Z volných chvil

1. srpna 2017 v 6:20 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Zjistila jsem, že mám ty deníčkové zápisky vážně ráda, a že můj blog je vlastně takovým tím typickým deníčkem, který si píšou dospívající dívky. Přesně ty, které si do svých tajných zápisníčků lepí fotky svých oblíbených zpěváků a hezkých kluků ze školy, a kreslí srdíčka kolem věty: ,,Dnes se na mě ve škole usmál a pustil mě před sebe ve frontě na oběd."

V podstatě je mi úplně jedno, zda to někdo čte, nebo nikoliv, protože si je píšu především pro sebe. Nechci, aby to znělo sobecky, samozřejmě jsem moc ráda, když si je někdo přečte a zanechá komentář, a ještě víc mě těší, když někoho tyhle moje prachobyčejné historky ze života skutečně zajímají a baví. Píšu je ale především protože se k nim ráda po pár měsících či dokonce letech vracím. Třeba nedávno jsem hledala nějaké zápisky z jednoho mého hrozně šťastného období, a s šokem jsem zjistila, že jsem jich moc nenapsala. A to mě trochu mrzelo, protože je hrozně fajn si to připomenout.

A proto je teď píšu tak často a pravidelně.

O tom, že jsem si vzala dva dny volna a prodloužila si tak víkend, jsem se už zmínila ve článku minulém. Ve středu jsem dorazila domů nabitá energií, pozitivní náladou a šílenou radostí. Měla jsem před sebou volno, a tak mě všechno bavilo o to víc. Na procházce jsem si přišla jako nadopovaná a hyperaktivní veverka, vydržela jsem vzhůru až do dvanácti a užívala si každičkou minutu volného času. Stihla jsem si i namalovat zbytek ošuntělé stěny na černo a o půl dvanácté v noci jógvat s Poltříkem. Ve čtvrtek ráno jsme chtěly jít na koloběžky, ale počasí nepřálo a hrozně lilo, a tak jsme koloběžky odsunuly na odpoledne a já tak do té doby improvizovala s volným časem a rozhodla se, že si uklidím. A tentokrát pořádně. Konečně jsem si tedy prohrábla i šuplíky a skříňky. A tak se teď v pokojíku cítím opravdu, ale opravdu útulně a čistě. Co se úklidu týče, musím mít naklízeno pořád, protože jinak se tam necítím útulně a jsem z toho protivná. Jenže znáte to - co není vidět, to zas člověku nevadí tolik... takže jsem měla šuplata nacpaná vším možný. Jenže když víte, že otevřete šuplík zcela bez problémů a nebudete se v něm muset prohrabovat, abyste našli to, co hledáte, je to prostě o dost lepší.


Čtvrtek byl víceméně propršený, a tak byla naše ranní koloběžková výprava se sestrou posunuta na odpoledne. Podmínky nebyly ideální, a tak se i od původních plánů podstatně zkrátila. I tak jsme ale přijely domů udýchané a zablácené jako čuňata. Většinu času toho dne jsem věnovala právě úklidu, ale i běžnému odpočinku - buď u mě v kobce, nebo naprdelená u sestry a Lary. Na procházku a sbírání lesních malin s Dragem mi dokonce i svítilo sluníčko, zatímco během večerního grilování se déšť vrátil. Ačkoli se ten den nepodobal létu ani v nejmenším, vůbec mi to nevadilo. Byl hrozně fajn.

I přesto jsem ale doufala, že se v pátek probudím do trochu letnějšího rána. Bohužel se tak nestalo, a já vstala do dalšího mokrého dne, a k tomu tak unavená, že jsem si po snídani ještě hodinku a půl schrupla. Napodruhé už za okny bylo pár paprsků, a tak jsme na koloběžkovou výpravu přece jen vyrazily. Počasí ale bylo dost aprílové a v lese to bylo takové mokré a slizké, takže naše zastávka v lesíku zcela neodpovídala mým představám. Po příjezdu domů začalo pršet znovu, a takhle to bylo celý den. Chvíli jsem se válela na sluníčku a najednou utíkala sebrat prádlo.

Samotný víkend byl ale letní víc než dost. Dokonce jsem se i chvíli slunila na lehátku. V ten moment mi došlo, že už ty letní dny ani moc nepotřebuju. Stačil mi ten prázdninově laděný víkend s holkama a už bych klidně přivítala podzim s otevřenou a vřelou náručí, nicméně nechci předbíhat událostem a chci si užívat přítomné okamžiky, a tak se prostě věnuji letním aktivitám a na podzim se těším.. jak jen to říct.. potají a nenápadně (ale moc mi to nejde)! Sobota byla takovým tím otravným dnem, kdy se vám nechce nic, než jíst, což mě moc nepotěšilo, ale zavedla jsem novou tradici - těstoviny s mákem k obědu! Mívám na ně chuť hrozně často, ale ve všední dny to prostě není možné, a tak budou po nějakou dobu mou sobotní specialitou. Jsem zvědavá, za jak dlouho se mi přejí... Že by jako ta ovesná kaše, o které mi to každý tvrdil, a já ji přitom jim už třetím rokem a stále bych ji snědla klidně plný sud a nedokážu si představit lepší snídani?

Snažím se udělat si úklid i v počítači, když jsem se do toho uklízení tak ponořila. Tam se mi to ale už tolik nedaří, protože fotek se za ta léta nastřádalo až příliš a stále jsem nebyla schopna si pořídit externí disk. Vzhledem k výkonu mého počítače už ale nesmím otálet příliš dlouho, protože bych o ty báječný vzpomínky nerada přišla. A tak teď trávím volné chvilky promazáváním 89654 složek s 956454784 fotkami a vybírám ty, které si chci zachovat a uložit na disk. Což je většina. Myslím, že než to všechno proberu, bude mi tak 67.

Neděle byla ještě o něco letnější, a to od samého rána. Koloběžky jsme stihly prohnat ještě předtím, než se udělalo úplné úmorno, ale na předobědovou vycházkou se psy ke struze z nás už lilo slušně. Večer jsme ji zopakovaly ještě jednou, protože se to dusno drželo opravdu do samotné noci, tak ať se ti chlupáči pořádně vyrochní. Tentokrát jsem se s nimi trochu rochnila i já. A opět jsem se převědčila o tom, že stát ve vodě, ve které kvůli bahnu není vidět na dno, prostě není pro mě. Chvíli jsem myslela, že v té vodě utonu, že mě sežere nějaká příšera nebo že mě stáhnout jezerní lidé někam do podvodní jeskyně. Brrr, nikdy víc. Celý tenhle zážitek mám i natočený na mobilu, ale nejspíš se nebudu ztrapňovat a nechám si ho hezky pěkně pro sebe... :-D

Už v neděli jsem věděla, že se mi vůbec nechce vracet do práce, ale zkusila jsem ty myšlenky vyhnat z hlavy a říct si, že přece o nic nejde. Je to jen práce a i ty všední dny jsou hezké. A tak sem dneska vstala v hrozně fajn náladě a vyrazila do práce s úsměvem. A pondělí jsem, mimochodem, přežila v naprosté pohodě a sama jsem viděla, že s pozitivním myšlením je to prostě hned o padesát procent (ne-li víc) lepší. Ale víte, co jsem si uvědomila? Lidé si berou dovolenou, aby si odpočinuli. Psychicky ano, to chápu, i sebelepší zaměstnání začne lézt na mozek, pokud si člověk nedovolí na chvíli vypnout. Ale fyzicky? Pfff, ani náhodou. Vždycky jsem už po prvním zcela volném dni tak zničená, že ten poslední volný den padnu do postele úplně hotová. Vždycky mám totiž chuť dělat hrozně moc věcí naráz - běhat, cvičit, jít se procházet, teď do toho ta koloběžka... Takže pro mě ty čtyři dny v tahu byly až až a teď mám v plánu si přes týden zase trochu odpočinout a načerpat síly na další víkend. Prázdniny jsou v polovině, tak užívejte srpen!
 


Komentáře

1 n. | Web | 3. srpna 2017 v 16:35 | Reagovat

tiež mám rada blogy, ktoré sú na spôsob denníčka, rada si čítam o živote druhých a čo počas dňa zažili. dúfam, že to neznie divne :D
tiež chodím počas leta do práce a súhlasím, je to veľmi vyčerpávajúce hlavne počas týchto vysokých teplôt, ale keď sa človek na seba ráno v zrkadle usmeje a začne deň pozitívnou náladou, hneď je všetko ružovšie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama