Březen 2017

Ochutnáno! ~ Barley Cup - Obilná káva s pampeliškou

15. března 2017 v 6:26 | Lucille Daryl |  Ochutnáno!
Poslední článek ze série Ochutnáno! jsem zveřejnila už před více než měsícem, konkrétně první den v únoru. Od té doby jsem samozřejmě měla v plánu zveřejnit několik dalších, ale nějak článek odkládala, až jsem na to úplně zapomněla. Za tu uplynulou dobu jsem jistě ochutnala několik věcí, které stojí za zmínku, a stejně tak několik, které za ni nestojí. Upřímně si teď ale nevzpomenu téměř na žádnou z nich. Až na jednu! A tak jsem se rozhodla další článek z této rubriky věnovat jen ji, neboť podle mě za zmínku rozhodně stojí.


První výlet

7. března 2017 v 7:41 | Lucille Daryl |  Zážitky









Fotka rozmazaná, ale ten okamžik byl skvělej - tahle laňka byla obzvlášť přátelská a přítulná.




Z rána slunečného

1. března 2017 v 18:59 | Lucille Daryl |  Fotografie aneb zachyceno objektivem
Pondělí 27.2.

Ty pondělky bývají divné. Ačkoli se mi to stává málokdy, tentokrát se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Na ráno se těším i ve všední dny, je to moje oblíbená část dne a mám spoustu svých drobných rituálů, které si maximálně užívám za všech okolností. Ale poslední dobou jsem stále častěji v pondělí líná jako kočka. A tentokrát taky rozlámaná. Když už jsem se asi dvacet minut po zazvonění budíku z té postele vyhrabala, za chvilku jsem se do ní vracela znovu a zdřímla si ještě na hodinku, kterou jsem chtěla původně věnovat právě své ranní oblíbené rutině. Vstávala jsem tedy v šest, místo v půl páté, ale musím tedy říct, že to mělo něco do sebe. Rozlámaná jsem sice byla stále, utahaná taky, ale vstávat zase jednou po dlouhé době ve chvíli, kdy už je venku trochu vidět, bylo takové příjemné. Pohodlné a útulné. A hlavně hrozně nezvyklé.

Ta tma ráno už trvá totiž moc dlouho. Dříve jsem takhle brzy vůbec nevstávala, a když jsem pak začala, hrozně mě to bavilo. Vzbudím se a je dobré dvě, tři hodiny ještě tma jak v pytli. Takhle před jarem mám naopak ráda, když vstanu a venku už se to začíná probouzet také, a ti milí ptáčci nezpívají do té černočerné tmy, ale do vycházejícího sluníčka - které, bohužel, do mého okna vůbec nesvítí, neboť ho mám na západ, což mě mrzí, ale i tak tu atmosféru zachycuji. Dnes navíc bylo osvícené celé okolí, a tak mě to sluníčko ven doslova vytáhlo. Sice jsem zrovna neměla času nazbyt, ale i tak jsem vzala foťák v naději, že konečně ulovím nějaké pěkné fotky východu slunce, ať si ten krásný návrat jara zvěčním. Už dlouho jsem totiž nic nefotila. Kromě foťáku jsem samozřejmě vzala i našeho Draga a mohli jsme jít. Docela to ještě mrazilo, ale paprsky slunce začaly brzy velmi příjemně hřát. Dragovi se samozřejmě nechtělo čekat na každém rohu, až si všechno blejsknu, tak pelášil napřed a já se ho vždycky snažila dohnat, což mě zahřálo ještě víc. No a pak mi utekl za mrtvou srnkou a mě už vážně tlačil čas, neboť jsem neměla ještě nic připraveného do práce, a tak jsme zbytek procházky klusali, abych stíhala.

Fotky jsou cvaknuté opravdu narychlo, kolikrát dokonce naslepo, zkrátka nebyl čas vystávat a dotáhnout každý snímek k dokonalosti, ale mně to jako památka na tyhle krásný ranní předjarní procházky bohatě stačí. Tohle ráno bylo obzvlášť slunečné a kouzelné a vzhledem k tomu nádhernému slunci by byla škoda je nezveřejnit, když už existují.