Kým jsem byla?

15. února 2018 v 12:02 | Lucirä |  Ze života
Jako malé děti jsme mohly být kýmkoliv a čímkoliv. A byl to úžasný pocit.


Já jsem třeba byla Phoebe. Nejmladší čarodějka ze sester Halliwellových, která jako zvláštní moc měla předtuchy budoucnosti. Mimo to ovládala bojové umění, byla krásná a bezhlavě zamilovaná do démona Cola Turnera. Tak tou jsem byla já. Phoebe Halliwellovou.


Taky jsem byla Xenou. Princeznou bojovnicí, která zprvu byla zlou a krutou válečnicí a která se nelítostně vypořádala s každým, kdo ji stál v cestě. Později se strana karty obrátila a z Xeny se stala hrdinka bojující za změnu světa, společně s kamarádkou Gabrielou. Stejně jako Xena, i já měla svůj meč, a v té době mě vůbec nezajímalo, že je z plastu. A sestra s blond vlasy byla přeci jasná Gabriela.

Byla jsem i Ashem Ketchumem. A čert vem, že to byl kluk. V té době jsem snila o své vlastní pokémonové cestě a byla stejně odhodlaná a stejně naivní jako on, proto jsem byla raději jím, než třeba Misty. A klučičí věci mě docela bavily; třeba lezení přes ploty, po stromech a všechny ty kulišárny, které nikdy nebyly moc pro holky, nebo se to tak alespoň bralo. A tím myslím i občasné rvačky na základní škole. Kluci se mě báli!

Stejně cool jsem si přišla jako šampion v Beyblade. Tady jsem asi nechtěla být konkrétním hlavním představitelem Tysonem, protože byl k nesnesení, ale když jsme se sestrou zápasily ve velké míse, bylo to vždycky hrozné drama a když se mi podařilo zvítězit, řádně jsem si to zapsala do svého beybladovského deníčku! Svůj první opravdový beyblade mám do dnes na poličce; něco takového člověk prostě nemůže jen tak vyhodit.

Ze Strážců Vesmíru jsem vždycky morfovala za tu růžovou, Kimberly Hart, se silou Pterodaktyla.

Ráda jsem si představovala, že jsem Átrej z Nekonečného příběhu. Jako malá jsem měla období, kdy mě lákalo být takový ten hlavní hrdina, jehož posláním je nějaký velký a důležitý úkol. Nebyla jsem zrovna ten typ holčičky, která by chtěla být princezna a jednoho krásného dne potkat svého prince - být Ashem a lovit pokémony bylo víc cool, natož pak být zachráncem říše Fantazie.

Velkou část mého dětství ovlivnil i oblíbený seriál Věřte nevěřte. Bude znít bláznivě, když napíšu, že mě jedna ze strašidelných historek inspirovala v tom směru, že se mi hlavou honilo zaměstnání realitního makléře, jako vidina mé budoucnosti? V americkém předměstí vypadaj ty prohlídky domů se zájemci jako procházka růžovým sadem a takové zaměstnání se hned jeví jako ideální. Dnes pracuji nepřímo v realitní kanceláři, takže vidím, jak neskutečně namáhavá ta práce je a makléřem bych nechtěla být ani za nic.

Vždycky jsem chtěla lovit duchy, jako parta přátel z animovaného seriálu Scooby-Doo. Tam se sice vždycky nakonec ukázalo, že se nejedná o žádné nadpřirozené síly a že má záhada racionální vysvětlení (a to mi vždycky drásalo žíly!), ale být lovcem duchů by zkrátka bylo vzrůšo. Na živobytí bych si tím ale asi nevydělala - no, co nadělám.

A snít občas o tom, že bych patřila mezi Addamsovi, nebylo taky vůbec k zahození.

Často jsem byla i lovcem pokladů; k tomu mě nejvíce inspiroval seriál Lovci pokladů z roku 1999, na který jsme se těšily vždycky po škole se sestrou. Jeden čas jsem byla zasněná někde daleko v Egyptě a představovala si, že se jednoho dne stanu archeologem. To jsem si nejspíš odnesla z Mumie, dalšího filmu mého dětství. Hodně mě také přitahoval vesmír. Hvězdy, planety, galaxie, kosmický prostor. To, jak je celé tohle téma opředené záhadami. Jak je velký? Je opravdu nekonečný? A pokud někde končí, co je za ním? Tady upřímně nevím, co bylo podnětem zrodu tohoto zájmu, ale je dost možné, že i za tím byl nějaký film, který jsem v dětství viděla. Nikdy jsem věcem ohledně vesmíru neporozuměla, nikdy jsem se nevěnovala studiu astronomie... ale přesto mě vesmír nikdy nepřestal fascinovat. Jako malé se mi hrozně moc líbily ty skupinové fotky kosmonautů focené před startem rakety. Později se mé dětské sny trochu změnily, ale stále jsem zůstala na obloze: jako pilot letadla. O tom, jak jednou budu létat, jsem vydržela básnit neustále. Věřila jsem tomu. Přitom je mi teď špatně i z výšek, které jsou jen ve filmech nebo hrách. A při poslechu písničky Hrobař jsem snila i o tomhle povolání!

Pak se to nějak zvrtlo a já si vzala do hlavy, že budu striptérka a tanečnice u tyče. Drželo mě to celkem dlouho a opravdu ráda bych věděla, kde a proč se tahle představa zrodila. Uznejme, je to trochu děsivé, když chce být holčička v předškolním věku striptérkou...

Mohla bych odstaveček zahrnout i něčemu aktuálnějšímu, že ano?

Třeba nedávno jsem si psala se sestrou. ,,Ne, že bych se chtěla vdávat, ale když už, tak si vezmu kosmonauta." ,,Proč proboha? Víš, že to se nemusíš vdávat vůbec, protože stejně skoro nebude doma?" ,,No právě, budu mít klid." ,,Tak proč si ho chceš vůbec brát?" ,,Protože budu moct říkat, že jsem kosmonautova žena... a to zní přece hrozně hustě."

Toť k mým nynějším snům a plánům.

Kým nebo čím jste bývali vy?
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 15. února 2018 v 14:00 | Reagovat

Ta striptérka mi připomněla, že jsem jednu dobu strašně toužila být archeoložkou (vyhrabávání dinosaurů je přece strašně cool) a taky varhanicí (protože zvuk varhan mě fascinoval odjakživa a v tajemných domech přece vždycky hrály varhany). :D

Jednu dobu jsem byla elf (ačkoliv jsem svým založením spíš typický hobit), měla jsem dokonce i stříbrný prstýnek podobný tomu, co měla Galadriel ... a taky jsme si s holkama při hodinách psaly psaníčka v runách, takže je nikdo nerozluštil. Pak jsem byla lovec příšer, s kamarádkami jsme, když tu jeden víkend přespávaly, vytvořily z asi tak milionu A4 obrovskou mapu, která byla přišpendlená na polystyrenové desce a na kterou jsme do míst jejich výskytu špendlily menší lístečky s jednotlivými nakreslenými příšerami (není to tak dávno, co to tu ještě všechno bylo schované). No a v létě, když jsem byla u prarodičovstva z mamčiny strany, jsem zase bývala buď módní návrhářka nebo průzkumník katalogující magické tvory - měla jsem tam totiž k dispozici spoustu pastelek a mamčiny staré nepoužité školní sešity.

Alespoň, že se mi díky té fluffy dece povedla splnit mořská panna! :D

2 stuprum | Web | 15. února 2018 v 15:19 | Reagovat

Tebe, koukám, přitahovalo kdeco. A teď jezdíš na kolečkových bruslích s cukrovou vatou u pusy!

3 Lucka | E-mail | Web | 15. února 2018 v 16:34 | Reagovat

Já si podle článku myslím, že jsme asi stejné ročníky. :D Čarodějky, Xena, Strážci Vesmíru, Pokémoni... To všechno byli i moji hrdinové a já jsem je milovala. :-) Vůbec téměř všechno, co jsi vyjmenovala, mi hrozně připomnělo dětství. :-) Díky za milou vzpomínku na ty doby.

4 Atheira | Web | 15. února 2018 v 18:25 | Reagovat

Stejně bychom měly začít ty duchy lovit. Nikdo jiný to za nás pořádně asi fakt neudělá! :D

[1]: Co má striptérka společnýho s archeoložkou a varhanicí? Já myslím, že tvé sny byly takový normálně dětský a nepokřivený. :DDDD

5 Iris | E-mail | Web | 15. února 2018 v 18:27 | Reagovat

Átrejem jsem být nechtěla, ale chtěla jsem mít toho koně a Falca.

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 15. února 2018 v 18:39 | Reagovat

[4]: Nic, jen to, že vyvolala mé vzpomínky. :D

7 Jan Turon | E-mail | Web | 16. února 2018 v 6:04 | Reagovat

No mne nyli ti hrdinove sympaticti, ale predtavovaljsem si že jsem Yan ze dvou divochu....v Rychlych šipek jsem se kupodivu idrntifikoval se Stetinacem a jeho nezvyklym nepravem zadrženým konickem - dnes chova pptkany kde kdo...

8 Sova přepálená | Web | 17. února 2018 v 12:25 | Reagovat

Ne že bych teď málo vzpomínala na dětství, ale díky tomuhle článku jsem si na něj zavzpomínala zase z jiné strany. :D

U Čarodějěk a Pokémonů jsem to měla podobné, akorát z těch Čarodějek jsem chtěla být tou telekinetickou, nevím už, jak se jmenovaly, a u Xeny mě nejvíc fascinovalo, že se Gabriela jmenuje stejně jako já, takže byla v té době můj vzor. :D Strážce vesmíru si nevybavuju, že bych sledovala, Nekonečného příběhu jsem se zase bála, ale pamatuju si jiný seriál, který moc lidí nezná. Jmenuje se Sindibádova dobrodružství a když jsem na něj zkoušela koukat někdy loni, zdál se mi jako hrozná sračka, ale jako dítě jsem Sindibáda milovala a chtěla jsem se s ním plavit po mořích! Vzpomněla bych si ještě na kupu podobných věcí, ale to bych tu byla do zítra. :D

Co se týká vysněných povolání, na žádné si moc nevzpomínám. Vím jenom, že jsem jednu dobu chtěla být sekretářka, asi jsem to vzala někde ve filmu, a pak nějaká přírodovědkyně. Nejvíc si ale pamatuju na to, jak jsem si místo panenek hrála s plyšovýma kočkama na to, že jsem hrozně dospělá a hustá a bydlím jenom s těma kočkama. Vlastně se mi to svým způsobem splnilo. :D

9 Atheira | Web | 17. února 2018 v 14:27 | Reagovat

[8]: Sindibád u nás frčel taky. Nejlepší bylo najít libovolnej cár červený látky a zavázat si ho na hlavu. Hned byl svět jinej. :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama