Mišmaš babího léta

21. srpna 2017 v 20:04 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Chci toho napsat tolik, že nevím, u čeho začít.


Po neskutečné pracovní divočině jsem v pátek odcházela z práce v půl dvanácté. Šťastná, že jsme stihly vše, co bylo potřeba, ale s hlavou plnou myšlenek, že od pondělí to začne znovu. A možná ještě divočeji. Takže jsem si to páteční odpoledne po práci před víkendem prodloužila o pár hodin, za odměnu. Kromě toho, že jsem od pondělí musela jet tempem za tři lidi (obvykle stačí jen za dva) a to bylo šíleně vyčerpávající, mě asi první tři dny doprovázel skřípnutý nerv kdesi na levé straně krční páteře. Jako malá jsem na to trpěla a jednou za čas se mi to stává. Nikdy mi nepomůže nic a z bolesti, která se projevuje jako by do vás někdo zapichoval nože, se vyklube ještě oční migréna, což je jedna z velmi nepříjemných a život otravujících bolestí. Pokud potřebuji v tu samou dobu pracovně fungovat, není jiná možnost, než sáhnout po prášku na bolest, který rozhodně neberu s nadšením, protože je to sajrajt, který zabere jen na pár hodin, protože neřeší příčinu. Ale musela jsem. K mému štěstí a hooodně józe ale úleva přišla dříve, než když se mi to stalo naposled, a tak jsem to pracovní šílenství zvládla.

Možná za to nemohla jen jóga a štěstí. Možná taky to, že jsem si prostě tu bolest zakázala a nemyslela na ní. A věřila, že mi bude dobře. A i když jsem se i třetí den probudila s pocitem kudly zapíchnuté nad okem, řekla jsem si, že dnes už to prostě skončí a mě bude fajn. A opravdu, bylo. Během dne se ta bolest ztratila do neznáma. Všechno je to o myšlenkách.

Už s tím vesmírem umím pracovat i v téhle oblasti, a ta je vůbec nejdůležitější. Takže jsem hrozně ráda. A není to jediný pokrok, který jsem po psychické stránce udělala, a to je další z mých nynějších radostí.



Ten, kdo vynalezl kafe, je bůh. Dříve jsem vůbec kávu nepila. Nechutnala mi. Pokud tedy nebyla s mlékem. Nebo pokud to nebylo ochucené toxické Douwe Egberts s příchutí karamelu, lískového oříšku nebo Irish cream.
Dnes si neumím představit den bez kávy. Bez té kvalitní a netoxické, samozřejmě. A víte, co si taky neumím představit? Že bych si do ní dávala mléko. Do obilných káv ano, ty mám stále hrozně moc ráda a nesmí chybět u mé snídaně, ale polední káva a je mým novým každodenním parťákem. A někdy i ta odpolední, když přijedu vyždímaná z práce.

Byla jsem dlouhodobě hodně unavená. A slabá. A to většinou už po probuzení. Mám dojem, že to byl důsledek mé vlastní blbosti (závislost na cvičení a posedlost jídlem - začarovaný kruh), ale potřebovala jsem nějak nakopnout, abych si uvědomila, jaké to je se cítit skutečně živá. Plná sil. A káva mi to dost dobře připomněla, a tak jsem začala pracovat na tom, abych se takhle zase mohla cítit každý den. Samozřejmě i bez kávy, ale ona byla takový ten prvotní životabudič. Ten motivátor, který mi pomohl přenést se přes tu zdraví a život ohrožující krizi. Mimo to mi ale hrozně zachutnala. Podobně jsem to měla s hořkou čokoládou, kterou jsem dříve neměla vůbec v lásce, a dnes si bez kostičky neumím představit den. A že ta kostička většinou padne právě k té kávě, ve které si ji tak ráda namáčím.
Vstávám teď plná energie, na odpoledních procházkách už nemám pocit, že omdlím slabostí, a neusínám v sedm hodin večer. To samozřejmě nebude jen zásluhou hrnku kávy, ale právě ten hrnek odstartoval to, že jsem na sobě zapracovala. Že jsem začala nejen jíst bez výčitek, ale i odpočívat. Dokážu se najíst a odpočívat! Vím, že to zní naprosto pitomě, ale já to poslední rok a půl nedokázala. Mám pocit, že jsem se z té osobní krize jednou pro vždy dostala. Že jsem všechen ten hnusnej stres a obavy nechala někde v lógru na dně hrnku. A ten jsem pak vyhodila.

Za co ale hrnek kávy může, to je středeční ponocování, kdy jsem šla spát tak pozdě, že jsem měla úplně nefalšovaně víkendový pocit. Sice mě napadlo, že o to horší bude vstávání do práce, když se takhle příjemně naladím na víkendovou vlnu, ale nebylo to tak. Středa je pro mě takový odpočinkový den, z práce se většinou vracím o hodinku dřív a neodpustím si návštěvu mého nejoblíbenějšího lesa, ze kterého se vždycky vracím ještě šťastnější a nabitá pozitivní energií. Ve středu taky většinou peču něco na následující rána k snídani. Středa je prostě takový můj malý předvíkend. Ten večer byl dokonce víc víkendový, než ten páteční a sobotní.


Víkend byl ale i tak moc fajn, ne že ne. Jen byl hrozně rychlý a zároveň málo akční. Původní plány tak úplně nevyšly a já páteční večer nakonec trávila doma, místo s přítelem, ale bylo to hrozně fajn. S rodinou jsme si povídali venku u stolu do setmění a mělo to takový ten nádech léta. Ale končícího, babího léta. A vzhledem k tomu, že srpen se blíží ke konci, už ten podzim opravdu vítám s otevřenou náručí a vůbec, ale vůbec se mu nebráním. Naopak si ho přibližuji. Třeba tím, že přemýšlím o výzdobě na tento rok, hledám si dýňové recepty, mám neuvěřitelnou chuť vyrazit na podzímní nákupy a hlavně, hlavně jsem se už dala do sledování Gilmorek, a to je prostě moje podzimní tradice. Každý večer si teď pouštím jeden díl a cítím se u toho hrozně fajn a zrelaxovaná. Není šťastnější období, než to od konce léta do zimy. Nejspíš by mi k životu stačilo, kdyby se střídal jen podzim se zimou. V tomhle období se cítím nejvíc sama sebou a nejvíc šťastná.

V neděli ráno jsme se vydaly na lesní ostružiny, kde jsme zjistily, že už jsou vyzbírané a velmi přezrálé, takže jsme se vracely jen s troškou, ze které jsem si hned upekla dezertíky na tento týden, který bude po pracovní stránce nejspíš ještě náročnější, než ten minulý - tak ať si ho něčím zpříjemním. Ostružiny jsou pro mě navíc přesně tím pravým předpozimním ovocem. Poslední dobou si ty všední dny stejně užívám ještě o dost víc, než kdy jindy. Hrozně ráda teď vstávám do toho chladnějšího rána, procházím se s Dragem mrazivým čerstvých vzduchem a pak si vychutnám snídani před odchodem do práce. A po práci trávím hrozně ráda čas jen tak na zahradě.

Věřím, že přijde ještě pár horkých letních dnů, ale stejně už to není prázdninově dobrodružné a po ránu se člověk musí zavrtat do teploučké mikiny, aby mohl vytáhnout paty z domu, takže pro mě je FALL MOOD oficiálně zahájen. Vytáhla jsem už i můj oblíbený podzimní svetr. A když jsem si v něm seděla na větvi našeho ořešáku, měla jsem pocit, že tam chci zůstat na věky věků. Ještě nevím, jak to udělám, ale příště si tam vezmu deku, horké kapučíno a knížku. ♥

 


Komentáře

1 KAY | Web | 22. srpna 2017 v 12:55 | Reagovat

Ja som taktiež kofeínová maniačka a káva skutočne dokáže divy! Aspoň si si nakoniec užila pohodový deň :)

2 Lady Lenna | Web | 22. srpna 2017 v 21:41 | Reagovat

Ta chladnější rána mám taky ráda, cítím z toho tu podzimní náladu. Ostružiny miluju, díky tomu se vždycky těším na konec léta. :) připojuji se k fall mood, už jsem přepla do toho módu :D

3 Sova přepálená | Web | 23. srpna 2017 v 19:12 | Reagovat

Tuhle jsi mi v komentáři psala, že tě čím dál víc baví číst moje články. Já to mám u tebe úplně stejně. :D Vždycky se těším na další takovéhle deníčkové povídání.

Babí léto je krásné a mohlo by tak být klidně až do Vánoc. Připadá mi, že jak letos přišlo léto tak o měsíc dřív, přišel dřív i podzim, a moc si to užívám. :) Dokonce už si skoro neuvědomuju, že je vlastně ještě srpen a prázdniny.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, chodili jsme na ostružiny a rodiče z nich pak dělali víno nebo co. Moc už si to nepamatuju, jen vím, že to vždycky kvasilo v takové obrovské sklenici a že mi to ty ostružiny zprotivilo a do dneška je moc nemusím. :D
Zato kafe mám hodně ráda; taky jsem ale od instantních sraček postupně přešla ke kvalitnímu kafi a to je nesrovnatelně lepší. Nejlepší jsou ta ochucená z Oxalisu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama