Září 2017

Poslední zářijové (ne)všední dny

30. září 2017 v 6:59 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Předešlé dva dny byly posledními všedními dny tohoto měsíce, přesto ale byly nevšední - díky svátku si mohu užívat prodloužený víkend! Kapitola první: Z DENÍČKU TŘÍ HOUBAŘEK:

Sváteční čtvrteční ráno jsme podnikly další z miliónu letošních houbařských výprav. Tentokrát byl mnou stanovený cíl zcela jasný: Jde se na křemenáče!

Ze života hub

24. září 2017 v 19:41 | Lucirä |  Fotografie aneb zachyceno objektivem
Vždycky si řeknu, že bych si mohla o víkendu trochu pospat. Jenže stejně to nikdy nevyjde. Nejen, že mě vzbudí kočky kroužící kolem postele v čele s ukňouraně mňoukajícím Poltergeistem, který mě prostě nutně potřebuje mít vzhůru, a Belličkou hrabající v kočkolitu, do kterého stejně nejde vykonávat žádnou potřebu. Prostě jen stojí vedle a hrabe. A když nehrabe, kvedlá s kličkou od kamen. Prostě padla pátá, takže se už musí vstávat. Ať se chce nebo ne. Vstávat a krmit! Jenže na kočky se vymlouvat nemůžu, já sama totiž vstávat chci. Najednou mi přijde škoda spát déle, protože ta vidina toho brzského rána, které si můžu vychutnat aniž bych pak musela klusat do práce, je prostě božská.

A tak jsem i včera vstala někdy o půl páté, prošla se se psem, vrátila se ke snídani, teplé kávě, čaji a blogu, a potom vyrazila opět ven do chladného rána (které už nebezpečně připomínalo prosinec!) s tím, že konečně jednou po dlouhé době vyrazím fotit. Nevěděla jsem co, nevěděla jsem kam. Ale když jsem se ocitla v lese, který je teď plný hub, řekla jsem si, že to je ono. Budu fotit houby.

Houby jsou stejně krásným darem přírody. Jsou tak fascinující a jedinečné, hrozně ráda si je prohlížím. A teď je sezóna, že je jich na každém kroku desítky, a co krok, to jiný druh. Vyfotila jsem jich jen pár, byla mi docela zima a Drago nemá rád prolejzání v lese, takže moc nespolupracovat a tak jsem ho nechtěla dlouho trápit. Ale sama bych se v lese po ránu bála, takže mě musel ochraňovat, Paštikář náš milovanej. A tak jsem fotila jen to, co bylo u cesty, a ze zvědavosti se šla podívat na své hříbkové místo, protože hřiby jsou hrozně hezké. Měla jsem štěstí, pět jich tam na mě čekalo, a tak jsem je vyfotila, sebrala a pelášila zase domů do vyhřátého pokoje.

Les máme hned za domem, takže to byla opravdu kratičká foto-výprava. Když jdeme houbařit, chodíme tímhle lesem mnohem, mnohem dál, ale většinou si neberu foťák, protože se mi na plete a je mi to nepohodlné, pokud nejdu cíleně jen fotit. Jsem vůbec zvláštní tvor, nenávidím, když mám moc plné ruce a někam jdu. Takže košík na houbaření je maximum, žádnou další věc bych nesnesla. Takže fotky pohádkově červených a tečkovaných muchomůrek nebo oranžových křemenáků nejspíš jen tak neseženu. Možná se příště překousnu a ten foťák hodím do batohu. Protože mě to focení hub moc bavilo a bylo by fajn mít těch druhů víc. Tak uvidíme, třeba to vyjde.



Podzimní TO DO LIST

23. září 2017 v 16:28 | Lucirä |  Ze života


Hrozně ráda plánuji. Sice nerada přímo, ale jak se jedná o nepřímé plány, dokážu se v nich vyžít. Budeme tomu říkat náčrt. Hrubá představa toho, co bych ráda podnikla. Jak už v době blízké, například příští víkend, týden, nebo zkrátka v určitém měsíci či období, ale i ve vzdálenější budoucnosti. Zkrátka co bych jednou třeba mohla podniknout za život. Za rok, za dva, za deset.

No a teď tu máme podzim, který je mým velmi oblíbeným obdobím a na který mám vždycky hromadu drobných plánů. Přijde mi, že tohle období začíná přinášet nejhezčí příležitosti. Zima je pro mě pak takovou velkou královnou všeho, kdy prostě ty události v životě vrcholí a vůbec to na mě působí jako nejšťastnější období. Přechod do jara bývá takový zvláštní - do dnes nevím, co si o něm myslet. Leden a únor na mě vždycky působily tak nějak prázdně, mrtvě, až depresivně. Nejspíš je to jen v mé hlavě, a tak jsem se rozhodla, že z toho přestanu vinit dva měsíce v roce a radši se zaměřím na to, abych si je příště co nejvíce užila. No a pak je jaro, jehož první dny mám moc ráda, ale do toho konce léta mi to celé přijde takové nijaké a rutinní. Zkrátka se toho nejvíc začíná dít právě teď.

Máme ho tady

22. září 2017 v 22:42 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

... a od dnešního dne oficiálně. Vítej, podzime!

Kočičí deníčky #7

20. září 2017 v 20:19 | Lucirä |  Kočičí deníčky

Humani! Tentokrát tu mám extra dávku roztomilosti pro všechny! A to zcela zdarma. V podobě našich fotek, který jsem našla u našeho Humana v počítači. Konkrétně se jedná o levou část první úvodní fotky a pak o pátou, sedmou, osmou a devátou fotku. Jo a pravou část poslední bych taky mohla započítat.


Náš Human by snad nikdy nezačal topit. Ale když nebyl doma, bůh vyslyšel moje kvedlání s kličkou od kamen, vložila se do toho Babka a za chvíli to v nich svítilo a hřálo. A tak jsem zahájila letošní topící sezónu a oficiální povalování před kamny! Human mi tam po příjezdu dal dokonce i můj oblíbený polštářek, který jsem hrozně dlouho neměla, protože mi ho Human z neznámých důvodů vzal a pověsil na balkón. Konečně jsme se zase setkali. Jen už tam nemám tu svou vrstvu chlupů, která tam byla předtím. Nevím proč... Asi se Humanovi na něco hodila, a tak mi ji vzal. Měl mi říct, dala bych mu jinou.


Ochutnáno ~ 10

19. září 2017 v 9:00 | Lucirä |  Ochutnáno!
Dlouho tu nebyl žádný ochutnávací článek, byla jsem totiž neuvěřitelně líná ho sepsat. A tak jsem, pochopitelně, po té dlouhé době zapomněla skoro na všechno, co jsem kde uždibla. Ale něco se mi za tu dobu ve foťáku podařilo nasbírat...

Rama s kokosovým a mandlovým olejem

Dohnala mě chuť na něco jako máslo s marmeládou na pečivu. Jsem milovníky ořechových másel, ale když máte chuť na něco neořechového, jako je margarín nebo máslo, tak to prostě ničím jiným nenahradíte. V této Ramě je sice palmový olej, kterému se vyhýbám a s čistým svědomím mohu říct, že tohle je první výrobek po dlouhé době, který konzumuji a který ho obsahuje, ale když nesníte celou tu vaničku na posezení a "dopřáváte" si palmáč jednou za čas, tak vám nijak neublíží. Rama s kokosovým a mandlovým olejem je druhou veganskou ramou z novější řady - první se jmenuje Jednoduše rostlinná, kterou jsem zatím nechutnala. Tahle chutná opravdu jemně po kokosu i po mandlích a na chlebu s marmeládou je výtečná. Neuvěřitelně jemná, krásně roztíratelná. Se sestrou jsme se shodly, že je ideální třeba do klasických dortů jako krém. Takže ideální i do pečení. Spíše se tedy hodí na sladké mlsání, ale po pravdě si myslím, že pokud si ji namažete na chléb jako máslo a posolíte, bude to taky zajímavá chuť. Já jsem ale hroznej mlsoun spíš na sladký, takže když už si ji dopřávám, neodolám té marmeládě.


Září v půlce

17. září 2017 v 14:22 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl


Doma je na nule,
docházej granule,
tak nějak zdánlivě
mrzne mi prdel.

Z listů znovuzrozená

12. září 2017 v 18:32 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Stejně, jako odešlo léto, odešly i moje neduhy, špatné nálady, nejistota, zmatené myšlenky v hlavě a částečný nezájem o sdílení života s okolím. Nevím, čím to je, ale tohle léto bylo nějaké kritické. Ne, že by mě vůbec nebavilo, to se tak úplně říct nedá - bylo hezké, přineslo pár hezkých chvílí, zážitků, výletů a událostí. Ale většinu těch letních dnů jsem chtěla být sama, věnovat se svým koníčkům a s nikým se o ty dny nedělit. Ne o úplně všechny, ale o většinu ano. Cítila jsem se prostě hrozně zvláštně. Jako kdybych si kolem sebe vytvořila nějakou bublinu, do které jsem najednou nechtěla nikoho pustit. Byla jsem tam jen já. Vlastně mé staré já. Takové to dětské, prázdninové, které, když už chce s někým sdílet čas, tak jedině v takové té prdlé kamarádské formě, jako byl třeba náš společný víkend s holkama, kdy jsme se neuvěřitelně vyblbly a připomněly si prázdniny - nebo alespoň já to tak měla. Že by krize dospělosti? Těžko říct, asi nemá cenu se v tom pitvat, ale jsem ráda, že je to pryč, stejně jako celé léto. Loni jsem to měla zase tak, že jsem to léto skoro ani nepostřehla, protože jsem byla většinu těch letních dnů v práci od nevidím do nevidím, a tak kolem mě proplulo a něco jako letní atmosféra se mě vůbec netýkalo. Teď zpětně mi to vlastně vůbec nevadí a dokážu si představit život bez léta úplně. Ale je dost možné, že třeba v lednu na to budu mít jiný názor. Tak to prostě chodí.

Konspirační vibrace

6. září 2017 v 13:06 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Byl sobotní večer, venku se pomalu stmívalo a my seděly u stolu nad hrnkem kávy. V keramické dýni, kolem které se rozprostíral břečťan, tancoval plamínek čajové svíčky, která naplnila místnost příjemnou vůní i atmosférou, a my probíraly konspirační teorie a nejnovější záhady. Když v tom jsme uslyšely neuvěřitelně hlasitý zvuk, který rozduněl celý stůl. Samozřejmě, že to byl vibrující mobil, jenomže displej toho zmetka se rozsvítil až s velkým zpožděním a ten prvotní šok byl tak příšerný, že jsme začaly obě dvě křičet na celé kolo.

Trapný moment.

Kočičí deníčky #6

3. září 2017 v 12:45 | Lucirä |  Kočičí deníčky

Aneb jak jsem rejsky honila!