Můj táta byl farmář.

4. února 2018 v 10:36 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Na romantické filmy nekoukám příliš často, ale jednou za čas mě ta chuť přepadne. Nemluvím teď o těch amerických komedií, které jsou všechny podobné a postrádají hlubší myšlenku, ale spíš dramata, u nichž se člověk může alespoň zamyslet nebo uronit nějakou tu slzu dojetí. Přepadla mě právě v posledních dnech.
Naposledy jsem tedy takový romantický film viděla asi ještě před Vánocemi, a byl jím Me Before You, v českém překladu Než jsem tě poznala. Příběh byl na jednu stranu příšerným klišé, ale ten film dokázal i přesto chytit za srdce svou kvalitou. Navíc jsem si v něm moc oblíbila Emilii Clarke, která si tam zahrála vyjímečnou ženskou postavu, jejíž charakter ji podle mě neuvěřitelným způsobem sednul. Stejně tak se mi líbil Sam Claflin, kterého jsem od té doby začala vyhledávat, protože je mi jeho herecký styl sympatický.

A tak jsem se dostala k filmu Love, Rosie. Ten je tedy už nějaké čtyři roky starý, takže jste ho možná nejspíš už dávno viděli... No, já ne. Až teď. Líbilo se mi to. Zvláštním a hodně jiným způsobem, než na který jsem zvyklá, ale líbilo. Me Before You to u mě nepřekonalo, ale ono to ani nejde moc srovnávat.

A přes tenhle kousek jsem se dostala zase k If I Stay, na jehož obálku jsem na internetu narazila už nesčetněkrát a pokaždé si říkala, že bych se na to mohla mrknout, protože to nemá špatné hodnocení a protože se mi vždycky líbilo herecké vystupování Chloë Grace Moretz. Z nějakých důvodů je mi tahle osoba dost sympatická. Od filmu jsem neočekávala nic, protože jsem si o něm ani nic nepřečetla, a tak mě nemohl zklamat, ale úplně mě ani nedostal, protože příběh byl v jednom směru až příliš přeslazený, na můj vkus. Jenže tóny violoncella mě asi okouzlily natolik, že jsem tomuhle filmu prominula veškeré mouchy.

A našla svou únorovou písničku. A to je vlastně důvod, proč se rozepisuji o těhlech filmech. Původně jsem totiž neměla vůbec v plánu prozrazovat, že teď ujíždím na romanťárnách...


Není to tak dávno, co jsme řešily se sestrou, že je hrozně obtížné najít nějaké poslouchatelné písničky. Jako kdyby kvalitní hudba přestala vznikat. Všechny ty písničky jsou příliš umělé, elektronické, říznuté nějakým rapem nebo divnými skřeky, které se už nejspíš staly samostatným a zcela novým hudebním žánrem, o němž už nic netuším. Po Vánocích jsem tedy byla v hudbě úplně ztracená (protože období koledy sem, koledy tam) a nevěděla, co si pustit. Staré oblíbené písničky jsou jedna věc, ale hrozně ráda si k určitému období najdu něco zcela nového, co si budu moci za rok pustit a vzpomenout si na loňské časy. Nějak se mi to od nového roku nedařilo, ale tohle je přesně ta věc, co musí přijít sama.

Tahle písnička není nijak perfektní, je místy dost falešná a kolikrát mi přijde, že nemá ani pořádnou melodii. Jako kdyby hrály dvě úplně jiné písničky najednou. Navíc to violoncello se tam místy tak příšerně nehodí, až je to... o to krásnější. Prostě se to stalo. Je to moje únorová písnička. A pak je tu ještě ta vedle, z již zmíněného Me Before You. To jsem sice viděla už před několika měsíci, tudíž loni, ale ta písnička mě z nějakého důvodu oslovila až teď, a tak ji teď často poslouchám.

A musím uznat, že mi do chvíle, kdy píšu tenhle odstavec, vůbec nedošlo, že jedna písnička se jmenuje Today a druhá Not Today. Nějak nevím, co si o tom mám myslet a co se mi tím Vesmír snaží říct, ale je to trochu mindfuck docela zvláštní, nemyslíte?

To bychom měli moje současné nadšení pro romantiku, takže co dál... už vím! Videohry. Moje nadšení pro retro videohry z devadesátek, odborněji (ťamanskou verzi) Famicom konzole, jistě víte. Na těch hrách jsem vyrůstala a vracím se k ním velmi často. Před pár lety, kdy jsem si sem dotáhla tu velkou televizi naposledy, jsem z nich měla zase po letech velkou radost. Ale z nějakého důvodu jsem tu televizi potom odnesla, protože jsem pro ni neměla vhodné místo. A v pokoji moc věcí. Postupem času jsem ty věci minimalizovala a televize to tu se mnou může zase obývat, aniž by nevypadala nevhodně nebo jako pěst na oko. A tak zase můžu hrát.

Taky mám nový design. Ale to jste si asi už stihli všimnout. Stranger Design jsem chtěla už v období Halloweenu, ale upřednostnila jsem obecně halloweenský, protože by mi bez dýní a netopýrků bylo smutno. Pak přišla vlna Vánoc a po Vánocích jsem se rozhodla pro jeden obecně zimní, který mi ale úplně nevyhovova, protože mi stále přišel moc vánoční na to, aby tu strašil v lednu, natož v únoru. A tak je tu teď, hezky pěkně na únor a možná na část března, protože pak se zase zblázním a stane se ze mě ta lesní nymfa, kouzelná jarní víla, která to tu poladí hezky pěkně po elfsku, jako tomu bylo loni. A na léto chystám plameňáky a ananasy koaly, nebo něco na ten způsob. Vlastně ještě nevím. Každopádně, tenhle únorový design se mi líbí moc. Snad i vám.

V pátek jsem se po práci zastavila v sekáči. Nebyla jsem tam dlouho. Krom baseballového trička, pro které mám ukrutnou a narůstající slabost, se mnou odešel i malý plyšový Scooby-Doo. V tomhle mám hrozně ráda sekáčové plyšáky. Často tam narazíte na různé postavy z DIsney animáků nebo jiných pohádek. Ne, nekoupila jsem ho sobě (ačkoli bych mohla - Scooby je zrovna u hororových fanoušků plně tolerován i ve vyšším věku!), ale Laře, které jsem ho chtěla předat na sobotním dýchánku. Musela jsem mu sice rozstřihnout zadek, protože byl vycpaný těma kuličkama, co se dávají do plyšáků, takže neměla co kuchat, ale radost ji podle jejího výrazu udělal tak jako tak. Víte, ona totiž přes týden dělá, že mě vůbec nezná - často mě ani nepozdraví, mrcha jedna. Ale na dýchánku, to jsme nejky. Nevěrnice! Takže ano, teď si ji kupuji, zlatokopku.

Neskutečné, právě jsem stihla nazvat psa mrchou, nejkou, nevěrnicí a zlatokopkou v jednom jediném odstavci.

Založila jsem si profil na Databazeknih.cz. Zatím ho tu zveřejňovat nebudu (ale když někdo bude chtít, není těžké mě najít), protože tam mám asi přes dvacet knih (z toho 12 je sága Darrena Shana), takže je to trochu zbytečné a možná i směšné, ale zapečetila jsem tím takové to moje nadšení a odhodlání pro knihy, které už mě jen tak nepustí. A i kdybych chtěla, po dýchánku, kdy mi sestra naházela do klína 457896 knih, které mám tak na celý život, by to nejspší stejně nešlo. Profil tam mám pro pořádek; abych se zase neztratila a nezapomněla na žádnou knihu. Naposledy se mi to totiž stalo se Zaklínačem, protože jsem se hrozně ztratila v pořadí dílů a teď nevím, kde jsem skončila. Nedočetla jsem ho, zdaleka ne, ale jen protože ho nemám, zatím jsem neměla možnost si ho pořídit a taky proto, že mi hrozně moc připomíná jaro, a tak se k němu vrátím asi v březnu. Ale už se na to hrozně moc těším.

Na dýchánku byl zase srandy kopec, obzvláště pak, když jsem chtěla pustit nějaké zajímavé video ze Stranger Things a narazila na jedno s názvem Zpívaná znělka Stranger Things. Má reakce zněla nějak takhle: ,,Cože? Jak může být zpívaná? Jestli teda myslí Tudududu tudududu... To přece nejde. Pro pána boha, ať to není Tudududu tudududu!" zapla jsem video a co se neozvalo. Tudududu tudududu. O chvíli později jsme se ale popadaly za břicho. Vím, že video je staré, ale prostě jsem na něj ještě dosud nenarazila, a tak mám teď o zábavu postaráno. O chvíli později nás rozesmálo, že v jiném videu autor označil úvodní theme naprosto stejně, jako já, a to slovy tudududu tudududu. Pustit si tu ptákovinu můžete na videacesky.cz.


PS: Můj táta nebyl farmář.

Jen občas nemám nápady na nadpisy článků, a tak se pak nejvhodnějším titulkem může stát věta, která s článkem vůbec nijak nesouvisí. Třeba tahle zazněla na začátku jednoho filmu, který jsem omylem zapla a nevěděla o tom. Na mém super rychlém počítači se přehrávač spustil asi až o tři minuty později, kdy jsem se už věnovala něčemu jiném. Nestává se mi často, že jsem sama v pokoji a najednou mi někdo řekne, že jeho táta byl farmář. A tak proč tak už nepojmenovat článek, když jsem ho tu měla rozepsaný...

Taky jsem ten článek mohla pojmenovat velice duchaplnou větou, kterou včera pronesla Atheira. Zněla nějak takhle: ,,Každá si podržíme žejo tó". Takže nevím, jak vy, ale já si myslím, že táta farmář je na tom ještě dobře.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 4. února 2018 v 10:58 | Reagovat

Ta zpívaná znělka Stranger Things mi připomněla, že jsem jednou produkovala znělku Midsomer Murders na kazu, takový to plastový foukací bzučítko, co tady mám už někdy od začátku základky ... a měla jsem co dělat, abych si u toho necvrnkla do kalhot, jak neuvěřitelně vtipně to znělo. :D

Velmi se mi líbí tvůj těstovinový oběd (ano, už mám hlad jako vlk). A úplně nejvíc se mi líbí nový design, sedne sem mnohem víc než ten předchozí zimní. :3

2 Sova přepálená | Web | 4. února 2018 v 13:07 | Reagovat

Já jsem na romantické filmy nikdy moc nebyla, a v poslední době mám pocit, že je to horší. :D Me before you jsem viděla, protože jsem chtěla vědět, proč jsou z toho všichni tak nadšení, a byla jsem z toho pak dost rozmrzelá. Naproti tomu If I stay mám docela ráda a viděla jsem to dokonce už víckrát. Ten film mám spojený s určitým obdobím, tak si ho občas ráda připomínám.
To video se zpívanou znělkou Stranger Things jsem zrovna nedávno viděla. Ale to Tudududu tudududu mě hrozně rozesmálo, protože bratr teď na ten seriál zase kouká a celý víkend tohle valíme, kdykoli se potkáme. To Stranger nadšení, které se mě drží už od listopadu, mě asi opravdu nechce opustit. Proto se mi taky hrozně líbí tenhle design; je takový jednoduchý a přitom neotřelý a vůbec boží. :)

3 klavesnicetuka | Web | 4. února 2018 v 17:00 | Reagovat

ten nadpis článku je super, hned zaujal:) ani mi nevadilo že to s článkem nesouviselo
ani jeden film jsem neviděla ale já moc romantiku nemusím

a co se týče hudby - proto mě potěšilo že loni vyšlo nové cd Billyho Talenta a Bijouterrieru..nebo to bylo předloni? nene asi loni ale ujíždím na tom do teď:-)

4 Hemitson | Web | 8. února 2018 v 11:30 | Reagovat

Nějakou fajn slaďárnu už jsem delší dobu neviděla, ale zrovna ty tři už jsem shlédnout stihla. Dívala jsem se na ně ale většinou z toho důvodu, že jsem si zamilovala to herecké obsazení. :D

Jinak s tou hudbou to mám stejně, připadá mi, že teď nemám vůbec co poslouchat, a na Imagine Dragons, ty si pustím ráda.
A jak to tak vidím, asi se někdy taky stavím někam do sekáče. :D Plyšáci by se nám hodili, aby měl ten můj pes, co trhat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama