Noty vzpomínek #2

8. ledna 2018 v 8:19 | Lucirä |  Hudba
EMO! Říkají vám něco tahle tři písmenka plná melancholie, nebo upadla v zapomnění?

Prvním článkem na téma noty vzpomínek, kde jsem vybrala pár písní připomínajíc mi jedno konkrétní období, jsem si ty časy moc příjemně připomněla a proto jsem se rozhodla v této rubrice pokračovat dál. Konkrétně do období, které následovalo těsně po tom prvním.

Bylo to období, kdy mi došlo, že jsem v mnoha věcech trošku jiná, než moji spolužáci na základní škole. A protože to byla doba mého dospívání, samozřejmě jsem měla tak trochu chuť dát to najevo. Kdyby to bylo jen tak lehce, tak by to asi ničemu nevadilo, ale když jsem najednou začala nosit všechno černo bílé, černo červené a nebo černo černé, bylo to trochu jako rána mezi oči. Samé pruhy, samé lebky, černé vlasy s patkou, černé oči - zkrátka emo. Jenomže já nevypadala jako ti dokonalí emaři z fotek z internetu, já byla taková emo verze Hagrida. Moje nezkrotné vlasy po obarvení na černo byly opravdu směšné, oči jsem si malovat neuměla a vypadala jsem vážně strašně... a možná i strašidelně. A to tak moc, že na fotky z tohoto období radši vůbec nekoukám. Přesto na něj mám hezké vzpomínky. Pořád jsem byla dítě, jen trochu šáhnuté. Rodinní příslušníci se báli, abych si třeba neřezala žíly nebo tak něco, ale mamka vždycky věděla, že mi jde jen o tu módu (která mi tedy příliš nešla) a především o hudbu, do které jsem se zamilovala a která mě v tu dobu naplňovala jako nic jiného.

Emo v hudbě má původ v hardcore punku. Asi nemusím říkat, že slovo emo vzniklo ze slova emotion (emoce). Později se začaly používat termíny emocore, což je zkratka slov emotion a hardcore a podle mě i nejpřesnější výraz, jak tuto hudbu nazvat. Jako každý žánr, i tenhle má své podžánry. Emo hudba je založená na emocích, které interpreti vyjadřují nejvíce a nejlépe, jak umí. Nejen skrze velmi silně emotivní texty, ale často i svým chováním na živých koncertech.

Bylo by asi na dlouho dohadovat se o tom, která kapela do tohoto žánru spadá a která nikoli, ale nikdy jsem za emo kapelu nepovažovala My Chemical Romance, Good Charlotte nebo Panic! At the Disco, jako spoustu lidí. Já tam řadím trochu jiné kapely.





Escape the Fate byly asi mou úplně nejoblíbenější ze všech. Propadla jsem jim, propadla jsem tomu zvláštně chraplavému hlasu Ronnieho, kterého po pár letech působí nahradil Craig z původních Bless the Fall. Bless the Fall jsem nikdy moc neposlouchala, líbilo se mi pár písniček a tím to skončilo. Rozpad původních ETF mě mrzel, ale časem se mi zalíbila i jejich nová podoba s Craigem. S tou starou ale nelze srovnávat. Ronnie měl jedinečně zbarvený hlas a nikdy jsem podobný neslyšela.

S Ronniem měli ETF album Dying is your latest Fashion, které jsem byla schopna poslouchat neustále dokola. Písnička Not Good Enough For Truth in Cliche mi přirostla k srdci zvláštním způsobem a den bez ní byl téměř nepředstavitelný. Poslouchala jsem ji nejčastěj. Jinak všechny ty ostatní jsem vždycky vnímala jako celek. Jedna nebyla úplná bez té, co následovala v albu za ní. Proto je dost obtížné vybrat jen jednu na ukázku. Pro představu přikládám Cellar Door, která je snad úplně nejdepresivnější ze všech.

Na jednu stranu je asi trochu šílené, že jsem jako třináctiletý capart poslouchala písničky ve kterých se zpívá o tom, jak někdo odvlekl mrtvé tělo do sklepa. Byly to samé slzy, bolest, zlomené srdce, umírání, zabíjení... ale taky děvky, sex a tak podobně. Říká se, že hudba ovlivňuje člověka. Jeho podvědomí. Může způsobovat deprese a opravdu bych se nedivila, kdyby tyhle ponuré tóny v kombinaci s tak negativními texty někoho dohnaly k šílenství. Ale co je ze mě dnes? Pozitivní člověk radujíc se z východu slunce, vůně květin a zpěvu ptáčků. Já myslím, že mě ta emo hudba vychovala docela fajn, co říkáte?


Další kapela, která si vybojovala místo v mém srdci, byla Alesana, která spadá do žánru screamo. Ano, to je to řvaní, které všem trhalo uši a nikdo nechápal, co se mi na tom vlastně líbí a jak to můžu poslouchat. Často tomu lidi kolem mě říkali "blití do mikrofonu". Ale já milovala interpretův vysoký hlas v kombinaci s tím "blitím". Ten kontrast mi způsoboval husí kůži.

Víte, já to do dnes neumím tak úplně vysvětlit, proč se mi to líbilo (a stále líbí). Ta hudba mě ale uklidňovala. A to tak moc, že jsem při ní usínala. - nebo ještě přesněji - že jsem neusnula bez ní. O svém prazvláštním strachu ze tmy a celkově z nadpřirozených a nevysvětlitelných věcí, které často opravdu nebyly jen v mé hlavě. Tyhle strachy mi nedovolily spát, bála jsem se příchodu noci jako čert kříže a klidně jsem celou noc ležela v posteli a modlila se, aby už se začalo rozednívat. Není divu, že jsem pak spala až do dvanácti, když jsem usínala až nad ránem, za světla. Když mi ovšem do ucha zpíval Shawn, usnula jsem jako jehňátko. A tak jsem dlouhou dobu ulehávala s mou oranžovou empétrojkou a sluchátky v uších.

A pokud je tu mezi vámi čtenáři někdo, kdo nemá představu o tom, jak tohle screamo vlastně zní, opravdu si zkuste tu písničku pustit, alespoň kousek. A schválně mi napište, zda si dovedete představit usínání s tímhle doprovodem. :-D

Alesana je sice ukřičená podstatně víc, než takoví ETF, ale jejich texty jsou spíše o lásce (té nešťastné, samozřejmě) a nejsou až tak... morbidní.


Z části si mě dostala i kapela Eyes set to kill, a to především touhle písničkou Reach. Bylo to zase něco jiného, protože v ní zpívají ženy a ženské vokály v kombinaci se screamem v pozadí jsou moc hezkou kombinací. Když slyším tuhle písničku, vybavím si na to, jak mě hrozně bavilo kreslit. Měla jsem dokonce svůj emo koutek, v rohu našeho pokoje, do kterého jsem se vždycky zašila a čmárala si. Teď je to možná takové trochu směšné. Představte si děcko celé v černém, které sedí v rohu, do uší mu řvou písničky a ono si něco čmárá do bloku... asi by bylo na místě se obávat o jeho duševní stav, ale moje mamka mě moc dobře znala a věděla, že netrpím žádnou depresí a nemám v plánu si podřezat žíly, jak bylo ve zvyku si myslet o lidech, ke kterým jsem se v té době hrdě hlásila.



No a aby to nebylo celé takové temné a depresivní, je tu jedna světlejší kapela, kterou jsme my emaři měli rádi. Paramore. S 'dokonalou' Hayley Williams. Která, jak se později ukázalo, má k dokonalosti daleko, ale to jsem v té době netušila. Pro mě byla vzor (vzor čeho, to jsem asi v té době netušila) a přála jsem si být jako ona. Zpívat jako ona, vypadat jako ona, mít kapelu jako ona. Ach, ty dětské, smyslpostrádající sny. :-D

Milovala jsem ty dvě staré alba, All We Know Is Falling a Riot!. Byly to převážně písničky o lásce a o zlomených srdcí, o zklamání a vzteku, přesto plné naděje na lepší zítřky. Mně to samozřejmě v té době nic neříkalo, já byla malé nepolíbené pískle. Mě to ale bavilo poslouchat. Ty písničky byly smutné a přesto veselé. A navíc má Hayley opravdu skvělý hlas. Paramore jsem zbožňovala a k mým emo dobám neodmyslitelně patří. Ráda si jejich staré songy poslechnu i dnes, ty nové mi ale už vůbec nic neříkají.
 


Komentáře

1 K. | E-mail | Web | 8. ledna 2018 v 20:09 | Reagovat

Když jsem zažívala první rozchod, tak tahle: https://www.youtube.com/watch?v=eM9mHDaLZ0Y od Alesany byla mou věrnou společnicí. :D Ale jinak se mi celkem tenhle styl hudby vyhnul, byť mě všichni za emo považovali... (ale já si jen "řezala" ty žíly a to se dělo emo-neemo).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama