Dlouhé dny

16. července 2017 v 20:56 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Během minulého týdne ve mně nějak zanikla chuť blogovat. Samozřejmě tím nemyslím napořád, ale jen dočasně. Neměla jsem nejmenší chuť něco psát a s nápady to bylo ještě horší. Nicméně od posledního článku už uběhl skoro týden a já začínám mít pocit, že bych se měla ozvat.

Budu se zase opakovat, ale ten podzim venku, který vládl skoro celý týden, byl... boží. Ale nevhodný! Hrozně se na ten opravdový těším, ale teď je, kurník, léto, a já zase odlétla na nějakém imaginárním javorovém lístku žlutohnědé barvy do Halloween Townu. A to prostě nechci. Chci mít letní pocity, svěží vánek ve vlasech a zase se cákat v bazénu. A tak si tu náladu alespoň napůl udržuji díky mimozemským či nadpřirozeným dokumentům, které sice sleduji už několik let jako svou nedělní ranní tradici, ale teď s nimi vůbec nešetřím. Víkend ale nakonec trošku letní byl. A dnešek o něco víc, než včerejšek.


Uplynulý týden v práci byl zvláštní. V pondělí jsem tak nějak měla v hlavě, že je všechno hrozně fajn a i když jsem se bála, že nebudeme po těch svátcích stíhat, nasadila jsem tempo Kobry 11 a stihla tak nějak všechny resty. A měla z toho hrozně fajn pocit. V úterý se to začalo trošičku vyklat, ale řekla jsem si, že nebudu panikařit a nepřipustím si to. A světě div se, vyšlo. Zachovat chladnou hlavu, vyhnat negativní myšlenky z hlavy, usmát se a říct si něco pozitivního - to je jednoduchý návod na to, jak všechno zvládnout v klídku. Protože jen jsem to udělala, bylo zase všechno v pohodě.
Celkově jsem ale měla pocit, že se ty dny hrozně vlečou. Zároveň mám ovšem pocit, že celý ten týden utekl neuvěřitelnou rychlostí. Zvláštní. Stejně jsem přesvědčená, že některé dny jsou prostě delší, než ty ostatní. Dříve jsem myslela, že je to tím, jak moc má člověk práce. Pochopitelně, když nemáte v práci čas kopat se do prdele, ale máte toho nad hlavu, máte pocit, že to hrozně letí. Protože stále něco děláte. Jenže já stále něco dělala, teoreticky (možná i prakticky?) se ze mě kouřilo a já stejně měla pocit, že od rána uteklo už alespoň dvanáct hodin, a přitom to nebyla ani polovina z nich. Je to zvláštní.

Každopádně ty dny byly tak nějak klidné, místy možná až moc, a trochu jsem zlenivěla v kreativní oblasti. Potřebuji víc tvořit. Domalovat srnce, pokračovat ve "vytunování" pokoje, zase jít fotit a vůbec tak různě. Jenže mně se v poslední době nic moc nechce. Teda chce, ale zároveň i nechce... To jsou ale dospělácké problémy, co?

Ale alespoň už jsem strhala starou tapetu. O tom proč jsem to udělala, a co tam přijde, se ještě zmíním příště, až bude vše hotovo, ale teď tu žiju tak nějak v tomhle a mám hroznou potřebu se o tom s vámi podělit. Protože to není nic moc. Ale když přimhouříte oko (nebo dvě), nevypadá to zase tak zle. Díkybohu to tu v takovémhle polorozpadlém stádiu bude snad jen do středy a pak se samozřejmě pochlubím, co nového se tam vykouzlilo. Každopádně teď se vedle toho hnusu nedá ani spát, protože máte prostě divnej pocit. A já v pokoji potřebuju mít pocit naprostý útulnosti. Takže po dnešní noci se stěhuju s matračkou na zem, kde je to aktuálně mnohem útulnější. A nepůsobí to tak "studeně" a "špinavě".


Víkend, který nám ale dneškem končí, rozhodně nijak s titulkem článku nesouvisí. Ten byl totiž všechno jen ne dlouhý. Utekl ještě rychleji, než obvykle, a já mám pocit, že jsem nestihla nic z toho, co jsem měla v plánu. Sice jsem si tak nějak uklidila a konečně se začala připravovat ta stěna, ale třeba čtení nebo malování, na které jsem se těšila, mi prostě nezbyl čas. A to jsem ho vážně nemarnila žádným lenošením či tak něco (a to jsem v hloubi duše doufala, že nějaký ten čas na to lenošení taky zbude). Nedá se nic dělat, budu to dohánět po večerech v týdnu.

Dneska jsem v lese narazila na místečko plné lesních malin, a tak jsem se tam zdržela, zatímco sestra s mamkou šly vykoupat psy k rybníku. Při sbírání jsem narazila na dvě drobounké a naprosto úžasné rosničky, které mi okamžitě rozzářily oči. V tu chvíli už jsem se nemohla věnovat malinám (ačkoli z těch mám taky hroznou radost a uričtě se tam na ně ještě v blízké době zastavím znovu), protože mě naprosto okouzlily. Už si ani nepamatuju, kdy jsem tuhle žabí fešandu viděla naživo naposledy. A tak jsem si místo fikaně označila a běžela domů pro foťák. A pro Richarda. Ten měl sice ruce plný práce s mojí rozpadlou stěnou, ale já jsem se s ním o tu rosničkovou radost musela podělit, hihi.

Taky jsme si stihly se sestrou vyrazit na večerní projížďku, takovou tu správně letní, ale bohužel kolo a koloběžka si spolu nerozumí tak, jak jsem si to představovala, protože na kole jste prostě vždycky vepředu... A to je blbý, nemůžete si povídat. A tak jsme to dneska zopakovaly ve formě koloběžky a běhu, což bylo o něco lepší a alespoň mě to skvěle motivovalo k tomu, že jsem uběhla to, co jindy neuběhnu se mi jindy uběhnout nechce, protože mi prostě chybí motivace. A tak mám radost, že jsem si jednou zase vyběhla.

Ale co vám budu povídat.... CHCI TU KOLOBĚŽKU TAKY!

Příští víkend tu budeme mít drahocennou návštěvu kamarádek. Bude nás tu pět a už máme něco naplánované, tak snad si ty dny užijeme a zažijeme nějaké pravé letní nefalšované dobrodrůžo. Už se hrozně moc těším a díky té vidině společného víkendu mi ani nevadí, že tenhle tak rychle utekl a že zítra začíná další pracovní týden. Je prostě fajn, když se má člověk na co těšit. Neměl by to s tím přehánět a užívat si samozřejmě i ty dny, které tomu předchází, to je jasné. Ale takové to zdravé těšení snad není na škodu, ne? Navíc se má v týdnu poměrně dost oteplit (ale kdo ví, ten déšť co mě pravidelně chytá cestou z práce na kole taky nikdy nehlásí), tak že by se opravdu rýsovalo to pravé dobrodružné léto? ♥


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama