Blogové útočiště

20. října 2017 v 18:27 | Lucirä |  Ze života
Blog. Internetová stránka, na kterou si
můžete psát co se vám zachce. Od článků informativních, přes své zážitky, fotografie a jinou tvorbu. Můj blog je pro mě něco jako druhý domov. Místo, kam se vždycky velmi těším. Místo, na které se ráda vracím. Místo, které má pomáhá zachytit všechny mé krásné vzpomínky a okamžiky.

Jestli máte pocit, že se to tu poslední dny hemží články a že moje aktivita vzrůstá, pak to není jen pocit, ale skutečnost. Kolikrát mám v rozepsaných připraveno spoustu článků a už si i přijdu hloupě, jak sem házím jeden za druhým. Stíhá to vůbec někdo číst? Nemyslí si o mně někdo, že celé dny jen sedím u počítače? Neměla bych zpomalit...?

Jenže pak si řeknu, proč nedělat to, co mě baví?


Ne, zdaleka nesedím celé dny u počítače, a ano, věnuji se i jiným aktivitám, a ty zaberou daleko více času. Články vlastně píši buď v dvaceti volných minutách ráno před prací, anebo přímo v práci v mezičase. Sobecky řečeno, píši především sama pro sebe. Píši, protože mě baví psát a protože mě baví vracet se po nějaké době do chvil, o kterých píši. Ale se všemi těmi zážitky se dělím s vámi a dělím se o ně moc ráda. Vaše zpětné vazby a reakce mě velmi těší, hřejí u srdce a moc ráda si čtu vaše komentáře a ráda zajdu na blog člověka, který sem zabloudil a něco ho tu zaujalo. Ráda si na oplátku čtu články mých čtenářů. Protože to, že je baví moje plky, znamená, že už spolu máme něco společného.

Často bývají některé články neokomentované, lidmi ignorované a zkrátka bez odezvy. Jestli mi to vadí? Kdepak. Jestli mě to mrzí? Ale proč by mělo? Samozřejmě, že mě každý váš komentář potěší, ale radost mi přináší už jen to, že se sem můžu přihlásit a něco napsat. Komentáře jsou už jen takovým tím hezkým bonusem navíc. Třešničkou na dortu.

Ale kdo mě zná, tak ví, že já ráda smlsnu dort i bez třešničky.

Pár dní zpět jsme se se sestrou bavily o tom, že se vůbec netuší, jak to s doménou Blog.cz nakonec dopadne. Já se o tyhle věci zrovna hlouběji nezajímám, takže jsem netušila, že se doména bude prodávat a další ty záležitosti kolem a kolem. Ale trochu mě to vyděsilo. Uvědomila jsem si, jak moc ráda svůj blog mám. Rozhodla jsem se blog zálohovat, články uchovávat, aby, kdyby se náááhodou opravdu něco semlelo, se mě to dotklo co nejméně. Ale tahle skutečnost mě donutila napsat tenhle článek. Článek o tom, co pro člověka může znamenat něco tak obyčejného, jako je jeho internetový zápisník.

Nepíšu podle pravidel, nikdy jsem nepsala. Pokud mám chuť napsat článek dlouhý jako týden před výplatou, udělám to. Pokud mám na srdci něco, co zabere sotva jeden odstavec o pěti řádcích, udělám to. Vnímám to tu jako takový můj "tajný" svět, moje útočiště.

Bloguji od "nepaměti". Co jsme jako děti se sestrou zjistily, že si člověk může na internetu založit svou stránku zcela zdarma, bylo to pro nás něco neuvěřitelného. Hned jsme se obě vrhly na fanouškovský blog o Tokio Hotel, což teď zní možná směšně, ale právě tahle kapela byla v té době vesmírem skoro všech holek v našem věku. A tak jsme blogovaly, zveřejňovaly nové informace, fotografie, videa, písničky... Takovéhle blogy mi teď samozřejmě nic neříkají.
Časem jsem si založila určitě spoustu jiných blogů, ale jako další v paměti mám jen jeden z nich - ten o The Sims, který, ač byl ze začátku také jen informační, se časem měnil do něčeho autorského. Zveřejňovala jsem tam svoje obrázky ze hry, svoje poznatky, svoje příběhy. Ten blog jsem milovala a občas se na něj stále přihlašuji, abych jeho zmizení z povrchu zemského oddálila co nejvíce, protože je v něm hrozně moc vzpomínek a je neuvěřitelné, že na něm stačí strávit pár minut na to, abych si připomněla celé ty hezké dětské časy.

A právě to teď buduji tady. A buduji to hrozně ráda. Abych si mohla zpětně připomenout, co jsem dělala, jaký byl můj život. A připomenout si tak různé události, výlety, nebo celé období. Zakládám si na tom. Už teď mě baví si zpětně najít články z minulých podzimů a divit se tomu, co se změnilo a co je naopak pořád stejné.

To je vysvětlení, proč sem píšu každý prd. Proč se to tu hemží deníčkovými, a často i téměř bezduchými plky. Nečekám od nikoho, že je bude hltat jeden po druhým, upřímně, mě by snad ty moje články na místě cizího člověka ani nebavily. Ale zkrátka jsem chtěla vysvětlit mou aktivitu a její skutečný důvod. A jsem opravdu moc ráda, že někteří z vás věnují svůj čas na čtení mého deníčku. Je to od vás moc milé!
 


Komentáře

1 hrachajdice | Web | 20. října 2017 v 18:37 | Reagovat

Čtení tvých článků není vůbec ztráta času . Píšeš úžasně :) .

2 Lenn | Web | 20. října 2017 v 20:14 | Reagovat

Já mám deníčkové články ráda, aspoň kolikrát zjistím, kolik lidí žije podobně jako já :D na vaše blogy o Sims si pamatuju, to mi bylo tenkrát asi 8 a přišlo mi hrozně skvělé, kolik tam máte komentářů a tak jsem si ho založila taky :D což v nějakých 8-13 letech nebylo nic moc :D

3 Leri Goodness | Web | 20. října 2017 v 20:32 | Reagovat

Také mám obavu, co se budoucnosti Blogu.cz týče...já jen pevně doufám, že to někdo vezme do pevných rukou a bude to tu jako dřív. Neumím si představit, že bych ho neměla, protože by mě psaní jen do Moleskina opravdu nenaplňovalo...

4 Kate | 21. října 2017 v 0:11 | Reagovat

Tvoje deníčkové články mi přijdou super. Baví mě je číst, protože se mi líbí styl jakým píšeš a hlavně mi připadáš jako zajímavý člověk. Na tvůj blog čas od času zavítám už několik let... Předtím jsem navštěvovala jiný, který jsi měla. Vždycky, když čtu nějaký tvůj článek o podzimu nebo Halloweenu, tak na mne úplně přeneseš to nadšení. Občas sem chodím čerpaat pozitivní energii. Akorát většinou nekomenuji, protože někdy prostě nemám k deníčkovému článku co říct, i když mě moc baví je číst. Kdysi jsem taky blogovala, párkrát jsem se k tomu zkoušela vrátit, ale nějak to nebylo ono... Když jsem byla mladší, tak jsem z krátka z psaní měla větší radost. Příští rok jedu na pár měsíců do Švédska, tak určitě budu chtít sepsat svoje zážitky, proto plánuji, že si blog založím.

5 Joina | Web | 21. října 2017 v 6:50 | Reagovat

Neznamená, když ti neokomentuji článek, že mě nenadchl, ale je občas těžké najít správná slova na to co bych chtěla vyjádřit. A u mě to jde obzvlášť z těží.
A je fajn, že jsi větší aktivistka než já.
Článek se mi líbí.

6 padesatka | E-mail | Web | 21. října 2017 v 8:21 | Reagovat

Jen piš, jde Ti to hezky...:)
Mám moc ráda Tvoje fotky...

7 damn-girl | Web | 21. října 2017 v 20:49 | Reagovat

Já také bloguju už několik let.  Nejdřív jen fanouškovsky o kapele Green Day. Z toho se pak staly opravdové fungující webovky, které fungují i dnes. Pak ale přišla ohromná chuť, založit si útočistě a psát o svém životě, psát recenze všeho druhu, prostě zachycovat svůj život v několika směrech... a vlastně to je pro mě obrovská terapie, někde se vypsat.
Tebe ale sleduji už dlouho (přiznám se, že i na Instagramu :-D), ale vždycky se mi líbil tvůj styl vystupování, styl oblíkání, hudba.

Komentáře sem ale tolik nepíšu, to se teda přiznám :-D

8 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 22. října 2017 v 21:57 | Reagovat

Mám to prakticky stejně. A upřímně se sem tam hrozně ráda hrabu v archivu, abych zjistila, co jsem dělala ve stejnou dobu před lety. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama