Říjen 2017

Válečný Halloween v únoru, aneb Halloweenská sešlost 2017

31. října 2017 v 6:09 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Ta naše Halloweenská sešlost letos byla všechno, jen ne halloweenská. Zvláštní, únorová, předválečná. A z černé hodinky, která každý rok bývá součástí, se stal celý černý den. Nejen, že nám vítr vypl proud, ale zabránil holkám i návratu domů. To nic ale nemění na tom, že jsme si, alespoň z mého pohledu, svou vzájemnou přítomnost užily!

Už se nám to blíží

26. října 2017 v 9:57 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Vidíte ty duchy, nenápadně se vznášející nad hroby? Čarodějnice létající nad lesem; kostlivce bloudící mezi stromy; ruce zombíků, kteří se pokouší vyhrabat ze svých hrobů a černé kočky posedávající před domy u rozsvícených dýní s hrozivým obličejem? Slyšíte houkat sovy za oknem, vidíte stíny za pouliční lampou? Jsou to snad upíři, vlkodlaci, nebo démoni?

Ať už to tak je nebo není, říjen se pomalu, ale jistě schyluje ke konci. Otřepanou frázi o tom, jak rychle to uteklo, si tentokrát nechám pro sebe. Na čas a jeho nepochopitelnou rychlost si prostě a jednoduše budu muset zvyknout, nic jiného mi nezbývá.

Důležité ale je, že jsem si říjen, můj nejoblíbenější měsíc společně s prosincem, užila přesně tak, jak jsem měla v plánu, a že až na pár drobností jsem nasbírala spoustu fajfek v mém plánovači. Ten je ale čistě podzimní, nejen říjnový, takže věřím, že něco málo nasbírám ještě během listopadu, než se ta atmosféra přehoupne do té nefalšovaně vánoční... Což pro mě bývá většinou na moje narozeniny, jedenáctého listopadu, kdy Martin přijíždí na bílém koni. Většinou se ale zasekne někde v zácpě, tak uvidíme, jak na tom bude letos.

Měla jsem v plánu si tématicky pořídit i další do sbírky panenek, konkrétně jsem měla zálusk na Frankie Stein z Halloweenské kolekce, kterou moc chci, ale to už nejspíš tak trochu netíhám. Tak třeba někdy příště. Každopádně jsem si neodpustila alespoň jednu halloweensky laděnou kouzelnou fotku mé božské Casty.

A co vy, vyplňovali jste si nakonec To do list, nebo jste si vytvářeli nějaký vlastní? Jak jste na tom vy s vašimi podzimními plány - zadařilo se a stihli jste vše, co jste chtěli?

Kočičí deníčky #9

24. října 2017 v 19:32 | Lucirä |  Kočičí deníčky

Náš Human má hrozně rád podzim. A je to na něm vidět. Takže my ho máme rádi s ním a sdílíme tu radost. Hodně otevírá hořící vrátka, vždycky do nich něco hodí a ono to pak za tím sklem hoří ještě víc. A máme doma hrozně příjemný teplo. Takže pak ležíme přímo před ním a vyhříváme si kožíšky. Já tedy o něco víc, protože ty kamna jsou víc moje než Poltříka, takže ho tam moc nepouštím. Ale taky jsem si oblíbila Humanův župan, takže když ho zrovna nemá na sobě a já ho vidím v posteli jen tak ležet, jdu se stočit na něj. To pak má Poltr možnost jít si lehnout před kamna na mou stoličku nebo na můj koberec. O víkendu to ale přehnal, tak jsme půl dne leželi naplácnutý na lině, aby to alespoň trochu chladilo. A z okna šel příjemnej vzduch. Voněl podzimem, říkal Human.

Zhlédnuto ~ Ouija: Zrození zla

23. října 2017 v 14:43 | Lucirä |  Zhlédnuté horory
Ouija: Origin of Evil

Ouija: Zrození zla
Horor / Thriller
USA, 2016, 99 min
Režie: Mike Flanagan

Mladá vdova a její dcery se pokouší přivydělat si švindlířským vyvoláváním duchů a pomoci tak lidem zeptat se na různé otázky, nebo se jen rozloučit. Pro větší úspěch ji napadne koupit hru Ouija, což je deska, skrze kterou se s duchy komunikuje. Po krátké době žena i s dcerami přichází na to, že deska skutečně funguje a ony tak nebudou muset nic předstírat, ale skutečně lidem pomáhat. Zpočátku jde všechno hladce, ale na jak dlouho?


Se sledováním tohohle hororu jsem se tak trochu vrátila do minulosti na sladké začátky, kdy jsem s horory začínala. Atmosferický starší dům, celkem milé postavy, temná zápletka, celkem kvalitní lekačky v neposlední řadě holčička nahánějící hrůzu. Ten horor má svým způsobem všechno, co by měl horor v tomto žánru mít, ale všechno jsme to už viděli před pár lety. A před těmi pár lety by tenhle horor patřil rozhodně k těm kvalitnějším kouskům. Já si ráda připomenu hororové filmy z mého dospívání, ale pokud na ně koukáte pravidelně, tenhle už vám bude sloužit jen jako dobrá kulisa. Víte, co se stane a kdy se máte leknout. Víte, jakým směrem se to celé bude vyvíjet.
Druhá polovina filmu - ta, ve které se teprve věci začínají dít, už byla poměrně slabší, než ta první, a některé scény to poslaly víceméně do hnoje. Samotný závěr byl až moc přitažený za vlasy, ale přiznám se, že jsem vsázela na jiné rozuzlení takže nakonec i překvapil. Myslím, že film postačí na takové to sledování s kamarády, u kterého máte zájem si i trochu pokecat a ne tak úplně vnímat příběh. Pravděpodobně totiž o nic závažného nepřijdete, když vaši pozornost budete věnovat i něčemu trochu jinému.

Dlabu na dlabání

22. října 2017 v 17:53 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

A vlastně ne tak docela, jen původní plán na páteční večer musel být odložen na sobotní odpoledne. Na dlabání a vyřezávání dýní po nakupování vánočních dárků ve městě mi totiž nezbyla síla. Přijela jsem utahaná jako kůň. Tašky nebyly ani tak těžké, ale nohy mi už po tom cajdání padaly od těla. Dobrou zprávou je, že nějaké dárky jsem sehnala. A kromě nich také kávu s vůní jablečného závinu od Oxalis. Zálusk jsem měla sice na arašídovou sušenku, ale tu bohužel neměli.

Zhlédnuto ~ Don't Hang Up

21. října 2017 v 17:58 | Lucirä |  Zhlédnuté horory
Don't Hang Up
Horor / Thriller
Velká Británie, 2016, 83 min
Režie: Damien Macé, Alexis Wajsbrot

Mladíci Sam a Brady si rádi utahují ze svých přátel i cizích lidí přes telefon, vše dokumentují na kameru a své pranky následně zveřejňují na internetu. Jednoho dne však narazí na cizince, který vše obrátí naruby a oni se tak poprvé ocitnou na místě oběti.



Zpočátku se mi do hororu vůbec nechtělo, a to především kvůli tomu, že jde o britský kousek. Jenže jsem nechtěla být hnidopichem, který hned odsoudí film kvůli zemi původu, a tak jsem se na to přece jen vrhla, protože námět mi přišel docela zajímavý a přesně takový, jaký by mě mohl bavit. Hodnocení má navíc docela fajn. Jenže britské horory z dnešní doby nemám moc v lásce, proto to váhání.
Nakonec jsem si film pustila a nejspíš bych o nic nepřišla, kdybych to neudělala. Hned ze začátku se seznámíme s klukem, jehož humor vám začne lézt na nervy hned po jeho první větě, zatímco druhý ňouma je jak vystřižený z One Direction. Film působí tak hrozně uměle a rádoby americky, až mi to přijde směšné.
Děj se rozjíždí celkem rychle, akce je tam víceméně pořád, všechno jde pěkně svižně, což je plus, nicméně nějaké napětí jsem ani přes tuto skutečnost nepocítila. Natočené to není špatně, ale stejně to nevypadá dobře. Všechno je přemrštěné, přehnané, nepřirozené. Zkrátka a jednoduše umělé, a tak je těžké tomu uvěřit, vcítit se a pociťovat pocity jako strach nebo neklid, které k hororu neodmyslitelně patří. A kdo chce neuvěřitelný horor bez atmosféry? Měla jsem z toho pocit, jako by hlavní postavy na ten dějící se masakr pohlíželi jako na něco, co se stává úplně běžně. Všude krev, všichni kolem pravděpodobně už zařvali, ale budu se tvářit jako by se mi jenom spálilo jídlo v troubě.
Co se týče námětu, ten by nebyl vůbec špatný a dokonce měl myšlenku, ale všechno jsme to už někde viděli. Tajemné telefonáty, hra o život, msta - nic nového, nic co překvapí, navíc neuvěřitelně předvídatelné. Přitom i neoriginální myšlenka jde originálně zpracovat.
Zakončení bylo celkem fajn, bez zbytečných okecávaček. Nakonec z toho vyplynulo i nějaké to ponaučení a člověka to donutí se v pár věcech zamyslet. Ale v rámci žánru naprosto nudné. Nudné, křečovité, okoukané. Málokdy mám problém horor dokoukat, ale tady mi to přišlo trochu jako nadlidský úkol. Nakonec jsem to úspěšně zvládla, ale je to jeden z těch filmů, které hodím do pytle silných podprůměrů, které po nějaké době upadají v zapomnění...

Blogové útočiště

20. října 2017 v 18:27 | Lucirä |  Ze života
Blog. Internetová stránka, na kterou si
můžete psát co se vám zachce. Od článků informativních, přes své zážitky, fotografie a jinou tvorbu. Můj blog je pro mě něco jako druhý domov. Místo, kam se vždycky velmi těším. Místo, na které se ráda vracím. Místo, které má pomáhá zachytit všechny mé krásné vzpomínky a okamžiky.

Jestli máte pocit, že se to tu poslední dny hemží články a že moje aktivita vzrůstá, pak to není jen pocit, ale skutečnost. Kolikrát mám v rozepsaných připraveno spoustu článků a už si i přijdu hloupě, jak sem házím jeden za druhým. Stíhá to vůbec někdo číst? Nemyslí si o mně někdo, že celé dny jen sedím u počítače? Neměla bych zpomalit...?

Jenže pak si řeknu, proč nedělat to, co mě baví?

V mlze

19. října 2017 v 17:22 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Na začátku týdne se všichni radovali z teplých dnů babího léta, ze kterého bych já osobně to slovo babí hned vyškrtla, protože zatímco přelom léta a podzimu mám moc ráda, atmosféra těchto dnů mi ho vůbec nepřipomínala. Naopak jsem chvilku měla pocit jako o Velikonocích, a o to v říjnu nestojím. A právě proto se teď raduji z počasí, které k nám zavítalo včera. To lezavé, mlhavé, šedé a ponuré. To já můžu. Jen by se mohlo ještě trošičku víc ochladit! Ale však já budu trpělivá a dočkám se.

Středu jsem si moc užila, krásné mlhavo mě donutilo strávit venku ještě víc času, než obvykle, a na procházku se vybavit i foťákem a cestou cvaknout pár rychlofotek té nádhery kolem, ať mám něco na památku. Bylo to přesně to říjnové počasí, které mi přijde nejvíc kouzelné, typicky říjnové. Zkrátka předhalloweenské a tajemné.

Na pátek jsem si naplánovala další návštěvu města a nakupování, tentokrát však čistě dárkové, protože už bych ráda měla co nejvíce dárků vyřešených, abych potom nikde nemusela lítat na poslední chvíli. Zatím to vypadá ale přesně naopak, takže mám v plánu to zítra rapidně změnit a vrátit se minimálně se třemi plnými taškami. Nemám sice vůbec žádnou představu o tom, co chci kupovat, ale mám takový pocit, že by se mi mohlo zadařit a že bych mohla úplnou náhodou narazit na nějaké zajímavé věci. Na takové ty, u kterých si řeknete: ,,Jo, to je ono, to ji/ho zaručeně potěší!".
Objednávání dárků z internetu mi totiž prostě nejde. Rozhodla jsem se asi už před měsícem, že zkusím něco objednat, ale pokaždé to skončilo neodeslanou objednávkou. Ne, že bych těm e-shopům nevěřila - to je poslední, co mě trápí. Ale asi jak si na ty věci nesáhnu a nevidím je naživo, tak si jimi nejsem úplně jistá. I v obchodech mám problém s vybíráním, a to si dané věci mohu osahat, takže si umíte představit, jak zoufalá jsem, když na mě ta věc čumí jen virtuálně z obrazovky počítače.
Na nakupovací odpoledne se ale moc těším. Obzvlášť, pokud bude stále takhle božsky šedé počasí.

Podzim, období změn

17. října 2017 v 19:43 | Lucirä |  Ze života

Nejspíš to nebude poprvé, co píšu, že změny jsou v životě potřeba. Jen ne vždy je lehké si to uvědomit, přiznat a dát té změně šanci. Pustit ji dál, ať koná, jak uzná sama za vhodné.

Podzim jako z pohádky?

16. října 2017 v 9:27 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Prosluněný víkend přinesl další fajfky do mých podzimních plánů, ale ráno moc mile nezačal.