Z listů znovuzrozená

12. září 2017 v 18:32 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Stejně, jako odešlo léto, odešly i moje neduhy, špatné nálady, nejistota, zmatené myšlenky v hlavě a částečný nezájem o sdílení života s okolím. Nevím, čím to je, ale tohle léto bylo nějaké kritické. Ne, že by mě vůbec nebavilo, to se tak úplně říct nedá - bylo hezké, přineslo pár hezkých chvílí, zážitků, výletů a událostí. Ale většinu těch letních dnů jsem chtěla být sama, věnovat se svým koníčkům a s nikým se o ty dny nedělit. Ne o úplně všechny, ale o většinu ano. Cítila jsem se prostě hrozně zvláštně. Jako kdybych si kolem sebe vytvořila nějakou bublinu, do které jsem najednou nechtěla nikoho pustit. Byla jsem tam jen já. Vlastně mé staré já. Takové to dětské, prázdninové, které, když už chce s někým sdílet čas, tak jedině v takové té prdlé kamarádské formě, jako byl třeba náš společný víkend s holkama, kdy jsme se neuvěřitelně vyblbly a připomněly si prázdniny - nebo alespoň já to tak měla. Že by krize dospělosti? Těžko říct, asi nemá cenu se v tom pitvat, ale jsem ráda, že je to pryč, stejně jako celé léto. Loni jsem to měla zase tak, že jsem to léto skoro ani nepostřehla, protože jsem byla většinu těch letních dnů v práci od nevidím do nevidím, a tak kolem mě proplulo a něco jako letní atmosféra se mě vůbec netýkalo. Teď zpětně mi to vlastně vůbec nevadí a dokážu si představit život bez léta úplně. Ale je dost možné, že třeba v lednu na to budu mít jiný názor. Tak to prostě chodí.


S chladnými rány se ve mě zase probouzí ta osobnost, která sice taky nechce být úplně dospělou, ale dospívající rozhodně ano. Zase mám chuť si občas někam s někým zajít, připadat si "důležitě", samostatně a nezávisle, když jdu ráno do práce, vyrazit si jednou za čas na skleničku vína, probouzet se vedle drahé polovičky a tak.. prostě tyhle věci. Zatímco v létě chci být ta malá průzkumnice, která sviští na kole lesní cestou a představuje si, že loví pokémony.. nebo ufouny. Když po sobě tyhle řádky čtu, myslím si, že jsem trochu magor. A vůbec, možná jsou tyhle řádky úplně mimo a zbytečné. Možná se jen sešlo moc okolností naráz, srazil se jeden neduh s druhým a vzniklo z toho tohle. Naštěstí je to ale pryč. Ťuk ťuk ťuk. Doufám, že už mě ten skličující a svíravý pocit na hrudi se zmatkem v hlavě opustil jednou pro vždy. Zase mám takový ten pocit štěstí, toho úplného, jako tomu bylo na přelomu roku 2014-2015. Sice mě to dokáže naštvat v práci, ale uvědomuji si, že práce není zdaleka tím nejdůležitějším a že když člověk opravdu chce, dokáže si svůj život a události v něm řídit zcela sám, a tak tomu nevěnuji přílišnou pozornost. Zkrátka, až budu cítit, že je toho moc (jakože opravdu moc), začnu s tím něco dělat.

Halloween se blíží. Tedy, ještě zbývají skoro celé dva měsíce, ale pro mě vždycky ta atmosféra začínala už v září. Nemohla jsem se dočkat toho, až vytáhnu krabici se světýlky, dýně na čajové svíčky a další serepetičky s halloweenskou tématikou. Letos to mám trochu jinak a sama moc nerozumím tomu, jak je to vůbec možné. V neděli jsem krabici vytáhla, ale spíš jen ze zvyku. Takové to dětské nadšení a jiskření v očích se nekonalo. Pověsila jsem světýlka, vyměnila klasické svícny za ty dýňové, pověsila doprostřed pokoje netopýrka a... tím to končilo. Freddy i pavouk jsou tu celoročně. A tak si říkám, jakto? Jaktože neskáču po pokoji a netěším se, jako všechny ty roky předtím? Možná je to tím, že se těším spíš na Vánoce. A nebo tím, že už jsem velká a svému dětskému já jsem povolila uzdu v létě. Nevím, se mnou je to vážně těžký. Na dlabání dýní se těším, na pečení a vaření z dýní o něco víc a na posezení nad dýňovým Latté a Halloweenskou sešlost s holkama nejvíc. Letos mě už ani to hororování nebere tolik, jako dřív. A přitom se vnitřně cítím, jakože jsem to zase já, po dlouhé době. A víc, než třeba loni. Tenhle rok byl vůbec zvláštní. Ale na nějaké shrnutí je ještě brzy.

Ale podzimně naladěná rozhodně jsem. Spíše ale tím klidnějším způsobem a více než halloweenské serepetičky v obchodech mě teď zajímají a baví chladná rána s voňavým hřejivým čajem, pečení nejrůznějších dezertů a poslední venkovní posezení nad hrnkem kávy, než na to bude už opravdu moc velká zima. Upršené dny mě nevadí, většinou mě naopak baví, ale i tak se těším na nějaký více slunečný, který budu moci strávit jen tak hrabáním listí na zahradě. A třeba se ta příšera ve mně probudí až v Říjnu, kdo ví? Na jednu stranu, třeba se alespoň "nepřehelouvínuju" a o to lepší a atmosferičtější bude letošní sešlost. Vždyť jeden víkend nadšeného halekání a rozplývání se nad vším černo-oranžovým v mém věku nejspíš už bohatě stačí. Alespoň nebudu celý podzim tak otravná pro okolí.

Abych nezapomněla zmínit víkend, jak už to mám ve zvyku - velmi jsem si ho tentokrát užila. Půl jsem strávila u přítele, půl doma a nedělní pečení se konečně jednou vydařilo a já upekla kynutý skořicový něcojakokringel s vanilkovým pudinkem a světě div se - dalo se to jíst a podle mě to bylo dokonce i moc dobré! A nejspíš to bude tím, že to nebylo šizené myšlenkami "bude to moc tučné, nedám tam olej" a podobně. Chtěla jsem napsat recept, vlastně si ho pamatuji a nic mi nebrání v tom ho sepsat na blog - až na jednu maličkost - fotku. Takže mám dvě možnosti: Tou první je, že ho sepíšu bez fotky, a tou druhou, že to upeču znova a tentokrát nafotím. Jenomže u té druhé možnosti si nejsem jistá, že se tak úplně dočkáme, hehe.

A vůbec. Mám pocit takového osobního znovuzrození. Nebo možná spíš postoupení na další level. Jako kdyby něco skončilo a něco nového začlo. A přitom přímo neskončilo nic. Ani nezačlo. Ale i tak cítím nějakou změnu ve vzduchu. A tím nemyslím jen změnu počasí. Ale něco zásadnějšího. Duchovního, vnitřního. Nehmotného. Mám potřebu obměnit nejen nehmotné věci, jako zvyky, tradice a podobně, ale i ty nehmotné, jako oblečení, kosmetiku a další. Po dlouhé době jsem konečně našla vůni, která mi padla. Je jí limetková C-Thru, ke které jsem zaručeně už někdy dříve čichala, nicméně tentokrát to bylo takové to čichnutí, kdy jste věděli, že to je ono. Že to je ta vůně pro tohle období. Vůně dělá hodně. Nemyslím tím, že chci všechno radikálně změnit, ale vnést do toho života zase pár novotin. Drobností. A třeba se i naopak vrátit k nějakým starým, z období největší radosti, a tím si je připomenout. Dost keců - mám prostě pocit, že jsem toho hrozně moc zameškala, zvládla jednu těžkou vnitřní bitvu sama se sebou, a že začínám zase žít naplno. A je to skvělý pocit. Cítím se jako Xena. Jako princezna bojovnice. Nebo jako si když zvládnete hlavní kolo ve videohrách. Ten finální zápas.

Jediným zádrhelem je ten čas. Potřebovala bych ho víc.



Svíčky jsou nutnost. A i když tyhle lákají na zajímavé vůně, jako třeba oříškové kapučíno nebo lískooříškový lanýž, doopravdy nevoní až tak silně, aby provonily celou místnost. Jenže stejně jim nedokážu odolat. Jsem svíčkofil.
 


Komentáře

1 Atheira | Web | 12. září 2017 v 19:14 | Reagovat

Co to máš za křivou haksnu? :D

2 Lucirä | Web | 12. září 2017 v 19:15 | Reagovat

[1]: To je Belličky

3 Sova přepálená | Web | 13. září 2017 v 9:31 | Reagovat

Myslím, že docela dobře chápu, jak to všechno myslíš; něčím podobným jsem si prošla během srpna, takovou tou vnitřní změnou nebo postoupením na další level. V létě už ale asi vždycky budu chtít lovit ufouny nebo si vyrábět kouzelný hůlky, aspoň chvilku, a nejspíš ani nechci, aby se to měnilo. :D
Do té správné podzimní nálady se mi vůbec nedaří dostat. Postavilo se mi do cesty několik osobních problémů, a i když jsem díky tomu postupu na další level sama se sebou mnohem víc v klidu, můj duševní stav není úplně dobrý a to sychravo tomu moc nepomáhá. Nemám nějak sílu najít si v tom ty hezké věci, i když se o to snažím. Věřím ale, že zas bude dobře. A ten halloweenský víkend si užijeme přinejmenším stejně jako ten letní. :D

4 ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | Web | 13. září 2017 v 22:48 | Reagovat

Krasne fotky

5 Gothic Black Rose/ Krvavá Mary | Web | 17. září 2017 v 15:41 | Reagovat

Krasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama