Neživě živá

12. února 2017 v 19:35 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl
Od lenošivé a nemocné neděle, která nakonec nebyla zase tak špatná, uběhl už týden a my tu máme neděli další. Co se té minule týče, bylo docela peklo být jen doma v posteli nebo u počítače, ale zase jsem si alespoň konečně po dloooouhé době opravdu odpočinula, což já prostě postupem času přestala umět. Prostě neodpočívám, neumím to. Jsem chvíli na místě a už si přijdu líně a mám potřebu jít alespoň něco dělat kolem, třeba uklízet. Minulý týden mě ta nemoc ale skolila natolik, že mě prostě donutila lehnout a vypnout. A tak jsem sledovala filmy, hrála simíky a jen tak se poflakovala.

V týdnu jsem pomalu začala zase chodit na své pravidelné procházky a dál se ustýskávala po cvičení, na které jsem ještě stále neměla dostatek síly a hlavně jsem věděla, že to není dobrý nápad. Teď už se začínám zase cítit fajn, ale z té zimy jsem stále taková přešlá, bez energie a hlavně bez chuti do života. Přijdu si taková neživě živá. Prostě jako zombie. I přesto jsem si dneska nakonec dala suprový trénink, na který jsem se šíleně těšila, ale zároveň jsem se do něj dokopávala hrozně dlouho, jelikož jsem jednoduše po té delší pauze nedokázala začít. Nakonec mě to příjemně probralo a mám pocit, že jsem se konečně probudila z toho úsporného režimu a začínám zase normálně fungovat.

Nějak mě chytlo The Sims 2. Nejspíš jsem sama sebe nabudila tím mým článkem. Zatím tedy nehraji za žádnou rodinu, jelikož si stále nejsem jistá, jestli by mě to bavilo, ale vzhledem k mé zálibě ve stavení domů jsem se rozhodla vybudovat celé město. A tak teď skoro každý večer asi hodinku něco stavím ve hře a jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne. Kromě domů stavím také obchůdky, parky, náměstí a chystám se i na hřbitov nebo muzeum. Je to docela zabijárna času, ale mě to prostě baví, je to takovej příjemnej relax. Kolikrát mám už i chuť začít hrát nějakou rodinu, ale pak mi ukápne slza nad tím, že bych si ji mnohem radši zahrála ve čtyřce.



Mám pocit, že ten únor hrozně letí. O víkendu ani nemluvě, a to jsem ho měla prodloužený s volným pátkem. I tak bych potřebovala minimálně ještě jeden. Sotva začal a už je téměř v polovině. Absolutně nechápu, jak se to stalo. Zatímco leden se tak příjemně táhl, z letošního únoru si nejspíš nebudu pamatovat vůbec nic. Snad už ale ten můj psychický (a vlastně i napůl fyzický) zimní spánek opravdu končí, protože toho mám tak akorát. Hrozně se těším na jaro, ale hrozně hrozně hrozně moc! NEPOPSATELNĚ MOC! Nedokážu už pomalu myslet na nic jiného. Užívám si každičký paprsek slunce, který teď vykoukne. Musím se ale pochlubit s jednou zimní věcičkou, která mi dokázala vykouzlit úsměv na tváři a příjemně mě zahřála u srdce. Dostala jsem totiž nádhernou a kouzelnou sněhovou vločku. ♥

Ale i přes mrtvolnost mého současného žití se v mém životě odehrály dvě významné události... Jednak jsem zase začala číst a rozečetla Zaklínače, nejoblíbenější knihu mého přítele (tak schválně, jestli ji dočtu do konce roku). A mám pocit, že mě bude bavit. No a tou druhou věcí jsou...

LÍVANCE!


Konečně umím lívance, které se nerozpadají!

K mému nadšení jsem se pokusila ještě o jednu verzi z jiného těsta, které bylo konzistencí i chutí sice taky super, ale ty jsem pro změnu spálila. To asi abych se neradovala tolik. Chudák Richard. Byly pro něj.

Příště se naučím i palačinky!

Mimochodem, nemáte nějaké vhodné filmy k doporučení do těchto chmurných únorových dní? Nebo klidně i jiné aktivity, které se vůbec netkají sledování filmů. Mě už z toho čekání na jaro totiž asi vážně klepne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama