Vyjděme z mlhy

30. ledna 2018 v 18:29 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

V sobotu brzy ráno mě napadla myšlenka, že by ta zima mohla ještě chviličku vydržet. Bylo to těsně po tom, co jsem se vyhrabal z pod peřiny, zatopila v kamnech a znovu se zavrtala do postele, že si ještě hodinku dáchnu. To teplé světlo a praskání dřeva vycházející z kamen bylo něco neskutečně útulného a mně bylo neskutečně pohodlně. Tyhle chvilky zbožňuju.


Mlha se venku držela celý den. Bylo to takové ideální počasí na to, abych si zalezla do postele s hrnkem kávy, pustila si nějaký horor nebo přečetla další povídku pana Poea. V hlavě se mi rodil i plán, že si zahraji Silent Hill; ten, který jsem kdysi rozehrála a stále nedohrála, protože mi oproti předchozímu dílu přišel úplně nezajímavý, ale po pravdě jsem se do něj spíš ještě pořádně nedostala (a já jsem tvor přelétavý, co se činností týče, a tak jsem mu nedokázala věnovat dostatečný čas na to dostat se hlouběji do příběhu). Po pravdě? Nedělala jsem nakonec ani jednu činnost z té, která se mi zdála k tomu počasí jako vyšitá. Tedy až na přečtení jedné jediné povídky od Edgara, která mě nakonec ale utvrdila v tom, co jsem si myslela; že ten chlápek zkrátka není nic pro mě. Radši jsem v té mlze courala po venku. Tohle počasí se mi hrozně líbí.

Edgar Allan Poe byl vskutku máknutej, a to jakože hodně, když to řeknu takhle naplno. A nemyslím si, že v úplně tom hezkém slova smyslu. Soudit ho samozřejmě nemůžu a ani bych si to nedovolila; psal zajímavě, ojediněle a některé z povídek v sobě mají něco prazvláštního a hlubokého, ale nepřijdou mi tak světoborné, jak je každý prezentuje, a nemohu se zbavit dojmu, že ho polovina jeho čtenářů nemá rádo upřímně, ale čte ho jen protože je to zrovna v módě. Dnes už možná ne tolik, ale moc dobře si pamatuji, jak spousta slečen mladších ročníků často hlásala, že právě Edgar Allan Poe je jejich nejoblíbenějším autorem - protože v jednu chvíli milovat něco ponurého je z neznámých důvodů hrozně hustý (juhů, jsem hustá, a pravděpodobně od chvíle, kdy jsem jako malá trsala na Hrobaře a Bubu Šou!), bylo to hlavně v době, kdy jsem byla ve třetím až čtvrtém ročníku střední školy.

Nechci se tím nikoho dotknout a věřím, že si své příznivce opravdu najde a že jich nebude málo, ale já mezi ně patřit nebudu. Nesedl mi. A to i přestože se v ponuré a tajemné tématice doslova a do písmene vyžívám celý svůj dosavadní život. Uznávám, že jakožto čtenář toho na kontě ještě nemám moc, takže asi nemám úplně velké oprávnění šířit tady moudra a můj názor pro mnohé nebude mít moc velkou váhu, ale já si ho stejně neodpustila.


Rozhodla jsem se mrknout na animák Mune: strážce měsíce, na který jsem narazila už několikrát a vždycky ho posunula na jindy. Působil na mě totiž zvláštně; asi kvůli jeho francouzskému původu a netradiční kresbě. On je vlastně celý takový netradiční. Přijde mi ale spíše dospělácký, než dětský, protože je příběhem trochu složitější, než klasické americké animované filmy, a být malé dítě, asi na mě působí i docela zmateně. Vypráví Takový hlavní představitel Mune byl okouzlující a jeho vzhled byl pastvou pro oči, stejně tak i několik dalších drobností ve filmu. Něco ale bylo tak šeredné, že se na to naopak nedalo moc koukat. Působilo to celé hrozně divně. Tím hezky divným způsobem, který mně ale nesedl. Bylo zajímavé koukat zase na něco úplně jiného a nového, než na klasickou Disneyovskou kresbu, a působilo to celé tak nějak kouzelně, ale úplně si mě to nezískalo. Spíš to ve mně zanechalo takové smíšené pocity. Celý ten kouzelný příběh se mi hrozně moc líbí, ale v tomhle zpracování si mě nedokázal udržet. Až na Muna, ten je opravdu tak rozkošný, že na něm člověk může oči nechat.

Sobotní tradiční dýchánek se protáhl asi o hodinu déle, než běžně, a odnesla jsem si z něj (kromě nepopsatelného návalu energie z jakési magické kávy) dvě knihy a do jedné jsem se pustila hned během nedělního rána. Vydržela jsem docela dlouho vzhůru a přesto brzy vstávala plná života, takže jsem už někdy kolem sedmé měla koláč v troubě a poklidně se válela s knížkou, kterou jsem okamžitě zhltla.

Sestra mi knihu s názvem 0,4. doporučovala už dávno, ale já ji z jistých důvodů stále odmítala. Vlastně a upřímně, nelíbila se mi obálka. A já jsem na tohle trochu sráč. Vím moc dobře, že není radno soudit knihu podle obalu, ať už doslovně, když jde skutečně knihu, či obrazně řečeno. Přesto to u těch knih stále dělám. Asi nějaké prokletí grafikovo, či co. Stěžovala jsem si na to, že se mi do Kinga úplně nechce a Edgan Allan Poe nesplnil má hororová očekávání, a že jsem přišla na to, že mě v té knižní hororové formě bude nejspíše bavit něco říznutého sci-fi žánrem. Nakonec jsem se tedy nechala přesvědčit o tom, že právě proto mě bude bavit tato kniha. A tak jsem přimhouřila oko a odnesla si ji s sebou. Bavila mě takovým způsobem, že jsem ji ještě ten den skoro dočetla. Přes den jsem byla tak rozlítaná, že jsem se k ní nedostala, a když jsem si pak večer lehla do postele s tím, že ji dočtu, s těžkým srdcem jsem ji kolem desáté odkládala na stolek, protože se mi chtělo neuvěřitelně spát a už mě bolely oči. Dočetla jsem ji tedy následující den. Pohltila mě už svými prvními řádky a četla se úplně sama, že nešlo přestat. Upřímně, ta obálka se mi vůbec nelíbí, přijde mi příšerná a vůbec nevystihuje tu úžasnou atmosféru, která z jejích stránek dýchá na čtenáře, a která mi sedla jako prdel na hrnec. Příběh sám o sobě byl zajímavý a přesně takový, jaký jsem pro tohle období hledala. A hlavně to bylo celé hrozně moc napínavé a do pár posledních kapitol jsem neměla vůbec jasno, o co tam tedy vlastně sakra jde. Konec na mě působil silněji, než jsem předpokládala, a bylo to zakončeno takovým dojemným způsobem, že by mi nad snad i slza ukápla.

Co jsem začala číst, mám takovou... dejme tomu tradici, a to že si vypíchnu jednu větu, která mě svým způsobem zaujme. Jen jednu jedinou. Ta tradice spočívá ale ve spontánnosti celého tohoto úmyslu, protože to není tak, že bych knihu dočetla a pak hledala. Když čtu nějaký odstavec, tak najednou to přijde samo - poznám, že to je ta pravá věta. Ta, kterou si chci přepsat na papír. V téhle věte to byla věta znějící takto: ,,Ne všichni musí mířit až do nebes, aby dokázali, že žijí. Někteří z nás jsou spokojení, když zůstanou při zemi a mohou se kochat výhledem."

Další zastávkou je Městečko Pines. Prý by to mohlo být pro mě ideální svou americkou atmosférou. Ale to v únoru...

Všechny minulé články byly takové ošizené o fotodokumentaci, a tak tenhle poslední lednový článek trochu přeplním vším možným, co se mi podařilo za ty dny nacvakat. Berte to jako takové rozloučení s lednem skrze fotomomenty.







Vzpomínáte si, o čem jsem psala v minulém článku? O svých plánech ohledně ledna; jak plánuji zanechat všechny ty neduhy za zády a ze startovního novoročního měsíce vkročit do toho následujícího naprosto čistá a pozitivní. Nejen, že jsem v tomto směru vážně odhodlaná, ale došlo mi, že příležitost je k tomu více než skvělá - leden totiž končí úplňkem, který připadá přesně na jeho úplně poslední den, tedy 31.1.2018 a bude ve znamení lva. Půjde o Modrý úplněk, což se považuje za poměrně vzácný jev. I když letos to bude celé zvláštní, neboť i v březnu budou dva úplňky, tudíž ted druhý bude opět modrý. O tom ale třeba někdy jindy, teď mi jde o úplněk obecně.

Ten je totiž odpradávna považován za magický den, který má na člověka velký vliv. Na jeho psychiku i tělesnou schránku a dokonce i na to, co se v jeho životě bude odehrávat. Není divu, že spousta čarodějných rituálů byla prováděna právě za úplňku. A i mně tedy ten můj malý osobní rituál připadá na úplněk, a to aniž bych to předem plánovala. Z toho zjištění mám ale ohromnou radost, neboť to považuji za takové znamení Vesmíru. Že ta moje cesta z mlhy za mým pozitivnějším já je skutečná.

Mám pocit, že jsem chtěla napsat ještě o něčem, ale už si nemůžu vůbec vzpomenout. Ale to asi nevadí, stejně už toho tenhle článek obsahuje dost. Ale bylo to třeba, protože je posledním lednovým. Tenhle leden byl krásnej. Tak ahoj v únoru!
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 30. ledna 2018 v 20:23 | Reagovat

Osobně mám od Poea hrozně ráda třeba Zánik domu Usherů nebo Masku Červené smrti, to jsou asi moje dvě nejmilejší. Ale nikdy mi teda nepřišlo, že by byl zrovna on v módě. :D

2 Atheira | Web | 30. ledna 2018 v 20:33 | Reagovat

Já se nedám. Když se rozhodnu někomu nějakou knížku vnutit, tak si ji jednou stejně přečte.  :DDD

3 klavesnicetuka | Web | 31. ledna 2018 v 5:31 | Reagovat

Poe není úplně špatný ale netušila sem, že je teď in...nejvíc se mi od něj líbí Havran ale v originále, to jsem si říkala při čtení páni to je moc dobré...

dobré a tajemné povídky jsou od Henryho Jamese ale nemohu si vzpomenout na název knihy...četla jsem to kdysi na doporučení dědy...

a děkuji za tip na knihu:-)

4 klavesnicetuka | Web | 31. ledna 2018 v 5:32 | Reagovat

jo Stašidelné příběhy:-)

5 Lucirä | 31. ledna 2018 v 7:11 | Reagovat

[1]: Fakt ne? Já jsem teda takovou éru zaznamenala ve svém okolí opravdu když jsem byla v tom třeťáku a čtvrťáku na střední, ale taky když to žilo na ask.fm :-D Tam jsem na takové slečny narážela nejčastěji, ale už po přečtení pár odpovědí na jiné otázky bylo znát, že jsou úplně hloupé, takže mi teď nejde do hlavy, že by porozuměly zrovna takovéhle literatuře. :-D

[3]: Tak po tom se musím mrknout! Já děkuji. :-)

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 31. ledna 2018 v 8:30 | Reagovat

[5]: Aha ... ta to šlo zjevně nějak mimo mě. :D

7 Atheira | Web | 31. ledna 2018 v 10:27 | Reagovat

[6]:

[5]:
Já myslím, že to totiž nebylo obdobím, ale věkem. Tak nějak víc si všimneme toho, co dělají lidi v našem věku a i pár let je znát. Takový ty "temný" a "zajímavý" stedoškolačky na něm tehdy fakt ujížděly. Hádám, že fakt dost na oko. A možná je to pořád takovej divnej trend. Jen my už nejsme středoškoláci, ask umřel a tak vůbec jsme mimo dosah velkého množství takových individuí.

8 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 31. ledna 2018 v 10:34 | Reagovat

[7]: Je fakt, že tehdy vedla emo vlna, teď mi přijde, že už vedou leda tak Jůtůbeři.

9 L. | Web | 3. února 2018 v 11:51 | Reagovat

Poeho jsem měla k maturitě :) a jeho příběhy jsou vážně hororové! A stejnou knihu mám i doma! :) Moc pěkné fotíš! :)

www.shardofdreams.blogspot.cz

10 Atheira | Web | 3. února 2018 v 12:22 | Reagovat

Jak je poznat, kdo se nechce zabývat čtením, hlavně, aby něco napsal a hodil odkaz na blog :DDDDDDD

11 Silwiniel | Web | 4. února 2018 v 8:46 | Reagovat

Vypadá to u tebe útulně! Mám tu samou knížku z Levných knih, má opravdu moc pěkně udělanou obálku! Souhlasím, že Poe musel být trochu šáhlej, ale kdo ze spisovatelů není? :D Většinou mě jeho povídky baví, ale taky je nepovažuju za nic světobornýho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama