Od všeho trochu

9. května 2017 v 18:42 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Může mi někdo vysvětlit, kam se ten první májový týden, sakra, poděl?


První Máj byl lásky čas, avšak venku to připomínalo spíše podzim. V úterý jsem šla po nemoci do práce, a tak jsem doháněla, co se dalo. Naštěstí jsem to zmákla docela s přehledem a opravdu se mi podařilo dohnat resty poměrně rychle. Jenomže pak nám odpadla vedoucí a přišlo jedno velkéh nestíhání. A chaos. Práce bylo opravdu nad hlavu, což je na jednu stranu dobře, protože jste přišli do práce a vzápětí byl čas oběda a jen jste doobědvali, byly tři hodiny odpoledne a mohli jste jít domů. Na druhou stranu to bylo už chaotické až moc, a to já nerada. Potřebuji mít v každé objednávce pořádek a jakmile to nemám, začínám panikařit a nepracuje se mi nejlépe. Prostě chci mít všechno ťip ťop. A tak jsem se na víkend opravdu moc těšila. Obzvlášť, když byl prodloužený. Ale teď je zase pryč. Hrůza, jak to letí.

V pátek jsem odjela k příteli (s cílem odpočinou si), avšak místo toho jsem v neděli přijela domů úplně utahaná. Jenže v sobotu bylo až moc nádherně, než abychom seděli doma. A tak jsme si vyjeli na kola (a já se už hrozně moc těším, až budu jezdit na kole i do práce!), na dlouhou slunečnou procházku, obědvali jsme hezky na terase, chytali vitamín D na balkóně a večer jsme si ještě vyšlápli na Kuňku, abychom se pokochali tou krásnou atmosférou při zapadajícím slunci. Sobota se vážně vydařila a i když jsem si moc neodpočinula fyzicky, psychicky rozhodně ano. A docela dost jsem to potřebovala. I neděle se celkem vydařila, a do svátečního pondělí jsem se probrala vyspalá do růžova. Bylo jediné štěstí, že bylo volno, neboť jsem si nedokázala ani v nejmenším uvědomit, že je víkend pryč a že bych měla jít do práce.

Včerejšek nám bohužel přinesl i jednu tragickou událost. Když jsme se vraceli z ranní procházky, na cestě před naší brankou co leželo.. Už v tu chvíli ve mně hrklo, protože bylo zřejmé, co to bude. Kočka. Naše... Náš chundelatej Javůrek, který měl odmalička vadu očí a který mi hrozně přirostl k srdci a kdybych doma už neměla svoje dva kočičáky, hnedka bych si ho rozmazlila.
Bydlím u babičky a prostě tu odjakživa máme kočky venku. Jako malá jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela, ale teď bych si ke svému vlastnímu domu na zahradu kočku nikdy nepořídila. Mám je příliš ráda na to, než aby couraly po venku s hrozbou přejetí autem nebo otravou myší. Naše venkovní kočky mám velmi ráda, ale pochopitelně pro mě nemohou znamenat totéž, co Bellička s Poltříkem, které mám prostě jako své kočičí děti. Jenže Javůrek mi z nějakého důvodu k srdci přirostl, a o to horší bylo vidět ho mrtvého před brankou zahrady. Bylo to vlastně kotě Poltříkovi kočičí sestry (takže Poltříkův synoveček. A nebojte, teď už se nám tu žádné kočky nemnoží - babičce by to bylo "pochopitelně" jedno, neboť tahle generace to tak prostě nebere, nicméně my už jsme zasáhnout musely). Když byl ještě malý, chvíli přítel uvažoval, že by si ho vzal domů on, když nemůžu já, ale bál se, že by na něj neměl příliš času a že by se kocourkovi stýskalo, když vyrůstal mezi ostatními. Ještě den předtím jsem ho hladila a smála se mu, jak si hraje. Byl to takovej roztomilej prdlouš a hrozně mi připomínal Poltříčka.

Snad jsi netrpěl a je ti dobře, Javůrku. Byl jsi výjimečnej.


Dnes byl v práci opět chaos, kupa práce a já nevěděla, kde mi hlava stojí a do čeho se pustit dřív. Vůbec se mi sem nechtělo, především kvůli povinnostem na ÚP, o kterých píši často, ale většinou nepřímo. Konečně bych o tom ale mohla napsat více. Ač mám práci už delší dobu, do dnešního dne jsem byla vedena na úřadě práce, neboť jsem měla smlouvu pouze brigádní. Dnešním dnem jsem odtamtud vypadla a mám v plánu se tam nikdy nevrátit, a to i v případě nejnutnější potřeby, neboť něco tak stresujícího, jako je úřad práce, už snad není nic. Nedávno na toto téma byl zrovna článek na titulce Blog.cz, ke kterému jsem se musela vyjádřit, jelikož mi mluvil přímo z duše. Dělají tam z vás idiota, špínu, jednají s vámi jako s naprostým debilem a myslí si o vás jen to nejhorší. Netuším proč, ani to vědět nechci, ale když už si najdete alespoň tu brigádu s příslibem zaměstnání, šijou do vás snad ještě víc, než když nemáte nic. A to mě v posledních týdnech dokázalo neuvěřitelně deptat a stresovat. Nic jsem si v těch chvílích nepřála víc, než mít pracovní smlouvu v ruce a klid od pracáku. A teď to mám. Konečně. Děkuji! Spadl ze mě skoro tak velký šutr, jako když se mi podařilo odejít z předchozí práce po (byť ne zrovna přátelské) domluvě.

Ale teď už by to chtělo zase další víkend. Tuhle práci mám vážně ráda, ale je toho teď tolik, že se za chviličku nejspíš zblázním. :-)


(podmínky pro husťáckou sestersko-Winchesterovskou fotku stále nenalezeny, tak zatím jen takhle)
 


Komentáře

1 Hanyuu | Web | 9. května 2017 v 19:50 | Reagovat

Hej! Teď jsme hrozně trapný. My máme hned za sebou články, kam jsme nacpaly skoro ty samý fotky. :DDD

2 padesatka | E-mail | Web | 9. května 2017 v 21:39 | Reagovat

[1]: Viděla jsem oboje...je to dobrý...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama