Ufohuntering!

25. července 2017 v 5:49 | Lucirä |  Zážitky

Plánovaný víkend, na který jsem se tak moc těšila, jsem si s holkama užila na 111%. A kdyby to šlo, hned bych si to celé dala ještě jednou.

Volno jsem měla už ve čtvrtek, kdy jsme brzy ráno vyrazily se sestrou na koloběžky. Zbytek dne jsem si pak užívala léto, pobíhala někde po venku nebo koukala na ufo dokumenty. V pátek jsem sice do práce šla, ale končila jsem brzy, protože jsem měla zubaře. No a pak mě čekal už jen nákup se sestrou a domů jsme už jely společně s Kvilčou.


Bylo vedro jako v tanku a už během cesty od vlaku jsem měla ten nefalšovaný prázdninový pocit. Došly jsme domů, vydaly se už jen ve dvou do krámu a po návratu se nasvačily a probraly všechno možné i nemožné. Následovala procházka se psy ke struze, večeře a velmi vtipná (a neplánovaná) dovážka vitríny, kterou jsem si pořídila. Video, na kterém jsme se ji s Kvilčou snažily dopravit z bodu A do bodu B sice z foťáku zmizelo neznámo kam, což je hrozná škoda, protože jsme byly horší než Pat a Mat, ale ve vzpomínkách nám tahle historka zůstane nejspíš velmi dlouho.

A tak jsme tam pak všechny stály nad ležící vitrínou, která na té trávě připomínala něčí rakev. Stačilo jen hodit květ růže a hrstku hlíny.

Po nějaké době se nám ale podařilo zavolat posilu, která mi vitrínu dopravila alespoň na bezpečné a suché místo na zahradě. Tím byla vitrínová kapitola uzavřena a my se odebraly k sestře na kafe a čajíček, kde jsme si povídaly a následně se šly ještě projít na čerstvý letní vzduch. Nakonec jsme to zakempily před brankou naší zahrady. Sedly jsme si na zem křižovatky, povídaly si a pozorovaly při tom pavouka pletoucí pavučinu mezi naší tůjí a lampou. Po rozchodu jsme si s Kvurčou povídaly až do rána a probraly spolu všechny ty holčičí i neholčičí věci.

Další den jsme se tak trochu válely a ven se vyhrabaly až na devátou, kdy jsme se společně se sestrou vydaly pěšky do našeho maloměsta na nádraží vyzvednout Verču a Gabču. Cesta byla chvílemi příjemná - to, když se šlo lesem - a chvílemi úmorná - to zrovna pražilo slunce na silnici. Než jsme vyšly, nadšeně k nám přiběhl i náš starouš Dragouš, a tak celou tu dlouhou cestu podnikl s námi a vypadalo to, že se mezi ženskejma náramně baví. A vlastně z nás měl tak nějak radost celej víkend a byl přesně tam, kde jsme se nacházely my. Když se naše parta stala kompletní, putovali jsme jako dinosauři zase nazpátek. Tentokrát jsme objevili i dosud neznámou lesní stezku, která nám ušetřila kus cesty po silnici, což bylo fajn. Cesta nazpět už mi nepřišla tak dlouhá, ale ke konci byla úmorná až až. Obzvlášť s kručícím žaludkem.

A tak jsme se doma sešly hezky pěkně u stolu na zahradě a poobědvaly spolu špágy. Chvíli jsme si odpočinuly a pak se vydaly na procházku do lesa kolem struhy, kde jsme se na chvíli zdržely na lesním sezení. V tom lese to mělo takovou příjemnou a klidnou atmosféru, zkrátka perfektní místo na nějakej ten drb! No a po nějaké době jsme usoudily, že je čas na kávu (já už jsem totiž taky kafař!), a tak jsme se vydaly zpátky domů a šly kafíčkovat. Sestra nás navíc pohostila i božími homemade nanuky. Já jsem na oplátku nabídla pečivo s arašídovým máslem (aneb jak se z kilového kyblíčku stal půlkilový). Vzhledem k přicházejícímu dešti a bouři jsme ale naši zahradní kávu odbyly poměrně rychle a přesunuly se do mé temné kobky, neboť počasí nám pěkně nahrálo na černou hodinku. A tak padlo dalších pár lžic arašíďáku a nějaké ty ufo kecy. Když opět vykouklo sluníčko a dokonce i do mého pokoje se vrátila ta troška světla, vystrčily jsme zase paty z domu, posbíraly větrem odváté stany, které jsme chvíli předtím připravily na trávu, a šly posedět na naší oblíbenou křižovatku před domem, kde jsme si zadkama vysušily místečko. A tam vzniklo pár hezkých společných fotek i příšerných momentek. Fotky, na kterých jsem já, spadají pouze do té druhé kategorie.

Na večer jsme měly v plánu grilování. Počasí nám přálo a bouře ani déšť už se nevrátila, naopak byl hrozně krásný a příjemný večer. A po nějaké době se nám skutečně podařilo zapálit pěknej ohýnek. Všechno jsme to sice snědly tak nějak neuvěřitelně rychle, ale ono jedině dobře - grilování jako takové mě nějak přestalo bavit. Vždycky je to hrozný chaos, dlouhé přípravy, než všechno nachystáte, a realita je pak taková, že po boji se sirkami se hulí ze všech stran, vy umístíte zeleninu a tofu na grilovací tácky, za dvě minuty máte polovinu tácku spálenou, zoufale se snažíte oddělat připečenou cuketu, která vám stejně spadne na zem, kouř z ohně máte až za očními bulvami, slzy vám stékají po obličeji, při zoufalém pokusu o otočení párku se vám pomalu opalují i chlupy na rukou a nakonec jste celí vyuzení, spocení, špinaví a mastní. No, takhle nějak grilování vidím já. Takže se mi hrozně ulevilo, když už jsme všechno ugrilovaly a snědly a mohly se věnovat té příjemnější kapitole - jen tak sedět, povídat si, pít grepové pivo (a po sto letech si tak připomenout sílu bublinek v nose!), přikládat do ohně, zpívat, poslouchat typicky letní hudbu (což je třeba Temný Koník od Katky Perry) anebo se rozplývat nad Jonathanem Youngem a jeho Disney coverama. A taky sledovat netopýry kroužící nad námi a hledat ufo na noční obloze. Ten večer byl hrozně příjemný, a ačkoli jsme nakonec žádné ufony neviděly, troufám si říct, že jsme se všechny skvěle bavily.

Mně a Kvilče sice nevyšlo spaní ve stanu, neboť jsme měli stan malý a s jednou vrstvou, která byla stále promoklá skrz na skrz a stejně jsme neměly karimatky, takže jsme asi před půlnocí daly zbývajícím ufohunterkám dobrou noc a šly spát do mé kobky. Měla jsem radost, že si alespoň budu moci umýt vyuzené vlasy.

... jenže jsme šly spát na prasáka. Protože jsme slyšely, jak někdo v koupelně položil sprchu.

V našem domě v tu dobu ale už všichni spali. A v té koupelně bylo zhasnuto.

I plán na následující ráno byl jasný. Rozhodly jsme se posnídat nedaleko v lese. A tak jsme pobraly deky a banány, sešly se se zbytkem posádky před domem a šly piknikovat do přírody. Sestra nám pro tuhle příležitost upekla výýýborný koláč, tak jsme si moc pochutnaly. Snídat v lese je prima, dokonce ještě nebyli ani kloši, komáří a jiná havěť, takže všechno dopadlo téměř podle očekávání. Slovo téměř píšu proto, že jsem to čekala trochu víc prosluněné a byla mi lehce zima. Ale můj problém, nemám chodit v žabkách. Mimochodem, snídaně v lese je jen důkaz toho, že některé krásné věci prostě nestojí víc, než pár kroků...

Po návratu sestra vytáhla DDR, a tak jsme si po dlouhé době zaskákaly a neskutečně zablbly. Nohy nám všem sice občas lítaly na úplně opačné strany (a někomu i ruce), ale účel to splnilo. K DDRku jsme se vrátily ještě asi dvakrát během dne. Po obědě jsme se vydaly na poslední společnou výpravu v kompletní sestavě, neboť hodinu po návratu mě opouštěla Kvilča, protože můj následující den byl dnem pracovním. A tak jsme se rozloučily, já se vrátila do polo-reálného světa a snažila se udělat takové ty nutné věci a přípravy na následující den, jako uvařit si oběd, připrav nějaké oblečení a tak. Ale vůbec mi to nešlo a hlavně se mi nechtělo. Pár chvil jsem ještě strávila s holkama, něco málo s nimi ještě naskákala na DDR (celé jsem to zakončila Abbou!) a taky se prošla do pole se zapadajícím sluncem v zádech. Potkali jsme nějakýho úchyláka v monterkách, vyfotily super prdelačkovou fotku a mohly jít nazpět.

Celý víkend byl hrozně fajn a neskutečně jsem si ho užila. Zase jsem měla chvíli pocit, že jsem školačka, která si užívá prázdninové dny plné svobody a zábavy. Bylo to pro mě takovým psychickým uvolněním a zároveň neskutečným dobitím. Jen ten návrat do reality byl šíleně rychlý, až moc, a trochu jsem ho neustála.

Nechtěla jsem článek zakončovat nijak negativně, ale pravda je taková, že včerejší den v práci po těch příjemných chvílích byl prostě trochu náročnější a téměř k pláči. Situace se tam nějak nezlepšuje, ale snažím se v tomhle ohledu myslet pozitivně, změnit přístup a věřit, že tam zase svítá na lepší časy. Ono tomu moc nepřidalo ani to počasí, které venku panuje. Je to přesně ten typ deště, který se sešel s divnou atmosférou a jako celek to na mě působí lehce depresivně. Ale prdim na to, kolem je tolik radostí, že si to nesmím tak brát.

Ufo hunterky, těším se, až se zase sejdeme, bylo to fajn! ♥











 


Komentáře

1 Viol | Web | 25. července 2017 v 8:08 | Reagovat

Už z fotek je jasné, že to muselo být super :D

2 Verity | Web | 25. července 2017 v 22:30 | Reagovat

Jááá chci ten víkend zase zpátky. :'(

3 Sova přepálená | Web | 26. července 2017 v 18:54 | Reagovat

Byl to strašně boží víkend, i když jsme žádný ufo neulovily. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama