Ponurost

2. ledna 2018 v 19:32 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Jsem úplně rozhozená. Zmatená. A hlavně ztracená. Ale totálně! Najednou nevím, co si počít. Nevím, jakou si pustit hudbu a jaké sledovat filmy. Což sice nezní jako závažný a život ohrožující problém, ale pro psychickou pohodu to trochu problém je. Nevím, jaký dát těmhle dnům podklad.

...

Povím vám radši zážitek z dnešního rána. Ještě jsem totiž nešla do práce, jdu až zítra. Radostí jsem z toho vyloženě neskákala, protože už nutně potřebuji najet zpátky do svých kolejí a mít za sebou ten aklimatizační den, jinak se asi zblázním. A teď zpětně mě vůbec nemrzí, že nemám nikdy dovolenou třeba týden v kuse (natož dva!), protože mi takhle dlouhá doba absolutně nevyhovuje a mnohem radši si prodloužím víkend o jeden či dva dny. Ale zpátky k dnešnímu ránu.
Rozhodla jsem se zase se vrátit k ranním rozcvičkám, na které jsem kdovíproč zapomněla i přesto, že mě vždycky tak příjemně nabudily a protáhly. Předtím jsem ale šla vyprovodit mamku do práce, což dělám skoro každý den. Jdu se psem stejným směrem a o pár ulic dál se rozloučíme a já se zase stejnou cestou vracím domů. Vrátila jsem se, vzala jsem si v kuchyni hrnek s čajem, který jsem si před odchodem připravila, a šla jsem nahoru. Přiložila jsem v kamnech, do rýžovaru si dala vařit pohankovou kaši (ano, čtete správně) a rozložila podložku na cvičení, že se tedy proberu nějakou desetiminutovkou. Svítila mi vitrína a stolní lampička. A notebook s cvičícím videem. Cvičím, cvičím a najednou tma. Jako v pytli. Svítil jen notebook.
Víte, jako malá jsem byla docela poseroutka. Měla jsem špatné sny, noční můry i noční děsy, bála jsem se tmy a různých bubáků a bála jsem se i věcí, které nelze snadno popsat slovy. Nebyl to normální dětský strach, už to zacházelo trochu dál, za únosné hranice. Takové strachy už nemám, ale ve zhasnutém pokoji vám nevydržím ani minutu. Vlastně ani půl minuty a kdo ví, jestli bych dala deset vteřin.
Teď tu sice nebyla úplná tma. Svítil ten notebook. A svíčka. SVÍČKA! To bylo snad ještě děsivější. ,,Nepanikař, docvič to a pak to vyřešíš", říkala jsem si. Tolik jsem se nebála, mluvila na mě Rebecca Louise a tak to nebylo tak strašidelné. Video se těsně před koncem seklo, protože pochopitelně nešel ani internet, a tak se nenačetlo dál. Tak, teď je čas to vyřešit.
Lidi, došlo mi, že jsem nikdy nenahazovala pojistky.
Jak se to sakra dělá? No, tak těžký to být nemůže. Zkusila jsem ale brnknout mamce. Ta to nezvedala. A tak jsem vzala župan a šla ven k té skřínce s pojistkami. Jako v amerických filmech!
Hmm, těch páček a čudlíků tam je nějak moc. A jestli něco poseru, šerif dědamě nejspíš zabije. A tak jsem šla zpátky a volala mamce, který z nich je správný. Telefon mi nezvedala. Ani poprvé, ani podruhé, ani po šesté.... Sakra, co se to děje, tohle se mi k mamce nepodobá. A tak píšu smsku jejímu příteli, který za ni většinou chodí ráno do práce a pomůže ji s těžkými věcmi. Neodepsal. Jako v amerických filmech!
A v tu chvíli se mi v hlavě začal rodit scénář nějakého béčkového home invasion slasheru. Někdo si nás vyhlídl, když jsem šla ráno vyprovodit mamku. Všiml si, že jsem nezamkla a dostal se do baráku. Když jsem se vrátila, chvilku počkal a pak vypnul pojistky. Vypadnuté pojistky mi nejsou záhadou, pokud se to stane v tu chvíli, kdy něco zapojím, vypojím, vypnu nebo zapnu. Ale já v tu chvíli, co všechno zhaslo, byla na karimatce a dělala starfish crunches, sakra! Takže je to jasný. Někdo to vypnul schválně. A teď je pravděpodobně v domě. A možná klepnu mamku cestou do práce, protože ta mi to nezvedá. A teď číhá někde za rohem na mě, aby mě klepnul, až půjdu zapnout pojistky. A tak jsem chodila s baterkou a svítila všude. Nakonec jsem se mamce dovolala. Nikdo ji neklepnul, uf!
Dala mi pokyny k tomu, která páčka z té hromady to je. A jen mě utvrdila v tom, že je to divné, že to vyplo samo, aniž bych něco zapojovala. Díky, mami, takže tu mám fakt nějakýho vrahouna? Ale to nevadí, už svítím.
A tak jsem si konečně šla nandat tu pohankovou kaši, která díky tomu, že zůstala v rýžovaru, nevystydla tak moc. A uvařila jsem si k ní meltu. Sednu, jdu psát a najednou slyším divné zvuky. A protože moje paranoia už byla rozjetá, byla jsem zase posraná až za ušima, že je někdo dole a jde po mně. A tak jsem šla pomalu ke dveřím. Ale musím si vzít něco na obranu, kdyby náhodou. Baseballovou pálku! Jako v amerických filmech! Ale tu nemám, sakra. Ale přímo u dveří mám vycházkovou hůl. No jasně, že jsem si ji pro jistotu opravdu vzala, než jsem dveře otevřela. Nikde nikdo. Tak tam alespoň rozsvítím, abych se tolik nebála.

A jak to celé skončilo? Nevím, co to bylo za zvuky, ale v domě snad nikdo není.
Chtěla jsem hororové období, mám ho mít. A to jsem zrovna včera souhlasila u Sovy v komentáři, jak je tma v domě opravdu horší, než tma venku. Asi jsem si to měla z kdovíjakého důvodu připomenout. Vesmíre, ty mi dáváš. Ale alespoň se nenudím a hned ten den začal jinak.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 2. ledna 2018 v 22:08 | Reagovat

Tak snad tě ten vrahoun zítra nepřekvapí na karimatce!
HNY 2018!

2 Bobouš | E-mail | Web | 2. ledna 2018 v 22:23 | Reagovat

Tak zkus třeba film Captain Fantastic (v CZ Tohle je náš svět), ale je jen s titulkami. Je to teda naprosto úplně něco jiného, než máš v oblibě, ale kdybych měla náladu jako ty, tak bych si šla pustit tenhle film. Maximálně ho po pár záběrech vypneš.
Vám vypadla elektřina, mně se nechtělo rozjet auto, což znamená podobnou krizovku, protože jsem nestihla bus. A to jsem si s sebou uvařila i čaj do termošky...

3 slunecnyden | Web | 3. ledna 2018 v 16:34 | Reagovat

Rozkouskovaná fotka je supr. :-) Ty jsi teda taky číslo. Nejdřív chceš horor, a pak si ho zažíváš na vlastní kůži. Přes den mi vypadlé pojistky tolik nevadí, ale v noci bych je mít nechtěla. Navíc takhle náhle, to není samo sebou .-)

4 Atheira | Web | 4. ledna 2018 v 10:35 | Reagovat

[3]: Není to samo sebou. Důvod má několik metrů od baráku. U mě. :D Záhada rozklíčována!

5 Lenn | Web | 5. ledna 2018 v 15:12 | Reagovat

Taky jsem občas takhle paranoidní a vždycky se jako naschvál stane, že doma nikdo není a nikomu se nemůžu dovolat. Bydlíme v baráku starém přes sto let, tak se v noci hlavně bojím chodit kolem zrcadel a koukat do nich. Pořád čekám, že tam uvidím nějakou Samaru nebo něco jí příbuzného :D

Mně se zima líbí jen do Vánoc, leden a únor jsou měsíce, které moc nemusím. Škoda, že ten zimní spánek do jara nemáme :D

6 Irwin | Web | 5. ledna 2018 v 16:18 | Reagovat

Jé, v tvém podání to ráno znělo celkem děsivě :D ... Nj po Vánocích to je takové prázdné, na druhou stranu, jestli trohu přimrzne, tak bude vše jako v pohádce ... A já si třeba momentálně užívám zababoušení do peřin a nic nedělání ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama