Poněkud chaoticky o 2017

30. prosince 2017 v 20:44 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Takové to klasické ohlédnutí za uplynulým rokem je skoro tradice. Na nějaké srdceryvné scénáře tedy nemám zrovna dvakrát náladu, ale nějakou tu rekapitulaci by to chtělo. Čistě pro mě a kdyby náhodou, tak i pro vaši zvědavost. Hrozně ráda si věci píšu - mají pro mě pak takovou větší hodnotu a lépe se v nich vyznám, protože jim tím dám nějaký řád. A tak si jdu napsat pár řádků o roce 2017... Vypíchnu takové ty nejdůležitější věci.



...


Leden byl zmrzlý. Na ty chvíle a ten pohled si pamatuji a těžko se mi věří tomu, že už je to rok. Je to takový ten pocit, že se to stalo hrozně dávno a přitom jako by to bylo včera. Znáte to, ne? Ta příroda byla v tu dobu tak krásná, že jsem ten měsíc nemohla vnímat tak chmurně, jak mi vlastně připadá. Přišla jsem si totiž jako Elsa procházející svým ledovým královstvím. Protože to bylo mé království! Mé oblíbené lesy, louky, pole a cesty.

Do nového roku jsem vkročila nezaměstnaně, ale bez pochyb. Byla jsem si prostě jistá tím, že v lednu, maximálně v únoru, si najdu práci a bude všechno fajn. Na začátek ledna vzpomínám proto jako na takové pokračující vánoční prázdniny. S nástupem do práce, kterou jsem úplnou náhodou našla ještě v polovině měsíce, to už nebylo takové veselé. Padala na mě taková ta lednová prázdná nálada, která se sešla s velkou změnou, a já obecně neumím na změny moc dobře reagovat.
  • 11. ledna jsem objevila pracovní nabídku, jež se nakonec ukázala tou pravou. Do práce jsem poprvé šla pátek 13. února. Opět mě jedenáctka s třináctkou ukázaly, že jsou to zkrátka mé čísla. V práci se mi prvně nelíbilo, ale nakonec jsem zůstala a aktuálně jsem tam víceméně šťastná (sakra, jak mně se tam ale nechce po těch Vánocích zpátky!)
Našla jsem práci, kterou jsem chtěla a svým způsobem si ji i vysnila - v oboru a přitom nic velkého a náročného, časově vyhovujícího. Vesmír mi dal, oč jsem žádala, a nemůžu se zlobit na to, že pracovní podmínky i přesto nebyly a nejsou ideálními, neboť já sama jsem na ně při formulaci přání tak trochu zapomněla. A jsem ráda, že mám alespoň něco. Začátky byly těžké - plné strachu a očekávání, jak to bude dál. A taky stresu. V první chvíli jsem byla rozhodnutá, že tam určitě nezůstanu, že si alespoň něco málo našetřím a při tom budu hledat dál. A když pak měl nastat čas odchodu, bylo mi najednou hrozně líto, že to tak je. A tak nějak se stalo, že jsem zůstala. A už to bude rok. Byly chvíle, kdy jsem do práce chodila s nadšením, stejně tak chvíle, kdy jsem tam ze všeho doslova brečela. Tu práci mám zkrátka svým způsobem moc ráda, i když mě to v ní občas stojí nervy a samozřejmě mám radši svůj svět mimo ní a svůj volný čas - ale kdo to tak nemá? Měnit ji nechci. Zatím. Zatím totiž nevím, co bych vlastně v pracovní oblasti jednoho dne chtěla dokázat, a tak mi to vyhovuje přesně tak, jak to je. A jsem ráda.

Jaro přišlo hrozně rychle. A stejně tak rychle odešlo. Sluníčko, ranní toulky, spoustu procházek. Nebylo to špatné období, na některé dny a okamžiky mám spoustu krásných vzpomínek, ale i přes paprsky slunce, rozkvetlé květy a zpěv ptáků jsem nebyla úplně šťastná. A moc dobře jsem to věděla. Nebylo ale jednoduché si to jen tak přiznat a něco pro to dělat. A tak jsem radši fungovala tak, jak jsem byla zvyklá do té doby.
Jaro jsem si nejvíc užívala v pohodlí domova - a tím nemyslím zalezlá doma. Ale z velké části zalezlá v lese. Užívala jsem si přírodu a vnímala ji více, než kdy dřív. Přišlo mi, že s ní doslova souzním. Může to znít šíleně, ale právě pohled na zelené stromy, obláčky na nebi a všechny ty východy a západy slunce jsem si začala uvědomovat, kdo skutečně jsem a co mě dělá nejšťastnější. Pozdní jarní dny se nesly v duchu křečkování - borůvky, jahůdky, maliny. Vítala jsem dary přírody a přijímala je s otevřenou náručí. Radovala se z maličkostí, protože právě ty maličkosti mi přišly najednou to nejcennější na světě. Trochu se ze mě stával samotář. Snídaně o samotě na balkóně, sezení pod ořechem.

Najednou přišlo léto, které bylo nejspíš zlomové, protože mi trochu pomohlo uvědomit si, kdo vlastně jsem (bože, to zní tak otřepaně a trapně, jak písnička z Camp Rocku, ale já to asi lépe vyjádřit neumím) a především kdo chci být. A že taková neumím být s nikým dalším po boku. A nebo jsem nikoho takového alespoň zatím nepotkala a ani potkat nechci. V létě jsem si to uvědomila, ale nefungující vztah skončil až na podzim. Vlastně na jeho začátku, jestli se dobře pamatuji. To proto, že změny jsou obecně trochu obtížné a člověk je často líný vynaložit nějaké úsilí a té změně se postavit a přijmout ji. Jenomže díky té změně jsem to zase byla já. Ta nejopravdovější forma mě. Ta nejšťastnější a nejupřímnější. Samozřejmě, že to člověka mrzí. Že ho to mrzí i za toho druhého, nejen za sebe, ale pokud vás něco nečiní šťastným a vy chcete šťastný a plnohodnotný život, prostě to změnit musíte. V tomhle musí být člověk trochu sobec, protože právo na štěstí má úplně, ale úplně každý. Od střední školy jsem se honila za klukama, nebyla se sebou spokojená a proto nedokázala být sama. Teď je to to jediné, co chci a co mě dělá skutečně šťastnou. To, že jsem sama. Sama, volná, nezávislá. S milující rodinou i s mazlíčky a hrstkou opravdových přátel. O lásce ráda čtu, prožívat ji ale nechci. A kdy a zda vůbec se to změní, to nevím. To ví jenom Osmond Sudd (nebo Desmond Tiny, chcete-li).

Občas mám pocit, že se trochu vracím. Jakože nazpátek. Jen s více zkušenostmi a jasnějšími vizemi. A že se asi ještě dlouho nebudu cítit úplně dospělou, zda-li to tak někdy vůbec bude. Pro někoho se to může zdát jako problém, ale když se nad tím zapřemýšlíte, problém to není. Není potřeba žít podle šablon. Najít si práci je věc jedna, živit vás nikdo nebude - a i když se mi po škole občas stýská, být pracantem má přece jen své výhody - ale nemusíte nutně zakládat rodiny a žít po boku s někým dalším, pokud to tak nechcete.

A víte, na co jsem přišla? Že když mě někdy tenhle život přestane bavit a budu mít pocit, že je na čase udělat nějakej další krok... asi si mnohem radši pořídím dítě, než chlapa. Ale nějaký odrostlejší, nemluvňata mě děsí.
PS: ale tím rozhodně nechci říct, že dítě chci. Sama si ještě jako dítě často přijdu. A taky chci v první řadě kolii. A barzoje. Jen jsem vám chtěla dát něco pro srovnání. #SnadNeznimMocFeministicky

...

Bellička oslavila 6. narozeniny, Poltergeistovi byly teprve 2 roky. V létě proběhlo pár prázdninových dnů s kolegyněmi čarodějnicemi. Letos byl snad ten nejbláznivější Halloween a s čarodějnicemi jsme se sešly ještě předadventně v Praze. Oslavila jsem v 23. narozeniny a moc jsem si užila i svůj svátek a letos byly doposud ty nejkrásnější a nejkouzelnější Vánoce od doby, co jsem byla malé dítko.

...

A pár náhodných zajímavostí: Pořídila jsem si kolobrndu, pár panenek do sbírky a vitrínu k tomu, stopadesátkrát jsem přestěhovala pokoj, který si konečně vysloužil novou tapetu, taky jsem poprvé v životě našla čtyřlístek - a ne jeden, stal se ze mě kávovej lover, BEZ KAFE UŽ NENÍ DEN, konečně jsem si tak trochu dostala z toho věčného boje s jídlem a vlastní palicí a ještě víc jsem se zamilovala do Stranger Things. Stačí.

...

Do roku 2017 jsem nevkročila příliš hezky. Letos to bude asi poprvé po delší době, co do toho následujícího vkročím s čistou a jasnou myslí, se vším vyřešeným a uzavřeným. Bez trápení, bez slz, bez divného pocitu v žaludku, že věci nejsou úplně v pořádku. Tak to totiž bylo loni. A tak se těším, že tenhle rok opustím... čistá. Zatím to bylo takové, jako když založíte knihu v rozečtené kapitole s tím, že ji dočtete někdy jindy. Teď se cítím, jako když tu kapitolu dočtete do konce a teprve potom knihu odložíte.)

Tenhle článek je hrozně chaotickej, už ho nejspíš ukončím.

Tahle mi to přijde, jako že se toho stalo hrozně málo za tak dlouhou dobu. Ale ono je spíš obtížný koukat zpátky a hledat. Bude mi stačit, když začátek dalšího roku bude stejně radostný, jako je konec tohohle. Díky, Vesmíre. Za všechno. ♥
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 31. prosince 2017 v 9:24 | Reagovat

Milá Lucie,
co je odrostlejší dítě..? 18 je už moc..? Stále bych se ráda zbavila Druhorozeného.

2 Atheira | Web | 31. prosince 2017 v 9:28 | Reagovat

[1]: Kdyby byl kolie nebo barzoj, tak si myslím, že uspěješ. Ale takhle... To už spíš zavání tím, o co zrovna dvakrát nestojí.:D

3 padesatka | E-mail | Web | 31. prosince 2017 v 9:32 | Reagovat

[2]: No jo, zkusit jsem to ale musela...:D Kdyby byl kolie, tak si nechám.

4 Lucille | Web | 31. prosince 2017 v 10:20 | Reagovat

"Kdyby byl kolie, tak si nechám." :-D Druhorozený by měl jistě radost, kdyby to četl.

Rozesmály jste mě, obě dvě. :-D

5 Sova přepálená | Web | 31. prosince 2017 v 10:33 | Reagovat

"Samozřejmě, že to člověka mrzí. Že ho to mrzí i za toho druhého, nejen za sebe, ale pokud vás něco nečiní šťastným a vy chcete šťastný a plnohodnotný život, prostě to změnit musíte. V tomhle musí být člověk trochu sobec, protože právo na štěstí má úplně, ale úplně každý."
To jsou úplně přesně moje pocity! :<3

A vůbec jsem v tom článku našla spoustu jakoby svých pocitů; jaro sice spokojené, ale ne úplně šťastné, zlomové léto, samotářství, změny a jejich (ne)zvládání. Asi jsme letos byly nějak propojený, nebo se prostě vesmírem neslo něco, co to všechno způsobilo. A je to tak dobře.
Tak ať je ten příští rok jenom lepší a šťastnější! A děkuju za všechna ta čarodějnická dobrodružství, co jsme si letos užily. Nevím jestli to bylo tím, jak byl ten rok jinak ne zrovna dobrý, nebo něčím jiným, ale připadá mi, že letos byly ty sešlosti takové hezčí a milejší než dřív. :3

6 German Music | Web | 31. prosince 2017 v 12:40 | Reagovat

Přeji ti, aby byl nový rok 2018 plný úspěchů, zdraví, lásky, pohody a štěstí. :)

7 Irwin | E-mail | Web | 1. ledna 2018 v 18:33 | Reagovat

Náhodou, vůbec mi nepřišel článek chaotický, naopak s tím rozdělením do ročních dob je velice přehledný.
Podle mě je hodně dospělé rozhodnutí být raději sama, než s někým, kdo nás nedělá šťastnými, plno lidí to nedokáže za celý svůj život... Přeji ti pěkný nový rok :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama