Půjdem spolu...

18. prosince 2017 v 20:07 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

V sobotu jsme se byly s mamkou v rychlosti mrknout na malou výstavu Betlémů, o které jsme mluvily od začátku prosince a která včerejškem končila. A byla nedaleko, takže by byla škoda nechat si to ujít. Jeden Betlém mě opravdu uchvátil, stejně tak mamku. Byl z kukuřičného šustí a přestože se mi nikdy tento styl domácích dekorací nijak zvlášť nelíbil, tenhle Betlémek byl neuvěřitelný. Ta propracovanost, ty detaily, bylo to úžasné.

A tak se s vámi chci podělit o pár fotek.







Včera ráno začalo chumelit. Chumelily se tak obrovitánské kusy! Myla jsem zrovna nádobí a chystala se ven, nicméně než jsem to celé stihla, sněžit přestalo. A venku zůstalo jen takové to slizské mokro. To se drželo celý den. A já furt říkala, že Hana sebou z toho Liberce třeba nějaký ten snížek přiveze. A opravdu! Večer zase chumelit začalo. Zjistila jsem to tak, že Poltergeist vyjeveně a nevěřícně zíral z okna. Vidíte, už i pro toho kocoura to je neuvěřitelný!

My jsme si s mými ženami zopakovaly rodinné sledování Harryho Pottera při svitu vánočních světýlek a komety v okně, což bylo opět velmi atmosferické a příjemné. Tentokrát tam nebyl růžový fénix, ale rozesmála mě scéna, kdy vylekaná Hermiona chytla Rona za ruku (to když šel Harry za Klofanem) a on se začervenal a uhnul pohledem. Na naší super-televizi zfialověl ukrutným způsobem a k té scéně to neuvěřitelně sedělo.
Mamka navíc už sama poznala mozkomory. Ve chvíli, kdy expres do Bradavic zastavil, se nás začala ptát na hrozné množství otázek, jako proč se to stalo a kdo nastupuje. ,,Ten vrah! Žejo?" ,,Ne, ten ne." ,,Tak mozkomor!"

Dnes ráno se mi do práce nechtělo. Tak nějak jsem cítila, že to nebude dobré. A opravdu nebylo. Byl to děs a hrůza. A sešel se s mou přecitlivělou náladou, kterou jednou za čas často mívám a neubránila jsem se ani takovým těm slzám zoufalství, kdy prostě už nevíte co, tak brečíte. A pak už ani nevíte proč brečíte, ale nejde přestat. A je vám mizerně. Hrozně mizerně. Víkend jsem si neužila tak, jak bych chtěla, ačkoli přinesl pěkné chvíle. Kromě betlémské výstavy jsem taky sbírala kukuřici pro zvířátka ke krmelci, tvořila rumové kuličky (zatraceně dobré!) nebo pila svařák, který mě takovým tím milým způsobem rozzářil oči a zčervenal tváře. A taky ten Potterovský večer. Divné rozpoložení mě ale pronásledovalo jako vlastní stín, a nebylo to kvůli práci, která mě v posledních dnech tak moc sere stresuje, ale protože jsem ve vzduchu cítila něco zvláštního, jak už jsem psala v minulém článku. V neděli ráno jsem ten pocit dokázala identifikovat, protože to nebylo poprvé, co jsem ho zažila. On to vlastně nebyl pocit, co jsem cítila. Byla to smrt.

O těhlech věcech nerada píšu, ačkoli mám někdy to nutkání. Blog je přece moje útočiště a nemusím se tu přetvařovat. Ráda mluvím o věcech narovinu, ale o těhlech to většinou nejde, protože jsou citlivé a ne každý je chápe. O záležitosti mezi nebem a zemí se zajímám od útlého dětství a to, že lidé dokáží vycítit smrt někoho blízkého či jen známého mi z těch věcí přijde jako ta nejvíce samozřejmá a normální. Ale je hrozně, hrozně nepříjemná. Ten pocit se vám vžere pod kůži.
Po tom, co jsem v neděli vstala a ten pocit ze soboty se mě držel, jsem si tím byla jistá. Dvě hodiny na to mi mamka oznámila, že zemřel její bratranec.

Více se k tomu nechci vyjadřovat, neboť naše rodina je zvláštní. Spoustu členů ani neznám a s těmi, které znám, nejsem prakticky v žádném kontaktu a ani si s nimi nejsem nijak blízká. Na jednu stranu je to smutné, možná i divné, ale je to tak a nic s tím už neudělám. Nikdy jsem neměla prarodiče, kteří by mě objímali a hráli si se mnou, se strýci prohodím pár slov a tím to končí, s tetou si rozumím jen s jednou... Nelíbí se mi to, ale rodinu si člověk nevybere. Mám skvělou mamku a sestru, které mi velmi bohatě vynahrazují ostatní členy rodiny.
Takže ani s tímto strýcem jsem si nebyla nijak blízká, nevídala jsem ho vůbec často a když, prohodili jsme spolu větu nebo dvě. Přesto mě to takovým tím zvláštním způsobem zasáhlo, tedy přesněji mou psychiku. Tenhle pocit, když je smrt na blízku, je asi ten nejhorší, jaký jsem kdy poznala. A tak můžu říct jen to, aby odpočíval v pokoji.


Des ráno jsem měla hroznou chuť zůstat zachumlaná v posteli, zapnout si vánoční světýlka a ještě se nějakou tu dobu válet. Ale to nešlo. A tak jsem vyrazila na ranní venčení před snídaní a mile mě překvapilo sněžení. Takové to klidné, třpytivé. Pod světlem pouliční lampy se snížek na zemi třpytil jako milion drobných drahokamů a na pohled to bylo tak úžasné... Takhle by to na Štědrý Den stačilo. A vůbec bych se nezlobila, kdyby takhle chumelilo i ve čtvrtek a v pátek, kdy budu konečně mít volno i já. To by byl krásný dárek.

Jak už jsem zmínila, v práci mi bylo neuvěřitelně smutno. Je mi tam teď smutno pořád, snad i v Silent Hillu bych měla menší deprese. Mám prostě období ufňukané Uršuly a po tom zlém dnešku se mi zítra nechce snad ještě víc. Na jednu stranu si říkám, že možná po těhlech náročných dnech si alespoň více užiju to volno, protože ho budu vnímat na stojedenáct procent a budu si těch chvil více vážit. Přece se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.

A možná jen uklidňuji sama sebe, ale i to je dobré.

Dnes jsme po návratu domů z práce podnikly rychlou hajzl-akci, kdy jsme jely pro záchodovou mísu. Mise byla rychlá, úspěšná, hajzlik se vezl na zadní sedačce mezi mnou a sestrou a já si během sestřina vybírání nového trůnu stihla koupit nějaké další a už opravdu poslední dárky, ozdoby na stromeček a "řízek" mně i sestře, protože ta by na něj určitě zapomněla a my bychom pak byly bez štědrovečerní večeře. A objevila jsem alpro jogurt s příchutí granátového jablka! Granátové jablko mám objednané v krámě u mamky, no není to osud? Granátové jablko k Vánocům patří. A tak nakonec ten den přinesl i něco hezkého. A na zemi se furt trošičku třpytí sníh.

A když jsme u toho stromečku... Tenhle je pěknej, co? O:)


Už aby byl čtvrtek! A tím vůbec nic nenaznačuji.
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | Web | 19. prosince 2017 v 11:53 | Reagovat

no ten stromek je krásný, jen nazdobit:-)

když vidím takový betlém tak si říkám sakra proč nejsem vůbec zručná:-D

s úmrtím v rodině mi je to líto

snad bude líp

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. prosince 2017 v 12:08 | Reagovat

Tak ale tenhle Betlém je fakt hrozně krásnej. Strašně se mi líbí, jak jsou všichni do zrzava. :3

Doufám, že do Vánoc už to bude jenom lepší, že těch posledních pár dní v práci přežiješ ve zdraví, a že se budeš moct naplno těšit z té kouzelné atmosféry ... a varan určitě dá, aby i ten sníh vydržel. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama