Kokos na sněhu

25. března 2018 v 21:14 | Lucirä

To kdyby vás zajímalo, jak se poslední dobou cítím. Jako kokos na sněhu.

Nijak to však nesouvisí s mou láskou ke kokosu. Přestože je opravdu obrovská; jsem hotový kokosožrout a snídaně bez něj není nikdy dokonalá. Stejně tak jsem ale banánožrout, skořicožrout, vločkožrout, vlašskooříškožrout... a co teprve, když tohle všechno zkombinujete, mmmm! Ale dost o jídle. O to tak úplně nejde. Tak proč teda kokos?


Protože každý den myslím na léto. Nechci přeskakovat a moc se těším i na jaro, které mu předchází. Možná přednostně a aktuálně o dost více. Vlastně už přichází ten pravý čas na moji hudební jarní tradici v podobě retro pecek z padesátých a šedesátých let, tedy legendy rock'n'rollu. Nejspíše s ní začnu ještě dnes. Přesto se ale těším i na vychlazenou ledovou kávu v plameňákové skleničce, šťavnatý meloun a horké večery. A to je nefalšovaně letní záležitost.

Ta zima byla dlouhá a zbytky sněhu někde stále ještě přetrvávají. Sluníčko vykukuje a občas i hřeje, ale není to ono. Velikonoce jsou za rohem a já jsem si je z let uplynulých zafixovala do hlavy jako nefalšovaně jarní záležitost, přestože některý rok bylo chladno a jeden dokonce i sněžilo. Nejvíce se mi však vybavuje taková ta atmosféra slunečného rána a příjemně hřejivá dopolední procházka. A taky koláč s pistáciovým pudinkem, který jednou na Velikonoce pekla sestra, špaldové buchty, které pekla další rok a dopolední karobový dýchánek u ní v myšovně. Karob mě vlastně nikdy chutí nezaujal natolik, abych ho používala, v ničem mi ani moc nechutná, ale s těmi Velikonocemi ho mám už tak nějak spojený. Kdyby Velikonoce měly příchuť, rozhodně by byla karobová.

Tenhle týden byl zajímavý. Z návratu do práce, kterého jsem se obávala, se vyklubala docela pohodová záležitost. V práci to utíkalo příjemným tempem a volný čas se naopak hezky vlekl a já měla pocit, že žiju a stíhám dostatek svých záležitostí. Na poslední chvíli se navíc rozhodlo o volném pátku a já jsem tím pádem měla pracovní týden zkrácený. A nejen to, taky jsem měla možnost se tak trochu vetřít na Pražský čarodějnický slet. A tak jsem se rekordně podívala do Prahy dva týdny po sobě.


Nějak se mi tam poslední dobou zalíbilo a jsem moc ráda, že jsem se sletu účastnila. Počasí bylo sice více podzimní, než před sletem Halloweenským, ale z nějakého důvodu mi to úplně nevadilo. Tušila jsem to už ráno, že nebude úplně přiznivě, ale v těšení se mi to nezabránilo a i když nebylo úplně pohodlné kličkovat cestou do kavárny mezi kalužemi, a taky mi chvílemi byla dost zima, bylo to prostě hrozně fajn. Trochu sluníčka a jarního počasí bych samozřejmě uvítala a zprvu mi bylo líto, že bylo zase tak šedivo, ale teď zpětně mi i to propršené počasí přijde něčím kouzelné. Posedět v kavárně, kde je příjemně, zatímco venku už to takové není, má prostě něco do sebe. Obzvláště pak s příjemnou společností. Moc ráda jsem vás zase viděla a těším se na nějaké příště!

Ten den nechci úplně opouštět v tomhle jednom odstavci, byl totiž hrozně fajn od samého rána. Před odjezdem jsem se stihla projít se psem po klidném ranním lese, za což jsem hrozně ráda, protože jsem tak trochu tušila, že mi ze zvuků Prahy bude hučet v hlavě. A taky že hučelo. Stačila chvilka chůze podél hlavní silnice. Ta cesta do Cross Café se zdála být nekonečnou, když se k ní přidaly ty šílené zvuky vělkoměsta. Auta, troubení, lidi. Brrrrrrrr. V tu chvíli byl nejspíš největší provoz za celý den. Ale útulná atmosféra kavárny všechno napravila. Ráda bych napsala, že i kafe, ale to jsem si dala ve vlaku v trochu větším množství, než mám ve zvyku a tak se mi třásly ruce, že jsem měla strach, že by po dalším hrnku začaly žít vlastním životem a někam utekly. Možná by pak někde potkaly Věc z Addamsovy rodiny, kdo ví.

Sova Přepálená mi přivezla upířího česneka, který si vysloužil jméno po aktuální obsluze v kavárně, které jsem zahlédla na účtence. Jmenuje se Alois a ještě jednou za něj moc děkuju. Nesla jsem si ho v batůžku a když jsme se loučily u vlaku, měla jsem pocit, že se mi v něm něco vrtí. Pravděpodobně je tedy skutečně živý. Navíc je plný nějakých skrytých kočičích vzkazů, takže jsem ho hned po příjezdu domů musela odevzdat k přečtení. Nic mi k tomu ale ty moje chlupatý koule neřekly, prej to není záležitost Humanů.

Když už jsem u toho příjezdu domů, ten byl takový velmi hektický, neboť jsem hned po příchodu vymněnila batoh zas tašku, nasedla do auta a využila příležitost rodičovstva jedoucího přes město a jela nakupovat do Kauflandu. Komu by se, sakra, chtělo jet nakupovat do Kauflandu, když se právě vrátil z Prahy? No, třeba mně. Ale mně se vlastně nechtělo nakupovat - mně se totiž chtělo jíst další týden mé oblíbené kaše a jogurtové skleničky a další dlabance, které s prázdnou ledničkou a šuplíky nevykouzlím. A tak jsem si v rychlosti nakoupila a při čekání na rodičovstvo jsem zjistila, že jsem za celou tu dobu nepotkala nepochybně vypadajícího jedince. A nebo mám moc vysoké nároky na lidi. A nebo obojí. Každopádně to byla samá podezřele se tvářící existence. A já. Já, která jsem měla náladu kličkovat mezi nasranými důchodci. Ona mě totiž ta Praha s přáteli úplně posilnila a nabila další várkou dobré a sluníčkové nálady.

Ale večerní dávka jógy při relaxační hudbě a ranní dávka lesního ticha byla nezbytnou, to rozhodně ano.


Víkendová rána mi přijdou už moc dlouhou dobu stejná a taková... bez života. Vzhledem k dnešní změně času si ale myslím, že začnou být jiná. Dnes jsem ráno změnu nepocítila, ale večer, když bylo vidět značně déle a já už měla hotové všechny ty povinnosti a válela se na posteli, připomnělo mi to ty teplé večery, které se blíží. Odpoledne bylo navíc moc hezky a i když mně osobně byla pořád zima, na poobědové procházce v lese podél struhy mi bylo božsky. Ta průzračná voda, její uklidňující zvuky, paprsky slunce a nikde živáčka... Dokonalost, co vám budu povídat.

Sýkorky jsem fotila už víkend minulý, ale až teď jsem se dostala k tomu, abych je nahrála do počítače. Na první fotce jsou to takové ptačí války. Dokonce i mamka poznamenala, že už jim chybí jen takové ty meče - zaručeně myslela světelné z Hvězdných válek, to je jasná věc - a že je tam rozhodně musím přifotošopovat. A dneska jsem malovala Dudka, protože jsem ho od pondělí neviděla a bylo mi po něm trochu smutno. Ale moc se nepovedl, tak to nejspíš zkusím ještě jednou.

PS: Jo a taky jsem neznámé paní v BioPointu prakticky nabízela poslední bagetu jako nějaký trapný obchodník v domnění, že mluvím na holky. ,,Je poslední, ta tady na vás čekala!"



 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 25. března 2018 v 21:41 | Reagovat

Mám ráda ty Tvoje nedělní články, dýchá z nich taková pohoda a spokojenost...:)

2 Natas | Web | 26. března 2018 v 9:45 | Reagovat

Nejsi v tom sama, také se fixuju na sluníčko a to už od listopadu :) Zima je fajn, ale čeho je moc, toho je příliš.

3 stuprum | Web | 26. března 2018 v 14:36 | Reagovat

Zdravá strava - půl zdraví. Druhá polovina je pivo a špek. :)

4 Aires | Web | 26. března 2018 v 22:50 | Reagovat

Moc pěkný článek a fotky :) Taky už se těším na ty teplé letní večery a s tím jak se posunul čas se stává hned líp a do veselejšího rána :)

5 klavesnicetuka | Web | 27. března 2018 v 18:42 | Reagovat

to je tak pohodový článek, že mě pohladil na duši
chtěla bych se též dostat do takové pohody
vlastně nevím čím to je ale tady na mě tak působí většina článků:)

a jak jsi psala o tom létu, úplně jsem se zasnila, že ten meloun na zahradě při teplém večeru bude super:) už se těším

6 Lucirä | 27. března 2018 v 18:55 | Reagovat

[1]: [4]: [5]:  Mockrát děkuju! :-) A já mám kolikrát strach, že ty moje řeči ze života nemůžou ani nikoho bavit číst. Ani nevíte, jak obrovskou radost mám z takhle milých komentářů. :-)

7 padesatka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 18:58 | Reagovat

[6]: Jsem pravidelná čtenářka...:)

8 Sova přepálená | Web | 28. března 2018 v 10:00 | Reagovat

Ta první fotka sýkorek je skvělá! Fakt jim jen chybí ty světelný meče. :D

Myšlenky na léto se mi do hlavy už taky začínají vkrádat. Na horko, letní vůni lesa a posekaných luk a sena a letní rána. Už se na to těším, ale zatím by stačilo pořádné jaro. :)

Ten pražský provoz v pátek mě skutečně děsil a z toho hluku a zmatku a šediva mi bylo fakt úzko. Ovšem jsem za ten výlet neskutečně ráda, protože jsem si konečně mohla popovídat o všech těch děsně důležitých věcech a strávit pár hodin v takové skvělé společnosti. :3
Pamelka česneka Aloise hlídal, než jsem ti ho předala (bylo mi líto ho zavírat do úložnýho prostoru nebo tak), tak v něm těch kočičích zpráv bude asi hodně. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama