Poslední únorové dny

26. února 2017 v 14:48 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

Tenhle týden byl tak dlouhý! V práci toho bylo hrozně moc, doslova až nad hlavu, takže i přesto, že do práce chodím ráda, jsem se nemohla dočkat pátku a toho, až si trochu odpočinu. V týdnu jsem byla ale celkem dost akční a nabitá pozitivní náladou, takže jsem si i ty všední dny užila naplno. Jen bych je potřebovala trochu delší. Člověk vstává každý den o půl páté, i když takhle brzy vstávat vůbec nemusí, a stejně nestíhá všechno, co by chtěl. Ráda jsem si zpestřovala čtením, procházkami nebo i tréninkem, který jsem před prací stihla. Čas po práci jsem trávila procházkami, cvičením a večery jsem většinou běhala v kuchyni a myla nádobí, připravovala si večeři, jídlo a další věci na následující den a zásadně změnila jednu věc. Po takovéhle přípravě na další dny většinou následovalo usednutí k počítači, blogování a nebo čumění do instagramu. Zkrátka taková flákací chvilka. Jenomže ten počítač mi nějak začal lézt na nervy a bohatě mi stačí do něj čumět v práci. S trochou štěstí tu mám totiž i čas na své věci, jako je třeba blog - fikaně si tu totiž předepisuji články a doma je jen narychlo zveřejňuji. Každopádně, rozhodla jsem se večery trávit trochu víc.. uvolněně. Většinou si u počítače sním večeři (ale to se změní s příchodem jara, neboť to večeřím jedině na balkóně!) a poté ho vypínám, rozsvěcím útulnou lampičku u postele a vrhnu se na protahování. Čaj si vypiju hezky pěkně v posteli s knihou - a to se dostáváme k další věci. To čtení mi jde! Čtení věnuji převážně nějakou tu hodinku svého rána, a co víc, baví mě to. Skutečně. A jsem ráda, že jsem si k tomu opět našla cestu, je to příjemný relax. Snad si tenhle zvyk udržím déle, než když jsem začala číst naposledy. To už bude totiž pěkných pár let zpátky..


V pátek si počasí dělalo tak trochu srandu a k rannímu čtení mi do oken burácel tak silný vítr, že mi okno neustále otevíral. Bylo to hrozně příjemné na poslech, obzvláště v kombinaci s praskajícím dřívím v kamnech a útulným světlem stolní lampičky. Když se ale rozednilo, nedalo mi to, a stejně jsem se musela vydat ještě na jednu rychlou procházku před odchodem do práce. Do lesa jsem si netroufla (což bylo jedině dobře, vzhledem k počtu popadaných stromů, které jsme teď potkávaly na procházkách), ale ono jít i jen na louku bylo docela odvážně. S Dragem jsme sotva stáli a v jednu chvíli jsem se opravdu bála, že uletí jak on, tak já, neboť s námi vítr cloumal velmi silně. Vzduch byl ale úžasný a celková atmosféra toho, co se dělo venku, byla prostě božská. Navíc jsem pak cestou na vlak nemusela ani spěchat, neboť mě vítr na zastávku velmi mile popohnal. Odpoledne střídavě foukalo a svítilo sluníčko, a v jednu chvíli jsme dokonce skrze výlohu v práci byly s kolegyněmi svědkem toho, jak v jedné minutě stihlo zafoukat, brutálně zapršet, popadalo dost velkých krup a nakonec se prohnala chumelenice. A po té rychlé minutě vykouklo tak silné slunko, jak kdybychom byly na Hawaii. Opravdu zvláštní podívaná a zvláštní den už od rána.

Ačkoli se týden táhnul jako smrad za Shrekem (ne, tohle jsem nenapsala, něco tak nevtipného bych přece nenapsala..), víkend utekl opět neskutečnou rychlostí. V sobotu jsme ve vesnici měli masopust, a tak byl ten sobotní den zase o něco jiný, než ty ostatní. Měla jsem v plánu si tak hodinku přispat, ale moji žraloci (tak říkám svým čičinám, jelikož každé ráno krouží kolem postele) mě opět nenechali. Krátce před půl pátou prostě začínají dělat bugr. Škrábou postel, hrabou do kočkolitu, i když toaletu použít nejdou, okusují všechno možné a Poltřík ke všemu otravně kňourá. A když do toho všeho zazvoní budík, je to pro ně už oficiální vstávání a oba běží ke zvonícímu mobilu, protože je čas vstávat. Rozsvícení lampičky je už takové podtržení toho všeho, že opravdu vstávám. Ráno jsem věnovala víceméně odpočinku, po něm následovala procházka ještě mrazivou přírodou, ale jakmile vykouklo sluníčko (a že v sobotu se s ním opravdu nešetřilo), bylo rázem nádherně. Hřálo jako nikdy! Už je to prostě jarní. A abych si to jaro přiblížila, vzala jsem si poprvé kraťasy (s punčochami, samozřejmě), abych se trochu odlehčila (a ne, opravdu to nebylo pro to, že mé nejoblíbenější a nejpohodlnější kalhoty mi ruply na prdeli a že do ostatních tu prdel ani nenacpu).
Takže jsem se před celou tou šaškárnou prošla, navštívila mamku v krámě, šla otravovat svou přítomností i sestru a mezitím se k nám sjížděli známí i neznámí. Dopoledne jsme šli na okružní pravidelnou procházku a masopustní průvod jsme stihli přesně s naším příchodem zpět domů. Babička, jako každý rok, smaží koblihy a celá vesnice se po nich pokaždé může utlouct. A u nás doma se potom celý den řeší, jak se po nich zaprášilo během pěti minut. Jak to bylo neskutečné a že to nikdo nečekal. A ano, opravdu se to řešilo celý den. A řeší se to každý rok o masopustu, neboť se po nich zapráší vždycky. Trochu tudíž nerozumím tomu, že to všichni byli schopni pořád omílat dokola. Některé věci zkrátka nikdy nepochopím... A má rodina je na prvním místě. :D

Já jsem si šla pokojně připravovat oběd, na který jsem pozvala sestru. Čočkové burgery! Upekla jsem housky, uplácala placky, ne zrovna vkusně jsem to všechno v rychlosti naaranžovala (neboť jsem se snažila být součástí koblihové konverzace co nejkratší dobu) a mohli jsme jít jíst. Po obědě jsme se vydali podívat se na průvod i s naším psím spřežením. Letos to bylo divné a roztahané a opravdu mi moc hlava nebere, že někoho baví být součástí průvodu celý den a zabít tím tak hezky slunečnou sobotu, ale budiž. Na chvilku mi to stačilo a pak jsme střihli ještě jednu lesní procházku, neboť Drago dostal párek a já ho měla na starost. A on je pes lesní a tak nechápe, že konat potřebu na chodníku není zrovna vhodné. Takže jsme chtěli průvod ušetřit o jeho nadílku. A povedlo se, mimochodem.

Já vím, píšu o hovnech, a tentokrát doslova. Každopádně, po procházce jsem byla s mamkou pozvaná k sestře já na odpolední dezert v podobě výýýýýborného banánovo-ovesného koláče s arašídovým máslem, jahodami a kiwi. Zvláštní kombinace, ale moc dobrá. A tak jsem vyfasovala dva kousky ještě k snídani, z toho jeden si šetřím ještě na zítra, muheh!

Odpoledne jsme šli zkusit štěstí v tombole. Nic. A ceny stály stejně za prd, takže je to jedno. No a tím pro mě masopust skončil. Vlastně tím ne, to až doma příchodem opilého bratrance a pozorováním jeho kamaráda, jak si patnáct minut zouvá boty a křičí u toho, že tu voní koblihy. Jak ty opilé lidi nesnáším, někteří jsou prostě vtipní.

Sobotní večer jsem věnovala józe a neplánovaně šla spát opět velmi brzy.

Dnes je neděle a já si fikaně vypnula budík. Přesto ale o půl páté začalo kočičí burácení. Sice v takové snesitelnější formě, ale začalo. Naštěstí jsem už v pět hodin byla vyspinkaná do růžova, a tak mi to příliš nevadilo. Ráno jsem se příjemně zapotila u ranní rozcvičky, vychutnala si kousek koláče k snídani, chvíli věnovala psaní tohoto článku a potom si ještě zalezla se Zaklínačem do postele (muehuehuehehe >:P) a nechala na sebe vát příjemný čerstvý ranní vzduch. Následovala ranní svižná procházka a zbytek dne chci věnovat mým tradičním nedělním činnostem - odpočinek, úklid, procházky, posilování. A dobrý oběd - to je základ! Dnes sice slunko nesvítí, ačkoli se o to chvílemi snaží, ale i tak je hrozně příjemně. Dokonce stihlo krátce zapršet a k mému údivu to nebyl ten hnusný studený a nepříjemný déšť, ale i ten v sobě nesl trochu toho jara!


Snědla bych toho ještě tak tunu a plnej sud k tomu!

Příští víkend už bude březen a já se, po dlouhé době, vydám do akce a budu se socializovat v podobě plesu, tak si ten zbytek klidného víkendu musím teď pořádně užít. Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc mě baví být sama a užívat si tyhle běžné věci v pohodlí domova nebo jeho blízkosti. Vážně je mi poslední dobou nejlépe (klidně i samotné) v lese, než ve společnosti. Na ples se ale těším, jednou za čas je to prostě potřeba.
 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 26. února 2017 v 17:47 | Reagovat

Škoda, že jsi nevyfotila ty burgry...

2 Lucille Daryl Lucille Daryl | Web | 26. února 2017 v 19:06 | Reagovat

[1]: Protože kolem burgrů je vždycky hrozně práce a člověku to pomalu vystydne, než to naservíruje, a já si tedy na jídle radši pochutnám, než abych ho mermomocí fotila... :D Ale vypadaly velmi podobně, jako ten na fotce v tomto článku: http://lucilestrange.blog.cz/1701/at-nezmrzne-i-blog :-)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 26. února 2017 v 19:30 | Reagovat

[2]: Jó, tenhle jsem viděla, asi vypadají všechny stejně, jak jsou přiklopený..:)
Díky.

4 Hanyuu Hanyuu | Web | 26. února 2017 v 20:14 | Reagovat

Jídlo, který jsi připravila, se musí vyfotit, než ho sníš. Jinak jako by nebylo. :P

5 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 26. února 2017 v 20:58 | Reagovat

[4]: A hlavně pokud ho někam nepostneš online. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama