Leden 2018

Zhlédnuto ~ Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon

25. ledna 2018 v 18:50 | Lucirä |  Zhlédnuté horory
Originální - tak zní přídavné jméno vystihující tento horor.

Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon

Komedie / Horor / Thriller
USA, 2006, 92 min
Režie: Scott Glosserman

Mladá studentka se dvěma kamarády se rozhodla natočit dokument o masovém vrahovi Lesliem Vernonovi, který byl údajně jako malý vhozen do vodopádu, kde ale přežil. Vrah si s nimi domluví schůzku a začíná natáčení. Je vybraná oběť, která musí přežít, je vybrané místo, kde většina nepřežije a divák zjišťuje (a nejen on), jak to vlastně v těch slasherech už desítky let chodí. Když už má natáčení dokumentu skončit, ve studentech se přece jenom hne svědomí… (zdroj: csfd.cz)

Tenhle horor není určen pro kategorii příležitostných hororových diváků. Proto nejspíše tuto kategorii ani neuspokojí a v jejích očích bude působit jako naprosto nesmyslná slátanina. Ve skutečnosti to je ale trochu jinak.
Označení komedie je trochu nadsazené, ale alespoň víme, že to nemůžeme brát až tak vážně. Zjednodušeně řečeno jde ve filmu o to, jak to vlastně chodí v typických amerických slasherech z pohledu vraha. Co se honí hlavou Michaelu Myersovi, když vraždí? Na co si musí dát Freddy Krueger pozor a co musí brát Jason v potaz, než se vrhne na svou oběť? Tenhle snímek nám ukazuje zdánlivě reálný pohled na fiktivní svět maskovaných vrahů.

Noty vzpomínek #2

8. ledna 2018 v 8:19 | Lucirä |  Hudba
EMO! Říkají vám něco tahle tři písmenka plná melancholie, nebo upadla v zapomnění?

Prvním článkem na téma noty vzpomínek, kde jsem vybrala pár písní připomínajíc mi jedno konkrétní období, jsem si ty časy moc příjemně připomněla a proto jsem se rozhodla v této rubrice pokračovat dál. Konkrétně do období, které následovalo těsně po tom prvním.

Bylo to období, kdy mi došlo, že jsem v mnoha věcech trošku jiná, než moji spolužáci na základní škole. A protože to byla doba mého dospívání, samozřejmě jsem měla tak trochu chuť dát to najevo. Kdyby to bylo jen tak lehce, tak by to asi ničemu nevadilo, ale když jsem najednou začala nosit všechno černo bílé, černo červené a nebo černo černé, bylo to trochu jako rána mezi oči. Samé pruhy, samé lebky, černé vlasy s patkou, černé oči - zkrátka emo. Jenomže já nevypadala jako ti dokonalí emaři z fotek z internetu, já byla taková emo verze Hagrida. Moje nezkrotné vlasy po obarvení na černo byly opravdu směšné, oči jsem si malovat neuměla a vypadala jsem vážně strašně... a možná i strašidelně. A to tak moc, že na fotky z tohoto období radši vůbec nekoukám. Přesto na něj mám hezké vzpomínky. Pořád jsem byla dítě, jen trochu šáhnuté. Rodinní příslušníci se báli, abych si třeba neřezala žíly nebo tak něco, ale mamka vždycky věděla, že mi jde jen o tu módu (která mi tedy příliš nešla) a především o hudbu, do které jsem se zamilovala a která mě v tu dobu naplňovala jako nic jiného.

Emo v hudbě má původ v hardcore punku. Asi nemusím říkat, že slovo emo vzniklo ze slova emotion (emoce). Později se začaly používat termíny emocore, což je zkratka slov emotion a hardcore a podle mě i nejpřesnější výraz, jak tuto hudbu nazvat. Jako každý žánr, i tenhle má své podžánry. Emo hudba je založená na emocích, které interpreti vyjadřují nejvíce a nejlépe, jak umí. Nejen skrze velmi silně emotivní texty, ale často i svým chováním na živých koncertech.

Bylo by asi na dlouho dohadovat se o tom, která kapela do tohoto žánru spadá a která nikoli, ale nikdy jsem za emo kapelu nepovažovala My Chemical Romance, Good Charlotte nebo Panic! At the Disco, jako spoustu lidí. Já tam řadím trochu jiné kapely.


Noty vzpomínek #1

2. ledna 2018 v 6:20 | Lucirä |  Hudba
Jsem člověk vzpomínkový. Ráda si vzpomínky uchovávám. Ať už prostřednictvím fotografií, článků, zápisků, anebo třeba jízdenkami z vlaku či lístky z kina a koncertů. Ale kolikrát to jsou i účtenky ze supermarketu nebo dokonce nějaký obal od jídla - to je u mě vlastně úplně běžné...
Jenže tohle všechno můžete smazat. Fotografie spálíte, smažete jejich elektronickou podobu, stejně tak články na blogu nebo deníčkové zápisky. Lístky a jízdenky můžete zmačkat a vyhodit. Prostě to všechno zlikvidovat a už se k tomu nikdy nedostat.

Ale pak je tu něco, co je ve vás tak nějak napořád. Kromě toho, že to máte uchované v paměti, jsou to třeba vůně a písničky. A ty, ač se to může zdát padlé na hlavu, vám kolikrát tu atmosféru připomenou možná daleko silněji, než fotografie...

Jsou písničky, které mám ráda, ale svým způsobem už nejdou poslouchat tak, jako šly dříve. A to právě kvůli vzpomínkám a období, se kterými je mám spojené. A to nemyslím tak, že jsou ty vzpomínky bolestné, nebo tak něco, ale zkrátka už to není ono a setrvávat myšlenkami v době, která je už dávno pryč, jsem si tak trochu zakázala... ale stejně to občas dělám, hehe. Koneckonců na tom není nic špatného, pokud se někdy nepřistihnete, jak toužíte být zpět v té době. To prostě nejde, člověk se nevrací, ale jde dál a roste. Jen mi přijde naprosto neuvěřitelně magické, jak nás právě písničky dokáží alespoň na ty tři minuty vrátit zpět do doby před třemi, čtyřmi, ale i deseti lety....

V tomto článku bych se chtěla vrátit do mé oblíbené části dětství, které říkám Sims období. Bylo kolem roku 2007, 2008 a 2009, alespoň myslím.


Mohla bych začít něčím úplně jiným, ale nechci. My Chemical Romance byli takovou mou první srdcovou kapelou. Tou opravdovou. Proto záměrně nezačínám Tokio Hotel a tou úchylnou mánií kolem - ale i jejich pecky v sobě mají spooooustu vzpomínek na dětská léta, to nepopřu. Nicméně zatímco TH byli pouhopouhou puberťáckou kapitolou, MCR mi k srdci přirostli opravdu. A hrozně ráda si je poslechnu i v téhle době, třeba právě teď. Neznám jejich nové písničky, nová alba, a vlastně vůbec netuším, co s tou kapelou je dnes, ale ani to vědět nepotřebuji. Chci si je pamatovat takové, jací byli.