Ufo palačinky a další příhody

12. ledna 2018 v 19:42 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Od mého posledního zápisku uběhlo víc dnů, než jsem si představovala. Víkend - ten první lednový - se po prvních třech dnech strávených v práci přiřítil neuvěřitelně rychle. Člověk si ani nestihl zvyknout na to vstávání a najednou zase vstávat nemusel. Ale proč to píšu, když vlastně vstávám ve stejný čas ve všední dny i o víkendu, to nevím. Celé to bylo nějaké zrychlené. Jenže víkend rychle nejen přilétl, ale i odlétl. Pfjůů, a byl fuč. A já mám pocit, že jsem nestihla zdaleka tolik, kolik bych chtěla. Jenomže teď je zase pátek a další víkend za dveřmi. Černá magie! Já to říkám pořád.

A já ho mám vlastně už teď. Včera touhle dobou jsem netušila, že se v práci vyhlásí povinné volno (důvod zněl: protože je venku šeredně, tak ať nikam nemusíme. V létě to je zase protože je moc vedro, u nás normálka) a já budu moci dnešní ráno strávit s palačinkami a ufo dokumentem. Jo a tou porcí se nenechte zmást - trochu větší asi je, ale zas ne tolik, jak to vypadá - ty palačinky jsou totiž extra teňoučké a vlastně to bylo poprvé, co jsem je dělala, protože jsem si na ně nikdy netroufla. Když jsem otáčela první na úplně suché pánvi, málem mě trefilo, jak dokonale se mi povedla! Jsou pohankovo-jáhlové a pochlubit se prostě musím.


Vzpomínáte si, když jsem před Vánocemi psala dopis Santovi (Ježíškovi, chcete-li)? Zmínila jsem tam jedno přání, a to být více oceněná v práci. Musím se pochlubit a někde tu radost ventilovat - skutečně mi to totiž Ježíšek nadělil. Ale v trochu jiné formě, než o jakou mi při psaní toho přání šlo. Během toho stresu mi přišlo, jako by si nikdo nevážil toho, že opravdu pracuji na dvě stě procent, že dělám, co můžu a že toho stíhám tolik, co by kolikrát nestihli ani tři lidi. Jestli se v něčem umím pochválit, pak je to v tomhle, protože já práci beru opravdu s nasazením, jsem rychlá jako vítr a poperu se s každým úkolem. Jenže ten pocit, že si to váš nadřízený vůbec neuvědomuje, je prostě kolikrát k pláči. A tak jsem chtěla, aby mi to šéfka někdy dala najevo, pochválila mě a ukázala mi, že si je toho moc dobře vědoma. Ukázala mi to trochu jinou formou a cestou pro ni přirozenější, a to tou, že jsem dostala přidáno. Stěžovat si rozhodně nebudu a nebudu ani zastírat, že mám radost.

Ty dny jsou teď všechny takové podobné. Ponuré a mokré, ale z neznámých důvodů mi to vůbec nevadí, a to i přesto, že se neuvěřitelně těším na jaro. Svým způsobem jsem si tyhle šedé mlhavé dny oblíbila a baví mě. Navíc už se začíná později stmívat a tak má člověk pocit, že ty dny nejsou tak krátké, a že začíná zase žít, že se všechno kolem pomalu probouzí a tak. Na letošní jaro se těším opravdu šíleně moc. Nejspíš se i já vrhnu na nějaké lehčí zahradničení, protože mě to začalo docela lákat. Mimo to plánujeme předělat sezení pod mým oblíbeným ořechem, což je podle mě vůbec nejhezčí místo na naší zahradě, a kromě toho budeme rušit bazén, protože ačkoli jsem do něj chodila ráda běhat dokolečka jako blázen a nechat si uvolnit tělo, byla jsem téměř jediný jeho návštěvník a kvůli počasí tak nepravidelný, že to prostě nemá smysl. Než se voda ohřeje, tak je najednou další den zima jako v Rusku, a člověk se všehovšudy za celé léto opravdu příjemně vykoupe jen jediný týden. A důvod, proč z toho mám radost, je ten, že namísto něj přijde další sezení (sezení everywhere!) a nejspíš i nějaký ten můj zahradnický koutek.

Po více než roce jsem se konečně vrhla na svůj Kočičí tarot, který jsem z neznámých důvodů neustále oddalovala a radši pracovala s tím základním, ve kterém jsem už byla zběhlá, a tak pro mě takový výklad byl pohodlnější a rychlejší. Ale nemůžu a především nechci nové věci neustále oddalovat, a tak jsem se dnes rozhodla, že ho vyzkouším - a sestra mi přišla jako vhodný pokusný králík. Kočičí tarot má své vlastní verze výkladů, z nichž jsme zkusily rovnou dva. Prvním byla Rada pěti tygrů, což je velice rychlé, stručné a jasné a pokud si nevíte rady s nějakou situací, ve které se nacházíte, tygři vám poradí. Druhým výkladem bylo Devět životů, což je takový průřez vaším životem - od poslání, které vám bylo Vesmírem dáno, až po opuštění tohoto světa.

Do vzhledu kočičího tarotu a jeho překrásných ilustrací jsem se zamilovala už tehdy v obchodě, ale po prvním výkladu jsem mu skutečně propadla a určitě s ním budu pracovat častěji. Možná i více, než s tím klasickým, protože mi přijde hodně osobitý a pro mě jako dělaný. Nejspíš jsme si byli souzeni.



Děje se toho více, ale po delší odmlce nikdy nevím, kde začít, kde pokračovat ani kde skončit. Dočetla jsem Lesní lišky, na které plánuji něco jako recenzi (tohle si zapamatujte, protože klasické recenze psát neumím, a tak se u mě tenhle termín ustálil jako odborný. Navíc na knihu bych si skutečnou recenzi asi ani nedovolila napsat, když jsem byla doposud protikladem od vášnivého čtenáře), vrátila jsem se k Lauren Graham, kterou jsem před Vánocemi nestihla dočíst, neboť jsem dala přednost vánočním povídkám a pak přišly ty Lišky; a až ji dočtu, musím si sehnat nějaké další čtivo, a po dlouhém váhání, zda jako hororovej blázen začít u Kinga či nikoliv, jsem došla k závěru, že pro tohle období to u mě vyhraje E. A. Poe.

Sem tam mrknu na nějaký film a kromě hororů (a ufo dokumentů), které jsou u mě samozřejmostí, se koukám na nějaké fantasy/sci-fi z osmdesátých let... které víceméně také spadá do jisté podkategorie hororů, takže je to vlastně jedno. Třeba včera, to jsem si pustila The Gate, což je takový ten typicky dětský rodinný fantasy horor z osmdesátých let. Je to vlastně jeden z těch, kterými se v jistých věcech inspirovalo Stranger Things. Je z roku 87, čemuž odpovídá jak kamera, tak zvukové i vizuální efekty, celý soundtrack a v neposlední řadě vizáž postav, který řádně okomentovala i mamka větou: ,,Ty kalhoty jsem měla!". Já mám s tímto obdobím z neznámých důvodů silné a láskyplné pouto, a tak jsem si všechny ty věci náležitě užívala, ačkoli příběh byl opravdu bídný, předvídatelný a postrádal jakýsi hlubší smysl a zakončení. Rozesmívala mě ale máma, která se u něj neplánovaně zasekla a dokoukala ho se mnou. Poznámka o kalhotech totiž nebyla jediná.

,Jaktože tam mají tak hezkej moderní dům, když je to z osmdesátých let?"
,,Vždyť je úplně typicky a americky osmdesátkovej. Ty já mám hrozně ráda."
,,Tak to u nás teda takhle hezký domy nebyly."

,,To je fakt jak Noční můra v Elm Street, na kterou jsme chodily do kina. To nebudu spát."

,,TOHLE ŽE JE PRO DĚTI???"

,,Co to je? Ten není teda strašidelnej vůbec."

,,Já na to nemůžu koukat, jinak neusnu." - neuteče ani minuta a otevřou se dveře ,,Mně to nedá, já potřebuju vědět, jak to dopadne."

Když film skončil... ,,Tak ti děkuju za strašidelnej večer!"

Stále váhám, zda se vrhnout na seriál Dark, či ne, protože jsem nakonec došla k závěru, že si nejsem úplně jistá, zda mě to bude bavit. Dýchá z toho taková jiná atmosféra, než jakou mám ráda. A já si na ni potrpím. A tak budu nejspíš ještě chvíli rozmýšlet a přemýšlet.


No a v neposlední řadě se v dalších lednových dnech chystám vrhnout na soví komunikaci, aneb poslat nějaké dopisy. Jenže ono to není tak snadný - nějak jsem zapomněla, že k tomu potřebuji dopisní papíry, obálky a známky. Tahle skutečnost mi nejprve unikla a po uvědomění přišla otázka: Kde se to vlastně kupuje?

Taky jsem si začala psát různé poznatky, něco jako deníčkové útržky, ale zatím nemám vhodný blok, kam to zaznamenávat. Baví mě zapisovat si především sny, které se mi zdají, a taky nová moudra či hloubavé myšlenky, na které během dnů přicházím. Musím si koupit blok, přepsat tam to, co jsem doposud zaznamenala, a pokračovat v tom dál. Je hrozně uvolňující vzít do ruky tužku a napsat přesně to, co se vám zrovna honí hlavou, i když to třeba nedává smysl. Často někde něco slyším, nebo přečtu - třeba kus nějaké konverzace - a v mysli to komentuji z vlastního pohledu, ačkoli se mě to vůbec netýká. Na takové věci člověk často zapomene, ale když je někam napíšete a za čas si je přečtete, můžete s těmi myšlenkami pracovat dál. Přemýšlet, proč jste reagovali tak, jako tehdy, a jestli byste reagovali stejně i teď.

.

Poslední odstavec bych chtěla věnovat něčemu, o čem často nepíšu, ale teď už musím, protože mi to zase přerůstá přes hlavu. V posledních dnech mě trápila únava. Zase. Vrátilo se pár bubáků ohledně jídla, zase jsem na sebe nevědomky začala klást vysoké nároky a došlo mi, že opět nestavím do popředí své zdraví, což je ta nejdůležitější věc na světě. Myslela jsem si, že mám už vyhráno, ale zase se to celé vrátilo (asi ve chvíli, kdy mi babička naznačila, že mám tlustý nohy - babička je mimochodem tlustá celá a ze všeho nejvíce se vyžívá ve zraňování druhých!). Došlo mi, že je na čase se zastavit, vyléčit se z té závislosti na cvičení, přestat se bát i zrnka rýže a dát tomu sbohem jednou pro vždy. Začalo to někdy před třemi lety, kdy jsem začala cvičit a jíst zdravě. Z počátku to bylo všechno krásné, růžové, ale po čase jsem si vypěstovala nějakou závislost a z mého všežravého já se stala chodící deprese, která se ošizovala v jídle. A tak jsem chvíli jedna málo, chvíli moc, chvíli tak akorát - a znáte to, tělo se za tohle pomstí. Jednou už se mi podařilo tohle překonat, ale teď se to zase začalo vracet. Zase jsem vše začala přehánět a překročila tu bezpečnou hranici. A teď si říkám dost. Je leden a jak na nový rok, tak po celý rok. A já chci v tomhle roce jednou pro vždy uzavřít tuhle pitomou a vyčerpávající kapitolu. Chci dát sbohem strachu z jídla, sbohem cvičení z nutnosti (které už začalo být více na škodu, než k užitku), a sbohem stresu s tímhle spojeným. Jsem tak šťastnej člověk, ale v tomhle opravdu magor. Neumíte si ani představit, jak hrozně dokáže takováhle na první pohled kravina člověka užírat a ničit.

Nikdy jsem si nehrála na novoroční předsevzetí, ale tohle se tak dá na jednu stranu brát. Slibuju sama sobě, že s tímhle skončím jednou pro vždy. Že se budu věnovat jen tomu pohybu, který mě skutečně baví (i kdyby to měla být jen ranní rozcvička, jóga a rychlá chůze - což nejspíš po tom dlouhém sebeobelhávání, jak mě ty činky baví, opravdu bude), a že už přestanu řešit nějaké bílkoviny, sacharidy a jestli jsem náhodou té rýže nesnědla moc. Vždyť to není k žití. A já jsem člověk chytrej, tohle nemám zapotřebí. Chci pracovat na rozvoji osobnosti po duchovní stránce a najít nějaký ten vnitřní klid a vyrovnanost. A sebelásku. A nevyprdnout se na jógu, která mi v tomhle vždycky dost pomáhala.
A taky se těším, že budu ohebná. Být ohebná mě hrozně baví a to je další důvod, proč se na tu jógu konečně zaměřit ve velkém.

Ještě před pár dny jsem plašila, ale nakonec mám z toho všeho dobrý pocit. Leden se sune takovým hezkým směrem, nemyslíte? A já mu věřím. Celému tomuhle roku věřím. Podle mě přinese skvělé příležitosti a okamžiky. Já chci hlavně klid na duši.
 


Komentáře

1 Kate. | Web | 12. ledna 2018 v 20:03 | Reagovat

Většinou když vidím tak dlouhý článek tak se zděsím, ale máš skvělý styl psaní a moc dobře se to čte :) budu sem chodit asi častěji :)

2 Atheira | Web | Sobota v 9:36 | Reagovat

Co to plave v tý mléčný věci? Ty necháváš plavat sáček v čaji, ve kterém už máš mlíko? Kentus! :D

3 Lucille | Web | Sobota v 9:40 | Reagovat

[2]: To je melta a tak mi chutná nejvíc. ♥ :-D

4 Sova přepálená | Web | Sobota v 10:42 | Reagovat

No, nevím, mě tedy ta porce palačinek připadá dost velká, ne trochu větší, taková spíš obědová. :D

Nevím, jestli se leden sune dobrým směrem. U mně se toho zatím moc nedělo, a spíš to teď ani nejsem schopná vnímat, protože to mozkomoří počasí mě vysává neskutečným způsobem. Prý už jsou delší dny, jenže co je to platný, když je vlastně pořád tma, akorát má někdy jinou barvu? No, snad vážně nasněží a bude to zase veselejší.

Strašně se mi líbí ten kočičí tarot; až bude nějaký další slet u vás, hlásím se jako dobrovolník na další pokusy!
Seriál Dark mě sice bavil, ale je pravda, že měl úplně jinou atmosféru než ty americké věci. Ty působí tak přátelsky (aspoň tedy na mě), i když jsou strašidelné, zatímco ti Němci jsou takoví strašně vážní a nesympatičtí, takže kdyby to nemělo tak zajímavý děj, asi bych na to koukat nevydržela. Mimochodem, neměla bys tip na nějaký zajímavý ufo dokument? Mě to nebaví hledat, a když už to zkusím, nacházím samé kraviny.

Takovéhle zapisování myšlenek, které se nehodí říkat nebo psát třeba na blog, je hrozně fajn. Člověk si tak ujasní názory a pohled na svět, a opravdu je to takové meditační. Možná proto to dělám tolik. :D A doufám, že ke mně soví poštou také přiletí nějaký dopis od tebe, až tedy přijdeš na to, kde se kupují ty věci jako obálky a tak. :D

5 Lucille | Web | Sobota v 12:10 | Reagovat

[4]: Vykouzlila jsem to z padesáti gramů mouky - tak nevím, jestli mám zkreslené odhady, ale mně to mi přijde na jednu porci naprosto optimální gramáž... :-D

U mě se toho taky neděje příliš, ale nějak jsem se naučila si ošklivé počasí nepouštět tolik k tělu a pod kůži. Ani nevím jak, ale najednou to šlo. Ale občas mám na tu ponurost kolem prostě náladu, asi mi skvěle podtrhuje ty horory, ve kterých se fakt vyžívám. :-D

Přesně to je to, co myslím. Mně celkově evropské horory nikdy neseděly. V tomhle mám ráda prostě jen Ameriku. Jak to tak vidím, nejspíš se k tomu sledování asi ani nedonutím.

A spolehni se, jsi na seznamu kočičího tarotu i soví pošty! :-)

6 Lucille | Web | Sobota v 13:04 | Reagovat

[4]: A zapomněla jsem na ty ufony - já teďka sleduju tyhle :-) https://www.csfd.cz/film/330907-ufo-v-evrope-nezname-pribehy/prehled/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama