. Nejradši bych na ten příští víkend odjela na chatu (kterou nemám) a totálně vypnula a jen relaxovala. Mít chatu na samotě musí být výhra!

Ale fakt mě sere, že si prostě vždycky musím najít něco, co budu psychologicky pitvat a čím se budu v jednom kuse deptat. Jsem prostě taková, ale opravdu netuším, sakra, proč! Asi už najedu na svou typickou jarní retro hudbu z 50.-60. let, která mě vždycky náramně nakopne, a trochu si to jaro "přiblížím", abych se neupřemýšlela zaživa. Nejhorší na tom všem je, že já ani kolikrát nevím, co se vlastně děje. Jediné, co vím, je to, že je něco špatně a mám pocit, že mi něco chybí. Ale absolutně netuším, co by to mohlo být...

 


Komentáře

1 damn-girl | Web | 24. ledna 2017 v 19:46 | Reagovat

Gratuluji k nové práci, ať se daří! Konečně jsem zase jednou poznala někoho, kdo věří v to, že co se má stát se stane a věří, že všechno se děje pro něco - na mě vždycky lidi v tomhle ohledu koukaj jako na blázna :-D.

A ty stavy, kdy nad něčím neskutečně přemýšlíš a děláš nad tím psycholigické posudky ze všech stran také moc dobře znám. Vím, že mě to ubíjí, ale prostě to jinak nejde...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama