Ještě trochu víkendu

27. března 2018 v 19:01 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Můj nedělní článek měl být ještě o pár řádků a nejspíš i odstavců delší. Když jsem ho psala, ležela jsem zrovna v posteli zachumlaná v peřině a notebook měla na svém snídaňovém stolečku. Dokoukala jsem zrovna epizodu ze seriálu, který mi v Praze doporučila Verity a ačkoli jsem se na blogovací večerní chvilku opravdu těšila, protože jsem si ji naplánovala (jsem prostě plánovač, naplánované věci mám radši!), článek jsem tak trochu odflákla, protože mi už padala víčka únavou. Ale chtěla jsem zmínit ještě některé věci...

Třeba ten seriál. Hledala jsem něco jarního. Něco co se k jaru hodí, není to ponuré a nepůsobí to studeně. A vzhledem k tomu, že se nejlépe vyznám jen v hororech, ty jsou přesně tím, co jsem v tu danou chvíli nechtěla. Nemuselo to nutně prdnout k jaru jako Gilmorky k podzimu, Zoufalé manželky k létu (ani nevím, proč to tak mám, to asi ty zelené umělé trávníky, které neustále někdo kropí, zatímco soused vedle si myje auto) nebo Stranger Things k podzimnímu Halloweenskému období, i když by to bylo fajn. Chtěla jsem ale především něco obyčejného a milého. A přesně tím slovem popsala Verity seriál This Is Us, na který jsem už kdysi podle názvu narazila. Že v něm ale hraje můj oblíbený Milo Ventimiglia, to jsem netušila, takže už jen ta skutečnost mě donutila začít koukat okamžitě (a taky jsem netušila, že v některých epizodách bude mít pedo-knírek, ale s tím se už nějak budu muset vypořádat). Z první epizody jsem měla pocit, že to není přesně to, co právě hledám, ale po druhé epizodě mě to chytlo natolik, že i přesto to právě teď sledovat chci a neskutečně mě to baví. Takže za doporučení moc děkuju!

A tady je ten dudek. Malovala jsem ho jen tak v mezičase, když jsme s rodinou dopili kafe, zhlédli jednu ze srandovních českých pohádek (ty mě v neděli prostě odjakživa bavily) a já umyla tu spoušť nádobí, která se tam za celý den nahromadila. Když jsem pak zjistila, že v televizi dávají Krotitelé duchů, na chvilku jsem si je zapnula, ačkoli už byli asi v polovině (ale u těhlech filmů to vlastně nikdy nevadí, ty zná už člověk tak nějak nazpaměť), rozplácla jsem se na koberec a užívala si klidu. Barák byl prázdný, což je v naší početné rodině docela ojedinělou záležitostí, a tak všude byla taková uvolněná atmosféra. Rozhodla jsem se být alespoň trochu kreativní, protože lenošení jsem plánovala až s toustama k večeři při sledování seriálu. A tak jsem zkusila toho dudka. A je fakt trochu divný, s barvami to prostě moc neumím, ale když už jednou existuje, bylo by mi asi líto nevypustit ho do blogového světa. Tak leť, dudku, leť. A koukej přiletět zase do lesa k nám, ať se tebou můžu na procházkách kochat!

Tím, že jsem těhlech pár (zbytečných?) slov nestihla zapsat do nedělního článku, mám možnost vyjádřit se aktuálněji i k prvním všedním dnům tohoto týdne a zároveň posledním tohoto měsíce. Březne, ty jsi se kolem prohnal tak rychle. Sotva jsem si všimla, že jsi začal. Jaro jsi příliš nepřinesl, ale i tak jsi byl hezký a uvidíme, co se mi vybaví při vzpomínce na tebe o pár týdnů nebo měsíce později. Teď je to moc čerstvé.

Myslela jsem, že se mě změna času netýká a první den s novým časem jsem se cítila furt stejně. Včera mě to ale dohnalo, když se mě ráno nechtělo vůbec z postele a když jsem se z ní vyštrachala, během čištění zubů jsem se nemohla dočkat večera, až se tam zase zachumlám. A to je u mě hodně vzácný pocit, naposledy si ho pamatuji někdy na střední. Energie mi chyběla celý den a tak jsem fungovala jen tak napůl. V práci toho nebylo moc, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou bych se třeba alespoň tou prací probrala. Své ranní plány o návratu do pelechu jsem uskutečnila a po procházce jsem opravdu zalezla, pustila si seriál a pomalu srůstala s postelí s teplým čajem v ruce. A bylo to neskutečně fajn.

Dnes jsem to zase já. Odpočatá, znovuzrozená a plná energie už od samého rána. Takže to pondělní lenošení bylo vážně potřeba. Jen jsem lehce zmatená z toho, že to ráno bylo nefalšovaně podzimní (a náš prdlej černej pekelnej kocour, kterej si to ráno štrádoval z lesa mlhavou cestou, to celé jen podtrhl. Beztak se paktuje s Ďáblem na té křižovatce - pokud tedy on sám není Ďábel. Halloween jak má být!). Ale mně to vůbec nevadí, já si na to jaro počkám tak dlouho, jak jen bude třeba.
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | Web | 27. března 2018 v 21:35 | Reagovat

taky mám Gilmorky spojené s podzimem a ty Zoufalky s létem:)zrovna nedávno jsem říkala manželovi, že by Gilmorky mohli zas dávat na podzim:)

a díky za tip na seriál - hned jsem jukla na net a hle Mandy Moore tam hraje taky a to jsem si říkala, kde je jí konec:)

jo a dudek je krásný...to já bych nezvládla namalovat ani za sto let:-D

2 Sova přepálená | Web | 28. března 2018 v 10:04 | Reagovat

Dudek je náhodou povedený! :)

Ohledně toho seriálu jsem zjistila, že se mi teď žádný rozkoukávat nechce. Prostě vůbec nemám seriálovou náladu. Nemám jí už dlouho, ani nevím, jestli se někdy vrátí, ale kdyby jo, tenhle bude první, co si pustím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama