Nejrychleji se rodí strach?

19. dubna 2017 v 13:09 | Lucirä |  Ze života
Původně jsem o tomto incidentu, který vylíčila už má sestra na svém blogu, psát vůbec nechtěla. Nicméně ve mně zanechal příliš mnoho, než abych se k němu nevyjádřila i já sama.

O velikonoční neděli jsme já, mamka s Dragem a sestra s Larou šly na procházku . Jako každý jiný den. Vyrazily jsme do míst, kam chodíme prakticky denně, a to nejen společně, ale i každá zvlášť. Často tam chodím ráno ještě před prací, jen s Dragem. Občas se tomu staroušovi ale ještě nechce z pelechu, tak jdu sama. Úplně sama. Když jdeme od nás, je to podél lesa a louky, přes koleje, po poli a do dlouhého chráněného lesa, ve kterém teče potok. Dá se jít vnitřkem lesa, nebo přejít lávku na druhou stranu za les. Tam se ocitneme na krásné louce, která je určena především pro koně. Z druhé strany je také les, na kopci. Louka je tedy mezi dvěma lesy. Když jdeme spolu, přejdeme v našem oblíbeném lese s potokem lávku a jdeme až na kopec. Ocitneme se na silnici, kousek jdeme po ní a potom běžíme z toho druhého lesa na kopci. Psi to milují. A já taky! Doběhneme až dolů a jsme zase na louce, po které se vracíme zpět do lesa s potokem, jen z druhé strany, kde je také lávka. Tam většinou koupeme psy. Když jdu sama, procházím rovnou les jeho vnitřní stezkou, nebo jdu podél něj po louce. Vím, zní to dost zmateně a nejspíš si to budete muset přečíst alespoň dvakrát, abyste měli alespoň minimální představu. Mně nikdy nešlo popisovat cestu. Jsem ale hrozně kreativní, a tak jsem vám pro představu připravila mapku.

A taky mám tendenci odlehčovat články s vážnějším tématem.





Mamka se ten den vracela z víkendového pobytu o 4 hodiny dříve, než jsme předpokládaly. Přítel mi odjížděl asi v jedenáct hodin a já jsem se šla rovnou projít sama se psem. Šla jsem docela dlouho trasu, vrátila jsem se ve dvanáct a řekla si, že na další procházku ho vezmu mezi první a druhou hodinou odpolední. Co doma? Ten den jsem ještě nebyla v Proutnici (to je ten les s potokem), a tak byl další cíl procházky jasný. Nicméně mamka mi napsala smsku, že přijede už v jednu, jestli se půjdeme projít všechny společně. Šly jsme. Šly jsme přesně tu trasu, kterou jsem popsala (a nakreslila :D) výše. Klasicky přes lávku, nahoru na kopec na silnici a v půlce cesty do lesa a letěly jsme z kopce. Laru to vždycky hrozně baví a i starouš Dragouš se zapojí. Je to trochu o hubu, protože letíte fakt ukrutnou rychlostí (a k tomu běžící Lara v rauši, to se nebezpečí minimálně ztrojnásobí), ale hrozně příjemné. Vyběhly jsme ven z lesa na louku a šly zpět k Proutnici, jen na její druhý konec, ke druhé lávce.
Slezli jsme dolů, jako vždy. Bylo celkem chladno a psům se koupat nechtělo. Venku nebylo ani moc lidí. Tenhle les je hrozně krásný a v hezkém počasí i celkem navštěvovaný, ale ne moc. Většinou se tamtudy prožene nějaká skupinka turistů nebo tudy projíždí cyklisté. Místní do něj chodí minimálně, zda-li vůbec. My jsme v něm ale opravdu každý druhý den minimálně, alespoň jedna z nás. Tentokrát jsme se tedy nezastavovaly, jen jsme slezly dolů k lávce, přešly ji a šly dál po stezce, která vede ke hřbitovu.

V tu ránu se ale za námi něco mihlo. Byl to chlap. Chlap pobíhající jen v modrém tričku s krátkým rukávem. Divný chlap se zanedbanými, mastnými vlasy. A divným pohledem. Šíleným pohledem... Byl na druhé straně, přes vodu. Na louce, po které jsme přišly. Když jsme tam byly, nikoho jsme neviděly. Objevil se prostě odnikud. A zmateně pobíhal. Bylo to strašidelné. Upřímně, myslely jsme si, že se mu chce třeba jet hrozně s*át. Proč by jinak někdo běhal jen v tričku v téhle kose, podél struhy, a snažil se slézt dolů. Navíc se držel za břicho. Jenomže jsme si nemohly nevšimnout, že kouká na nás. A že když tam tak běhal, všiml si, že na místě, kde je on, se nedá přelézt na druhou stranu a že my nejdeme vnitřní cestou skrz celý les (to bychom se vracely), ale vycházíme stezkou směr hřbitov. V tu chvíli nás to napadlo. Zmateně se rozhlížel a všiml si lávky, po které jsme přešly. Běžel k ní. Nervózně jsme se všechny otáčely, automaticky přidaly tempo. ,,Třeba jen nechce, abychom na něj viděly, tak jde kousek dál." ,,Já nevím, to vypadá jak kdyby chtěl běžet sem.". Stále jsme si říkaly, že to snad nic nebude, ale cupitaly jsme.
A hlavně jsme měly hrozný pocit. Já nevím, jak vy, ale nám nedělá problém z jediného pohledu odhadnout člověka. A všechny jsme se shodly, že při pohledu na tohle stvoření nás polil studený pot, rozbušilo se srdce a mně osobně se zvedl žaludek, jako nikdy. Už párkrát jsme potkaly divného člověka v lese, vždyť neustále někde couráme. Z žádného jsme ale neměly tenhle pocit. Pocit strachu. Který se zněkolikanásobil ve chvíli, kdy jsme se ohlédly a on tam byl. Běžel skutečně za námi. Divný, naproto divný člověk za vámi běží, s pohledem čirého šílenství v očích. Za třemi lidmi se dvěma psy. Ta představa, že ho tahle skutečnost neodradila, mě vyděsila ještě víc. Mamka byla jediná, kdo měl mobil. Normálně ho nosím téměř všude, ale přiznám se, že v ten den jsem ho neměla, protože byl vybitý a já byla do té doby s přítelem, tak jsem ho nijak zvlášť nepotřebovala.. Zůstal doma na nabíječce. I na mé první procházce.

,,Běžíme, hned volej policii."


Běžely jsme, on za námi. Začal se svlékat, všechno to ovšem zvládal za běhu. Doháněl nás. Na jeho nehezky a nezdravě vypadající postavu běžel docela rychle. Nic jsem neslyšela, nevím, zda něco říkal. Pamatuji si jen jeho zlý, zvrhlý pohled, a sytě modré tričko. Které teď mimochodem vidím všude, jako paranoidní blázen.

Ono to možná nezní tak hrozně, utekly jsme. Byly jsme tři. Měly jsme psy. Ale ta představa, co všechno by se mohlo stát, kdybychom neutekly, nebo si ho vůbec za zády nevšimly, ta ve mně budí hrozný strach, napětí a nepohodlí. Stejně tak ten fakt, že tam někde pořád může být. A pravděpodobně je. A že tam třeba už někdy byl. Ta představa, že bych tam opravdu v ten den šla sama. Já, nebo sestra, nebo mamka. Nemůžeme vědět, zda u sebe neměl nějakou zbraň. Mohlo se stát cokoliv, mohl chtít udělat cokoliv. Obyčejný honič, který se ukájí nad tím, že je na veřejnosti a má diváky, ve vás nezanechá takovýhle pocit. Takový člověk se vás totiž nesnaží dohnat, a už vůbec ne, když u sebe máte psy. Na takového už jsme taky narazily. O to větší mám pocit, že tenhle u sebe mohl mít cokoliv, čím by nám mohl ublížit.

Když jsme byly v bezpečí a věděly jsme, že policie je na cestě, neměla jsem už strach. Nebyla jsem ani moc vyplašená, byla jsem prostě ráda, jak to dopadlo a že už nám nebezpečí nehrozí. Jenže večer, když jsem šla spát, mě ten strach přepadl. V neděli, v pondělí, včera a myslím, že s ním mohu počítat i dnes. Od té doby jsem se samozřejmě sama projít nešla. Všechny společně jsme šly, i s mamčiným přítelem, jenže ten pocit, ten ve mně zůstal. Ohlížím se a čekám, kde se vynoří magor v modrým tričku s pohledem šílence.

.

Tenhle strach jsem nikdy neznala. Jako malá jsem byla strachem posedlá, bála jsem se a nedokázala popsat, z čeho mi je tak úzko. Bála jsem se tmy, noci, stínů a mých představ. Měla jsem noční děsy, potila se, nespala třeba celou noc a usla až když svítalo. Bála jsem se všeho nadpřirozeného, duchů, hororů. Z toho důvodu jsem na ně začala koukat. Prostřednictvím nich jsem s tím strachem bojovala. Byla jsem zralá na nějaké léčení, opravdu to už zašlo docela daleko, ale já jsem se styděla a nikomu se o tom nesvěřila. Mamce jsem to vylíčila až nedávno. Dřív jsem ty pocity a stavy prostě popsat nedokázala.

Nikdy jsem se ale nebála toho pravděpodobnějšího a normálnějšího. Nadpřirozeno je otázkou víry. Ale lupiči, vrazi, psychopati? To je prostě realita. Jenže člověk si celý život říká ,,Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane mně?". Nikdy, když jsem sama doma, neusínám s pocitem, že nás někdo vykrade nebo nedejbože přijde vyvraždit jako v Amytiville. Nikdy mě tahle představa neděsila a nikdy mě neděsily ani filmy s touto tématikou. Jak tam nebylo nic nadlidského, nehlo to se mnou. Je pravda, že jsem byla svědkem nehezkých událostí v dětství, za kterými stálo hovado, které se vyklubalo z bývalého přítele mé mamky, a hodně jsem se o ní v té době bála. Společně s ním ale po nějaké době odešel i tenhle strach.

Včera jsem ale seděla na posteli v pokoji, měla otevřené dveře a mluvila s mamkou. Už se stmívalo, přišly jsme s procházky. Z procházky, na které jsme vůbec neměly dobrý pocit. Ze stejné procházky, jako každé jiné. Jen tentokrát měla zvláštní podtext. Teď jsem tam tak seděla a přišla si jako v béčkovém slasheru z osmdesátek, kde se rozkřiklo, že v předměstí řádí nějakej psychouš a šerif všem obyvatelům zakáže vycházet ven za stmívání.

Opravdu tenhle zážitek způsobil to, že jsem se začala bát něčeho, co mě vždy zanechávalo chladnou? Pepřák na stole a mobil na nabíječce je mi k ničemu. Častokrát jsem byla líná být zodpovědná. O to horší scénáře mám teď v hlavě.

Odlehčující PS na konec: Kdybyste se náhodou šli proběhnout někde v mém okolí, neberte si na sebe modrý tričko. Mám pocit, že kdybych byla na procházce, ohlédla se a za mnou běžel někdo v modrém, buď bych dostala infarkt nebo kolem sebe začala zběsila stříkat pepřákem.

 


Komentáře

1 Melkora | Web | 19. dubna 2017 v 16:29 | Reagovat

Hm... takže si to shrňme! Během procházky jste, spolu se svou rodinou, narazili na podivně vyhlížejícího a podivně se chovajícího muže. Od té doby jste zalezlí doma pod postelí, přesvědčení, že vás přijdou sežrat nadpřirozené obludy.
Já k tomu můžu dodat jen jedno. Ne každý by měl koukat na horory

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 16:57 | Reagovat

[1]: Já k tvému komentáři můžu taky dodat jen jedno. Soudy se házejí hrozně rychle a jednoduše, co?

3 Hanyuu | Web | 19. dubna 2017 v 17:25 | Reagovat

[1]: Ježiš, ty seš blbá. :DDDDD

4 Lucirä | 19. dubna 2017 v 17:30 | Reagovat

[1]: Já ti nevím, ale buď jsi článek nečetla celý a pořádně, nebo jsi jednoduše blbá.

5 Hanyuu | Web | 19. dubna 2017 v 17:32 | Reagovat

[1]: Dobře, dosmála jsem se. Teď si to naopak rozveďme.
Nikde nikdo nepsal, že sedíme doma. Nesedíme. Chodíme ven. Máme psy. Lidi, co maj psi, si už kvůli tomu nemůžou dovolit sedět doma. Pohyb je náš životní styl. Ale to tě možná nenapadne, protože jsi ve skutečnosti taková ta obyč lidská lemra, pro kterou je kilometr hrozná dálka. (Jé, vidíš to? Já tě soudím z jednoho komentáře, jak si to jen mohu dovolit?)
Nikdo tu nemluví o strachu z nadpřirozených oblud a jestli ano, spíš jsou to jen vzpomínky na to, čeho se dříve bála spíš.

Další věc je ta, že absolutně neznáš pozadí celé události a to, co se dělo potom. Což je asi nejdůležitější na tom, proč je v článku psáno o strachu. Protože potkání divnýho chlápka ti na strach jen tak nezadělá a nám fakt určitě ne, protože divných individuí je tu opravdu plno.
Nevidíš do toho, nikde doplňující informace, ze kterých bys byla schopna porozumět blíž, uvedeny nebyly.

TAKŽE SI TO SHRŇME. Neumíš porozumět dostatečně psanému textu, nemáš dostatek informací, ale házíš tu soudy?

6 Anice | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 20:12 | Reagovat

Ahuj, že někdo běhá po lese nahý vůbec neznamená, že je to nějaký ujetý úchylák, co vás chce **** a poté zavraždit a zakopat v lesíku.. já sama běhám nahá po lese, protože to je součástí mé ozdravné kůry xD

7 Hanyuu | Web | 19. dubna 2017 v 20:29 | Reagovat

[6]: A kde na tu kůru chodíš? Že bych si taky naloupala. A to běháš jako do ní obalená? Hustý! Nepadá ti?

8 Anice | E-mail | Web | 20. dubna 2017 v 2:56 | Reagovat

[7]: to ti rikat nebudu, protoze bys mi ji celou oloupala a uvarila z ni nejake nezdrave jidelko xD

9 Hanyuu | 20. dubna 2017 v 5:15 | Reagovat

[8]: No dovol? Já bych si z toho udělala ozdravnou kúru. :P :D

10 Barb | Web | 20. dubna 2017 v 14:24 | Reagovat

[1]: to nemyslíš vážně, ne? :D Já také chodím na procházky do lesa, který máme u chalupy.. a tohle se mi stát, tak tam nevkročím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama