Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem

24. února 2017 v 8:25 | Lucille Daryl |  Ze života
Bylo to před dvěma lety, kdy jsem začala cvičit. Do té doby jsem se, kromě častých procházek, téměř nehýbala. Můj životní styl nebyl rozhodně zdravý a potraviny, které se každý den objevovaly v mém jídelníčku, byste rozhodně vidět nechtěli. Sušenka sem, párek tam. Jeden sáček brambůrek k první polovině filmu, druhý k sáček k té druhé. A že jsem na ten film koukala o půlnoci? No a? To mi v pořádné náloži nebránilo. Nikdy jsem ale nebyla tlustá. Říkáte si, že jsem měla štěstí? Já to spíš vnímám jako smůlu, neboť právě kvůli tomu mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že něco dělám trochu špatně.

Tenhle článek je o mé cestě zdravý životním stylem a posilováním, která se zvrtla v něco nezdravého. V závislost, posedlost a frustraci. Aneb pozitivní přístup hraje nejdůležitější roli naprosto ve všem.





Sladké začátky a Rebecca Louise

Byl únor 2015. Sestra si zrovna zařídila vlastní bydlení, a tak jsem v našem docela velkém pokoji osiřela. Přišla na řadu renovace, malování, nové lino a pokoj za pár dní vypadal jako úplně jiná místnost. Najednou bylo všude tolik místa! V tu chvíli člověk začne přemýšlet, kolik prostoru má kolem sebe a co vše se dá v té místnosti dělat. A tak mi přišlo na mysl právě cvičení. A tak jsem začala. Zničeho nic jsem se prostě rozhodla začít cvičit. Nebylo to kvůli postavě, s tou jsem byla vždycky spokojená. Byla jsem asi pátý měsíc ve šťastném vztahu a můj přítel často chodil do posilovny, a tak mě to trochu motivovalo.
Jako skoro každý začátečník jsem se rozhodla najít inspiraci ve videích. A workout videí je na youtube neuvěřitelné množství. Narazila jsem na sympatickou britku se jménem Rebecca Louise a její styl cvičení mi ihned sedl. Převážně se jednalo o cviky na břicho, občas na zadek a nohy, což je jedna z chyb všech začátečníků - zaměří se jen na jednu či dvě partie, a zbytek těla necvičí. Postupem času jsem ale pochopila, že je třeba procvičit rovnoměrně celé tělo, a tak jsem zařadila i cviky na jiné partie - záda, ruce - ramena, biceps, triceps, především pak střed těla. Pořád jsem tak nějak tápala a objevovala, ale jedno bylo jasné - hrozně mě to baví! Měla jsem tehdy jen dvoukilové jednoručky, ale pro začátek to perfekrtně stačilo. Neuvěřitelně jsem tomu propadla a na každý workout se těšila. Cvičila jsem převážně ráno a večer, někdy 2x denně, a jednalo se většinou o 15ti minutové sestavy. Cítila jsem se skvěle.

Cvičení jde ale samozřejmě ruku v ruce se stravou, a tak jsem krátce po zařazení pravidelného posilovacího pohybu začala pátrat po tom, co je pro tělo nejlepší. A konečně jsem, po těch dvaceti letech života, změnila své špatné stravovací návyky. Žádné vynechávání snídaní, žádné cpaní se sladkostmi, žádné půlnoční svačinky. Jen pravidelnost a vyváženost. Úplně jsem vyřadila kupované sladkosti jako jsou sušenky, nebo tučné věci jako chipsy. Téměř úplně jsem se vzdala bílé mouky a bílého cukru, ale třeba klasické těstoviny jsem jedla stále. Bílé pečivo jsem nejedla ani předtím, ale to tmavé jsem si dopřávala - i když to nebylo celozrnné. Neměla jsem problém ani s nějakou kalorickou bombou v podobě buchty nebo koblihy od babičky, pokud to bylo jednou za čas. Zkrátka jsem věděla, že pokud si občas zobnu, nic se nestane a svět se nezhroutí, neboť předtím jsem se tímhle cpala každý den od rána do večera. Prostě jsem vyřadila to největší zlo a zařadila spoustu zdravých potravin. Hrozně jsem si tenhle životní styl zamilovala. Ale byla to taková ta typická "zdravá strava začátečníka", která se doporučuje v každém ženském časopise a která z hlediska zkušenějších vůbec zdravá není. Spoustu bílých jogurtů s ovocem, nízkotučný tvaroh, nízkotučný sýr, kuřecí maso, ryby... Samé špatné kombinace (mléčné s ovocem) a podobně. Ale rozhodně to bylo tak o 70% lepší, než kdy dřív. Nijak jsem v té době nepočítala kalorie ani makroživiny, ale byla jsem si jistá, že jím tak nějak víceméně správně a řídila jsem se intuicí. Dokonce ani bílkoviny jsem nijak nepočítala a co se sacharidů týče, ty jsem v žádném případě neomezovala. Pečivo k večeři jsem měla velmi často a příloha k hlavnímu jídlu byla pořádná kupa těstovin, brambor nebo rýže. I přesto se dostavily první výsledky. Nejen, že jsem najednou měla úplně ploché bříško a ten klasický špek, který mívají i hubené holky (což jsem tak nějak byla vždycky), opravdu zmizel, ale začaly vykukovat i břišní svaly. Zpěvňovaly se i nohy a ruce, no prostě jsem na sobě zaznamenávala skvělé změny a radovala se i z malých pokroků. Teď, když na to tak vzpomínám, bylo to vlastně moje hrozně šťastné, ne-li nejšťastnější období. Líbila jsem se sama sobě, měla se ráda a věděla jsem, že dělám něco dobrého pro své tělo. Měla jsem tolik energie! Každé ráno jsem vstala plná sil do nového dne a především naplněná (ne-li přeplněná) pozitivním vnímáním. Celé jaro i léto jsem jen zářila a zbožňovala to, čemu se věnuji.

Budování závislosti a touha po lepších výsledcích

Postupem času jsem ale samozřejmě chtěla víc. Začala jsem se o potraviny i cvičení a posilování zajímat hlouběji. Došla jsem k závěru, že je na čase vyřadit nějaké další potraviny - a to nejlépe jednou pro vždy - a cvičit víc. Na cvičení se dá totiž vytvořit závislost. Zdá se to jako fajn, když je člověk závislý zrovna na něčem takovém, a ne třeba na alkoholu nebo cigaretách. Jenomže každá závislost je špatná. I ta na cvičení. Co se týče jídla, bílou mouku jsem se rozhodla vyřadit úplně a chtěla jsem se vzdát i všech těch pečených přeslazených dobrot, které mi do té doby nedělaly problém. Nechtěla jsem už ani konzumovat bílé těstoviny a tolik pečiva, kolik jsem jedla doposud. Začala jsem víc řešit makroživiny a pomalu, ale jistě jsem se začínala bát konzumace sacharidů k večeři. Také jsem si občas vyčítala některé jídelní hříchy, které jsem si v malé formě dopřála, nebo množství snědeného jídla. Stále to bylo ale v takové té snesitelné formě.
Na podzim mě čekal malý gynekologický operační zákrok, který vyžaduje určité pooperační opatření, jako odpočinek a... žádné cvičení! To bylo snad poprvé, co jsem se měla vzdát cvičení. Do té doby jsem byla zvyklá cvičit snad šest dní v týdnu. Kupodivu jsem si ale ten, mnou obávaný odpočinek docela užila a zvládla jsem to, ale o to víc jsem se pak opřela do posilování, které následovalo po delším odpočinku. Ale nebyl to takový ten pozitivní návrat. Už to bylo jiné. Byla jsem na sebe najednou hrozně přísná, měla velké nároky a přestala se mít ráda. Když jsem si jeden den dopřála víc, měla jsem z toho divný pocit, a o to víc jsem se musela kontrolovat další dny. Prakticky jsem si vyhradila jeden "prasečí" den v týdnu, kdy jsem si dopřávala trochu víc a nepřemýšlela nad tím. Jenže později jsem si i ten jeden den začala vyčítat a cítila jsem se po něm hrozně.
A potom přišly Vánoce. A spousta cukroví, které jsem do té doby každý rok jedla bez přemýšlení nad tím, že je nezdravé a že po něm budu tlustá. Tento rok to samozřejmě bylo jinak a já měla v plánu se cukroví vyhýbat, jak jen to půjde. Ale vánoční vůně cukroví byla silnější, než moje vůle. A tak jsem si občas zobla. Chtěla jsem bez výčitek, ale když jsem potom spásla celou misku na posezení, bylo mi na nic. Dřela jsem ale jako kůň, a tak jsem i přes všechno to mlsání vypadala dobře.

Slepá a temná ulička, aneb co by člověk pro six-pack neudělal

S novým rokem jsem se opět vrátila k mému režimu a cítila se tak nějak fajn, ale ne dlouhodobě. Každopádně to bylo období, kdy má postava vypadala nejlépe - podle mých tehdejších požadavků. Já to ale přehlížila. Ke konci února se pořídily těžké činky, a tak jsem se do toho opřela jako blázen. Řešila jsem to víc, než kdy předtím, a také jsem víc chtěla. Pokroky, a že byly viditelné, jsem ignorovala a přišla jsem si pořád na nic. Myslím si, že kdybych šla k psychologovi, potvrdí mi, že moje stavy se rovnaly skutečným depresím, neboť jsem se začala nenávidět a nedokázala odpočívat. Prostě jsem musela odjet trénink i ve volný den, který by rozumný člověk měl věnovat svalové regeneraci. Jedním slovem jsem byla posedlá.

A jak už to logicky bývá, později taky přetrénovaná. Unavená, bez energie, bez nálady, neschopná ničeho. Bylo mi do pláče a nic mě nebavilo. A tak jsem se rozhodla si dát pauzu. Ale to bych nebyla já, abych si k tomu nedala něco extra. Odpočinek s jídlem? Nepřicházelo v úvahu. Věděla jsem, že bych si vyčítala každé sousto. A tak jsem si dala raw detox. Což je sama o sobě fajn věc, pokud do toho jdete psychicky vyrovnaní. Já jsem byla pravým opakem. Naprosto zdeptaný nevyrovnaný člověk. Navíc jsem o tom nic moc nevěděla a nepřijímala jsem dostatek kalorií. A tak jsem zhubla. Což jsem vůbec, ale vůbec nechtěla a hrozně jsem se toho bála. Za ten skoro rok jsem nabrala nějakou svalovou hmotu a něco málo zpevnila, nechtěla jsem o to přijít, ale začala jsem se bát jídla. Teď už možná chápete, proč je špatná i závislost na něčem, jako je cvičení. Protože pokud se z toho stane posedlost, která vám přeroste přes hlavu, nejedná se o nic zdravého. Člověk si namlouvá, že je spokojený a že to dělá, protože ho to baví, ale přitom se do toho všeho nutí. Milovala jsem cvičení, milovala jsem jíst zdravě, ale nenáviděla jsem, do jaké slepé uličky mě to dohnalo. Jedno jsem ale měla. Six pack. Pekáč buchet, po kterém touží každý. A po kterém jsem já toužila tak moc, že se ze mě stal magor. Měla jsem ho. Ale neměla jsem menstruaci. A do dnes ji nemám. Pekáč buchet je fajn, ale stojí nejen dostatek úsilí, ale taky obětí. Nejen, že pro něco takového vám nejdříve zhubnou prsa (pokud nemáte umělé - což má nejspíš každá slečna s buchtami), ale prostě to není dlouhodobě udržitelné. Nebo tedy je, je to možné, je možné mít dostatek svalové hmoty na břiše a nízké procento tuku i dlouhodobě, ale jestli je to zdravé? Rozhodně ne. I tuk je zkrátka potřeba. Můžete být ve skvělé formě a vyrýsovaní celý svůj život, ale chtít se podobat bikiny fitness modelkám je prostě hloupost. Celé soutěžení je podle mě hloupost a ačkoli to možná vypadá hezky, už to nemá co dělat se zdravým životním stylem. A já jsem si tuhle cestu cvičení a zdravé stravy zvolila především kvůli tomu, abych zdravá byla. Jen jsem nějakou záhadou odbočila špatnou uličkou a zapomněla, proč jsem začla. Je třeba si uvědomit, že ani ty slečny takhle nevypadají pořád. Že je to jejich soutěžní forma, která vyžaduje přípravu, která trvá klidně několik měsíců. Měsíce hlídání se, kontrolování, omezování. Týdny na sníženém příjmu, který často sahá až pod bazální metabolismus, což je pro tělo něco příšerného. Celá příprava na takovou soutěž je pro tělo špatná.


Po detoxu jsem samozřejmě musela najet na běžnou stravu, což pro mě bylo dalším stresem. Jak bude tělo reagovat? Věděla jsem, že musím začít hezky pomalu, ale byla jsem tak hladová, že když jsem potom uviděla medovník od mamky, musela jsem si ho dát. A pak jsem si ho samozřejmě musela vyčítat, nejlépe celý zbytek dne a i ten další. Byla jsem magor. Už jsem se z jídla nedokázala radovat. Dokonce jsem střídavě zařazovala i kardio, ačkoli pohybu jsem měla spoustu. Téměř jsem nedokázala sedět na místě. Musela jsem se zvednout a jít něco dělat. Po obědě jsem nevydržela sedět ani deset minut, musela jsem to "jít vychodit". Jakmile jsem odpočívala třeba hodinu, přišla jsem si jako budižkničemu a lenoch. Chodila jsem běhat i když se mi zrovna vůbec nechtělo. Vypadala jsem dobře - aby taky ne, když jsem se tak dřela - ale vůbec jsem to v tu dobu neviděla. Fotila jsem si často progressové fotky sama pro sebe, a tak to teď zpětně vidím. Tehdy jsem si ale připadala na nic.

Svítání na lepší časy?

Jak přicházelo jaro, trochu se to všechno zase zlepšilo. Cítila jsem se fajn, poctivě jsem posilovala, dobře jedla a viděla další nové pokroky. Ta pozitivní atmosféra jara mě zkrátka zase tak nějak nabila a motivovala. Zase jsem chvíli měla pocit, že to, co dělám, má smysl a baví mě to. Našla jsem si opět zdravou cestu k jídlu a posilování a znovu jsem se sebou byla tak nějak spokojená. Občas mě doháněly černé myšlenky a výčitky svědomí, ale už jsem nejela striktně dle režimu a více se snažila poslouchat své tělo. Rozhodně jsem nebyla "vyléčená", ale snažila jsem se vypnout, nepitvat všechny své myšlenky a vlastně mi to i docela šlo. Ale bohužel to netrvalo dlouho.

Nastoupila jsem do práce, která byla fyzicky trochu náročnější. Stát 10 hodin na nohou bez možnosti se posadit nebo si ty nohy protáhnout se prostě na člověku podepíše. Nejdříve to bylo fajn, neboť jsem člověk, který nerad dlouho sedí a je rád v pohybu, a tady jsem navíc mohla přijít z práce a bez výčitek se natáhnout a odpočívat, jenomže co jsem pak měla z toho života, když jsem nemohla dělat to, co mě do té doby bavilo? Opět jsem si zamilovala tréninky a svůj nový tréninkový plán, ale za krátkou dobu jsem to vše musela opět překopávat. Směny byly dlouhé, nesmyslně rozvržené do celého dne (resp. začala jsem dopoledne, tudíž ráno jsem nestihla nic a vrátila jsem se prakticky v noci) a navíc se neustále měnily. Takže jsem si nemohla naplánovat nic. Ani pitomý trénink. Tréninky nohou s těžkými činkami jsem chtě nechtě musela vyřadit úplně, neboť jsem to opravdu nezvládala a moje bolestivá křečová žíla je mi toho důkazem. Po pár měsících otročiny jsem ztratila jak sílu i na všechny ostatní tréninky, tak chuť. Neboť jsem tou situací v práci byla opravdu zhnusená. A vyčerpaná.

Veganem ze dne na den a.. sbohem, posilování?


S nástupem do práce se u mě ale změnila ještě jedna věc. Přešla jsem totiž na veganskou stravu, za což jsem hrozně moc ráda. Se změnou stravy jsem samozřejmě vyřadila spoustu potravin, které u mě předtím byly na denním pořádku. Všude se píše, že přechod na jinou stravu by neměl být rychlý, neboť tak jako tak je to pro tělo šok. Já jsem nebyla ani vegetarián. Jedla jsem maso poměrně často, stejně tak ryby. O tvarohu nemluvě. Jenže kromě toho tvarohu jsem to všechno do sebe cpala z prostého důvodu - bílkoviny. Bílkoviny, bílkoviny, bílkoviny. Kterých by samozřejmě posilující člověk měl podle všech doporučení přijmout o něco více, než 'běžný smrtelník'. Jenomže kromě toho jsem to maso nijak nepotřebovala. Byla jsem vždycky na sladké, a tak jsem vyloženě chuť na maso nikdy neměla. Klidně mi stačila rýže se zeleninou, ale kvůli mé posedlosti jsem k tomu prostě to maso sobecky potřebovala, aby svaly rostly. K veganům jsem vždycky vzhlížela. A nově kolegyně v práci byla vegan a zase vzhlížela ke mně, že jsem tak poctivá v posilování. A pak mi to došlo. Vždyť já můžu být taky vegan. Přestanu se sobecky honit za bílkovinami, když je to jediný důvod, proč to maso vlastně jím. A tak jsem ze dne na den vyřadila všechno živočišné.

Jenomže s přechodem na veganství jsem i přestala být důsledná v makroživinách, neboť jsem kvůli práci stejně posilovala naprosto nepravidelně a intenzita také podstatně klesla. Často se říká, že člověk na veganské stravě (pokud je zdravá!) zhubne, což je pravda, ale důležité je si uvědomit, že každý člověk je jiný a každé tělo reaguje úplně jinak. Někomu vyhovuje větší podíl bílkovin ve stravě, někdo konzumuje převážně jen bílkoviny se zdravými tuky a vynechává sacharidy, někdo na nějaké makroživiny úplně kašle a jí intuitivně, a někdo další jede převážně sacharidy. Což se často i veganům doporučuje. O tom ale já mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že jsem ztratila poměrně dost svalové hmoty, což bylo vidět jak na oko, tak podle měření. Nebylo to najednou, celé léto jsem se sebou byla spokojená a kromě prvních dvou týdnů na veganské stravě (kdy jsem byla opravdu jako přejetá válcem) jsem se i cítila hrozně skvěle. Cvičila jsem občas, když byl čas, spíše s vlastní váhou než s činkami, a nic jsem nehrotila. Při práci na to vlastně ani nezbyl čas.

Po pár měsících jsem poznala, že tohle prostě dělat nemůžu. Byla jsem opět psychicky někde pod zemí, tentokrát ale nešťastná z práce. Když jsem v říjnu věděla, že se mi podaří utéct ještě před Vánocemi, byla jsem šťastná. Zase jsem žila! Ale byla jsem tak zničená, že jsem na posilování neměla ani pomyšlení. Dopřála jsem si trochu volna, užila si podzimní dobroty i vánoční zdravé cukroví a tak nějak hledala sama sebe. Od léta jsem samozřejmě ztratila spoustu hmoty, už jsem nebyla tak vyrýsovaná a lehce jsem přibrala (a při pohledu na své starší fotky mi málem ukápla slzička), ale uvědomila jsem si, že o nic nejde a rozhodla jsem se vrátit na začátek. Na začátek celého toho šílenství, v které se to zvrtlo. Neboť jsem z celé té posedlosti zapomněla, proč jsem začala. Pro sebe, pro své tělo, pro své zdraví. Abych udělala něco víc. Zapomněla jsem, jak hrozně jsem to milovala. Vstát, zacvičit si, užít si zdravé jídlo a užít si den plný pozitivní nálady..

Na veganské stravě se cítím hrozně fajn a v tomto směru se už zpět nechci vrátit (a nevrátím se) nikdy, ale během těch dvou let jsem měla šanci zaregistrovat, kdy se cítím nejlíp. Cítila jsem se skvěle, když jsem nic nehrotila, ale když jsem zároveň věděla, že mám vše pod kontrolou a že pro nějaký ten pokrok dělám dostatek. A tak jsem nedávno začala stejně, jako kdysi před dvěma lety. S Rebeccou a jejími 15ti minutovými videi.

Zpátky na začátek

Zase jsem začala cvičit po ránu a po večerech, zkrátka když byla chuť. Nic moc jsem neřešila a jedla intuitivně. Ale mně to prostě nestačí a opět jsem se o tom přesvědčila. Plánování jídla, pozorování makroživin mi prostě radost přináší. Baví mě to. Baví mě si hrát a vymýšlet pestré denní menu. I po činkách se mi začalo stýskat. Silové tréninky mě baví, baví mě si dát do těla pořádně při poslechu tvrdé hudby a pěkně se zapotit. A přemýšlet nad tím, co jím. Nepočítat každý gram sacharidů, ale zároveň mít hrubou představu a kontrolu nad tím, že mám všechno tolik, kolik potřebuji. Že se zbytečně nepřejídám ani nehladovím.

Nevydala jsem se ale úplně tou samou cestou, jako kdysi. Ano, opět se víc soustředím na jídelníček, na bílkoviny (bez kterých, jak už jsem se opravdo přesvědčila, mám prostě vlčí hlad a tendenci nacpat do sebe všechno sladké) a na těžší trénink se závažím, ale teď mám více zkušeností, poznatků a sil. Nejdu doleva, nejdu ani doprava, jdu zkrátka zlatou střední cestou, která má od každého trochu. Rozhodla jsem se sice nezůstat u každodenních lehčích tréninků s Rebeccou a opět jsem se rozhodla pro tréninky s činkami, opět jsem se do toho pořádně vrhla a opět si tvořím tréninkový plán, ale tentokrát s čistou a jasnou hlavou a pozitivním myšlením. Nebudu se do ničeho nutit, nebudu nic přehánět a když nebudu mít chuť na činky, ale na lehčí workout podle videa, zvolím ten. Miluju tenhle životní styl.
Slovo Fitness se mi hrozně zprotivilo. Stalo se to trendem. A nehezkým. Každá druhá si fotí našpulenou zadnici před zrcadlem a touží po tom být bikini fitness závodnicí. Nikomu jeho sny neberu, to rozhodně ne, ať si každý dělá co chce, ale nenazývejte posedlost zdravým životním stylem... Nic se nemá přehánět. Nic není zdravé, pokud se to přehání. Ani zdravý životní styl alias fitness.

Teď už vím, že o nic nejde a taky vím, že nejen strava jde ruku v ruce s cvičením, ale že pokud u toho člověk nemá pozitivní mysl, nemá nic z toho smysl. Můžete se dřít sebevíc, ale je to k něčemu, když se pak bojíte kousnout do chleba? Miluju jídlo. Miluji lehké cvičení. Miluju posilování. Miluju plánování jídelníčku. A miluju to, že to zase všechno dělám s láskou a že jsem se konečně našla. Že jsem v tomto směru dokázala znovu najít tu pozitivní cestu. Teď už se jí budu zuby nehty držet a do té odporné slepé uličky se už nikdy nevrátím.
 


Komentáře

1 Eliška Eliška | E-mail | 24. února 2017 v 8:52 | Reagovat

Ahojky moc se mi líbí tvůj článek. Já sice ničím takovým neprošla, ale mám opačný problém. Já zas trpím přejídám a mé tělo si neříká dost. Teď se to snažím dát do  pořádku.
Jsi hrozně statečná a držím ti palce. Snad už se nevrátíš zpět a bude to jen lepší.
Ahoj :-)

2 yourcupoftea yourcupoftea | 24. února 2017 v 9:53 | Reagovat

Ahoj, paradni clanek. Ja si prosla necim podobnym, i kdyz ne s takovymi vysledky. Jen sem drela a, nic nejedla. Pak sem skoncila v memocnici a bojovala s anorexii, kterou sem mela nastesti jen v prvnim stadiu. Je pravda, ze vsechno je v hlave :) moc ti drzim palce, at se dari :)

3 Alue Alue | 24. února 2017 v 13:16 | Reagovat

Děkuji za skvělý poučný článek

4 Alieen Alieen | Web | 24. února 2017 v 15:51 | Reagovat

Skvělý článek.
V první polovině se vidím, bohužel narozdíl od tebe jsem se nenašla a sešla z cesty úplně..
A tak se z mého "fitness lifestyle" stala anorexie.
Teď se snažím jíst zdravě, bohužel mě anorektické myšlenky stále dohání, stejně tak strach ze zrcadel a některých jídel.
Přála bych si to otočit, tak, jako ty. Bohužel nevím jak.

5 R. R. | Web | 25. února 2017 v 13:06 | Reagovat

taky jsem si něčím podobným prošla, ačkoliv jsem nikdy necvičila tolik a ani co se jídla týče tolik jsem se do toho "neponořila". ztroskotala jsem na počítání kalorií, to pro mě byla doslova nemoc a cítila jsem se neustále pod tlakem, vyděšená, že budu v mínusu. nebo jsem naopak dřela jako kůň, klidně v deset večer, jen abych vyvážila to, že jsem si ten den moc dopřála. jen narozdíl od tebe, já se k tomuhle životním stylu mám poněkud problém vrátit, tak nějak pořád převládá strach a hlavně únava.

6 Kazimír Kraťas Kazimír Kraťas | Web | 26. února 2017 v 18:05 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

7 Em Em | Web | 28. února 2017 v 7:38 | Reagovat

Jsi krásná holka :) Vím jaké to je bojovat s tímto stylem... :) takže hodně štěstí plno nových sil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama