Příhody pozpátku

24. února 2018 v 7:45 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Víkendové články mám moc ráda. Ještě radši je zveřejňuji v neděli večer nebo během pondělí. Ten minulý jsem ale nestihla dopsat, protože v práci se strhl takový chaos, že mě vytížil neuvěřitelným způsobem a chvíli jsem myslela, že vypustím duši.

V pátek jsem si musela vzít volno, nebo bych se z toho zbláznila, a tak jsem se místo pracovního chaosu hřála za výlohou kočičí kavárny, společně s chlupatými kuličkami spícími vedle mě. Zase jsem si jednou rozšířila obzory o tom, jak drobná by měla býti kočičí dáma a při pohledu na několik hubených ladných kočičích modelek jsem se cítila trochu provinile. Přesto si však stojím za tím, že Belličku opravdu nepřekrmuji! Dokonce na ni, co se velikosti týče, neměl ani Adam, černobílý kocour, který byl zaujat botou mého (ne)kávového parťáka. Dopoledne ve městě bylo fajn, ale cesta domů pěšky lesem byla nutná - protože dnes do města vyrážím pro změnu se sestrou a nejspíš by mi z takové městské dávky v krátké chvíli začaly růst z hlavy paneláky!




V týdnu se neudálo nic zásadního - snad jen na dočtení Městečka Pines, které jsem odkládala tak dlouho, protože mě před samotným koncem přestalo absolutně bavit a neustálé protahování už tak jasného finále mě lehce otravovalo. Kniha to není vůbec špatná, dokonce ani samotný příběh, ale nejspíš mi nesedla autorova forma psaní. Teď jsem se pustila do povídek H.P.Lovecrafta, abych ten delší příběh proložila zase něčím kratším.

Čtvrtek byl poněkud klidnější, než chaotická středa, kdy jsem byla v jedné chvíli přesvědčená, že v práci oznámím svůj odchod. Ten se nekoná a nejspíš v brzské době konat nebude, jenomže nestačím už teď a jestli to takhle půjde dál (což s největší pravděpodobností půjde), budu to muset začít řešit trochu víc. Teď už jsem ale zase našla tu ztracenou hranici, která zabraňuje tomu, aby si člověk nosit práci s sebou domů ve své hlavě, a tak jsem poměrně klidná. Když nejde o život, nejde o nic.

V pondělí mi radost ze sluníčka a vůně jara pokazil průvodčí ve vlaku, který mi jízdenku do naší malé vísky naúčtoval za celých padesát dva korun, protože jsem dobíhala. Naopak mi lepší náladu navrátil balíček se zeleným ječmenem (a čokoládkou a malými roztomiloučkými vzorky raw tyčinek), který teď beru pravidelně - snad poprvé ve svém životě. Nikdy jsem na sobě nemohla zaznamenat pozitivní změny působení, protože jsem u ničeho nevydržela dlouhodobě a o pravidelnosti se také příliš mluvit nedalo. Od té doby, co ho ale užívám každé ráno, se cítím podstatně lépe - jak z hlediska zažívání, tak energie - a tak jsem se rozhodla u něj zůstat. Budu nově zkoušet te

nhle od značky Lifefood, tak ho nejspíš jednou zahrnu do dalšího Ochutnávacího článku.

Sůva z nudlí

Minulou sobotu ráno mě vzbudil budík nastavený na 6:10. To znamená, že jsem si přispala celou hodinu a půl, než je u mě běžné. Přesto se mi nechtělo vstávat - což se mi vlastně nechce nikdy, pokud přetáhnu svůj zarytý čas o půl páté. Tak jsem se ještě chviličku povalovala, ale zapípala mi sms. Návštěva byla připravená.

Svou návštěvou mě totiž poctila Lara dlouhonohá, vyspinkaná do růžovoučka, takže plně nabitá psí energií. A psí energie se rovná nemotornosti. Psy mám moc ráda, ale tu jejich nemotornost bych doma nesnesla. Venku ano, to je něco jiného, ale doma bych asi pukla vzteky. Kočky jsou takové lehoučké, měkkoučké, jako peříčko. Psi jsou hrozně... tvrdí. A netvární. Když to nemá dlouhé a neohebné nohy (něco jako laťky nebo nohy u starých bárbín, jen o dost tvrdší), jako třeba Lara, má to takový ten tlustý kombajní zadek, který všechno zbourá - jako Drago. Lara přilétla, radostí mi shodila hrnky, které jsem jeden po druhým naštěstí pochytala, vyplašila kočky, které se nasraně přemístily vedle a samozřejmě hned zabrala postel. A pak taky moje houpací křesílko, na kterém se kymácela jako loďka na rozbouřeném moři. Ale na své poměry byla docela klidná. Prohlížela si pokoj s údivem, zaujala ji sbírka panenek a nakonec jsem ji podplatila animáky v televizi. Až na to, že má tak nemotorné tělíčko, byla vlastně docela hodná. Jen by mě furt líbala, romantička jedna.

K této příležitosti jsem upekla domácí veganský Krtkův dort. Název se mi ale nelíbil, protože už je moc ohraný, a tak jsem přemýšlela, co dalšího vypadá jako krtkova krtina... A pak jsem si vzpomněla na rozryté plácky na louce od divokých prasat... ,,Krtkova krtina... Divočákova rytina!" - a bylo jasno. Je to vegan a chutnalo to i babičce. Babičce!


O příšernosti té fotky jsem si vědoma, nicméně jinou jsem zapomněla pořídit

Neděli jsem si označila pohádkově, protože jsem měla už hrozně dlouhou dobu chuť na Tangled. A tu následující si nejspíš taky obohatím nějakou Disneyovkou. Při nich se člověk cítí tak mlád!

Celou zimu se chvástám, že jsem hodně odolná, avšak po včerejším courání sem tam (z kavárny ven, z venku do obchodu, z obchodu ven, z venku do vlaku, z vlaku ven) se cítím nějak přejetě s nehezkým pocitem v krku. Vždycky mě z tohohle dostane sušený zázvor, který si chodím kupovat celý týden do Billy, kterou mám pár kroků od zaměstnání, a pokaždé si uvědomuji, že jsem ho zase nekoupila. Tak snad to vyjde dnes. Odmítám si totiž jakékoli nachlazení připustit! Únor se chýlí ke konci a březen už je malé jaro, takže nic takového nepřichází v úvahu.

Jsem si vědoma, že tenhle článek je napsán časově úplně pozpátku a možná trochu zmateně, ale já ho zkrátka musela dokončit a dohnat své deníčkové poznatky, když už byl jednou načnutý. Teď jdu nejspíš putovat do toho velkého mrazu, který je v kombinaci s těmi hřejivými paprsky slunce neuvěřitelně krásnou záležitostí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama