Před odpočinkem

12. března 2018 v 6:51 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Tenhle obrázek naprosto vystihuje mé současné životní rozpoložení a záležitosti ohledně mých pocitů z práce. Přijde mi to na jednu stranu hrozně vtipné a vlastně jsem za to ráda, protože to jen dokazuje skutečnost, že jsem schopna brát pozitivně i některé negativní věci. Alespoň někdy. Někdy to naopak nejde, ale stále převažuje to vození se na růžovém plameňákovi a užívání si volného času i přes naprosto příšernou a stresem napnutou atmosféru v práci.

Když v pondělí nebylo kafe, málem jsem vylétla z kůže a došlo mi, jak hrozně moc se na tu kávovou chvilku se svačinou v práci těším. Je totiž jenom moje. I když na mě třeba huláká někdo od vedle, protože je sám líný zvednout prdel, je to taková ta pauza, která mi dodá energii a především sílů a pozitivní naladění na celý zbytek dne. Bez kafe to bylo zvláštní. A tak přemýšlím, kdy jsem se stala tak závislou na kávě. Jistě, že za to může moje sestra, bez ní bych nejspíš kávě na chuť nepřišla, protože díky ní se ke mně dostalo i něco jiného než rozpustné rakoviny a břečky s názvem Jihlavanka. Neumím si teď představ bez hrnku dobré kávy den. Během toho víkendového mi většinou navodí pocit ještě většího pohodlí a klidu, zatímco v dny všední ho vyloženě potřebuji pro jistý stupeň duševní pohody. A když to v práci stojí za prd a vy nemáte kafe, je to docela náročné.


Tuším, že další všední den jsem zaspala. Ne tak, aby mi ujel vlak, ale tak, že jsem ztratila půl hodinky času, který prostě potřebuji. Ranní rituály jsou něco, bez čeho se nejspíš už neobejdu, a to je důvod proč vstávám brzy, i když nemusím a i když se mi občas nechce tolik, jako jindy. Když totiž nevstanu, je ten den narušený. Čas běží jinak a nenastartuji správně.
Další den jsem si pro jistotu dala dva budíky za sebe a hádejte, co se nestalo. No samozřejmě, že mě nevzbudil ani jeden a já opět vstala o půl hodiny později. V tom musí být nějaký čáry...

Když jsem v pátek odcházela z práce, věděla jsem, že se do ní celý následující týden nebudu muset vracet. Vzhledem k tomu, jak napnuté to tam poslední dny (týdny?) bylo, bych měla odcházet s takovým tím uvolněným pocitem a vyrazit vstříc dovolenkovému (zda se tomu tak dá v mém případě říkat, to opravdu netuším - spíše povinné neplacené volno, o kterém bylo rozhodnuto jen na základě potřeb vedoucí) dobrodružství. Naopak jsem se přistihla s pocity a obavami, že se tam nebudu chtít ani vracet a dohánět, co zameškáme. Tyhle pocity jsem co nejdříve zahnala. Nemůžu práci dovolit ovlivňovat mě v mém volném čase. A tak jsem je zadupala pod hlínu a nechala je být.

Uplynulý týden nebyl špatný, ale byl hrozně zvláštní. Skrývalo se v něm spoustu radosti (jednou z nich byla tahle milá obálka s úžasným ufo kolečkem z dílny Sovy přepálené), ale zároveň i jakýsi oblak něčeho, co nejde úplně popsat. Něčeho těžkého a nehezkého, co se na mě nejspíš pověsilo a urputně se mě to drželo.


Ta hlína, pod kterou jsem své špatné pocity zadupala, se nečekaně a rychle probudila k jaru. Přežily i zmrzlé sněženky a další jarní květiny, které kvetou vesele dál. Příroda se začíná pomalu zelenat, vzduch voní, sluníčko hřeje a vítr změnil směr a už vůbec není ledový. Víkend byl nádherný a dodal mi takovou tu ztracenou sílu a energii. Procházky přírodou byly najednou tak uvoňující a představa, že jsme po té samé cestě šly minulý týden a bylo mínus patnáct, se zdála smyšlenou. Měla jsem chuť doslova létat a užívala jsem si každé ptačí cvrliknutí.

Sobotní ráno se na to ještě netvářilo. Když jsem posnídala dýňové lívance ve snaze zlikvidovat poslední zbytky dýní, jako Dýňová královna jsem nejspíš přivolala podzim a moje putování se psem kolem hřbitova se neslo v nefalšovaně předhalloweenském duchu. Byl říjen jak vyšitý. A bylo to sakra zvláštní. Hezké, ale nehodilo se to. Lehce poprchávalo a byla mlha. Po rodinném obědě v restauraci, kam nás pozvala mamka, která den předtím oslavila své (dvacátésedmé!) narozeniny se příroda dočista změnila. Svítilo slunce, hřálo slunce! Přišlo jaro. Zničehonic. A bylo to nádherné.


Dala jsem se do vyklízení naší... jak jen to nazvat. Představte si, že máte půdu, která se nenachází na půdě. Představeno? Tak, perfektně. Přesně odtamtud jsem vyklízela staré harampádí. A že ho bylo (a stále ještě je). Při té příležitosti jsem našla spoustu zajímavých věcí; třeba tuhle retro sbírku obalů od žvýkaček, která patří mé mamce, a také menší sbírku známek. Kromě toho i své staré dinosaury!
Uklízení mě baví. Je to pro mě relax, odpočinu si a vypnu. Vlastně je to jedna z mála činností, u které dokážu vypnout mozek, zastavit na chvilku své přílišné přemýšlení a navodit si tak duševní rovnováhu. Za krátkou chvilku jsem měla napytlováno spoustu krámů na vyhazov a spoustu pytlů s oblečením, které mohlo putovat někam, kde se ještě užije. A hlavně jsem z toho měla opravdu skvělý pocit.

Můj děda je člověk, který všechno skladuje. VŠECHNO. Protože to všechno se bude jednou hodit. Samozřejmě, že se to někam uloží a nikdo na to nikdy nesáhne - a on už vůbec ne. Ale když se o to někdo jiný pokusí, je schopný mu snad i zpřelámat ruce, než aby se to vyhodilo. K tomu je schopný naplánovat, že se někdy něco udělá, a samozřejmě se to neudělá. Nikdy. A když už se do toho pustí (což je samo o sobě vzácné), nikdy to nedodělá. Kdyby byl můj děda slovo, byl by asi slovem "nikdy". A já jsem asi rebel, duší anarchista - dala jsem se do této akce bez jeho vědomí! A jestli ho trefí šlak, až otevře onu "ne-půdu" - říkáme ji mimochodem odjakživa bouda - a zjistí, že je všechno pryč, mám ho nejspíš na svědomí. Ale jsem v tomhle jeho pravým opakem a když si něco vezmu do hlavy, pustím se do toho nejlépe hned. A hlavně to musím dodělat, jinak jsem z toho hrozně nervózní - a proto už se nepouštím nejspíš do žádných obrazů, protože tam to prostě kolikrát opravdu nejde na povel a já jsem pak vzteklá, že jsem něco rozdělala a nedokončila.
Tuhle úklidovou akci jsem si zopakovala i v neděli a samozřejmě toho ještě spoustu zbývá, ale brzy se pustím do třetího kola a mám z toho ukrutnou radost. A z těch dinosaurů taky. Je mi dvacet tři, ale své dinosaury nikomu nedám. NEDÁM! Jsou moji.

Chci si jen uchovat vzpomínku na tenhle víkend. Byl úžasný a prozatím asi nejhezčí v tomhle roce. Vůbec jsem si neodpočinula; ne fyzicky. Pořád jsem někde chodila, běhala, pracovala. Včera jsem padla do postele úplným vyčerpáním a usnula už někdy o půl deváté. Psychicky jsem si ale odpočinula příjemně. Trávila jsem rána s Gravity Falls, dokonce i zmíněný nedělní večer před usnutím, a to je samo o sobě odpočinkem. Když se k tomu přidá hezké a teplé jarní počasí a spoustu hodin strávených venku v přírodě - co víc si přát. Miluju to tady. A zase se cítím jak ten smrťák na obrázku.

A teď odcházím vstříc přírodě. Už mi chybí.

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 13. března 2018 v 2:24 | Reagovat

Tak rád bych se projel na růžové labuti.

Můj děda byl horník a v životě jsem ho neviděl střízlivého. Nevím, kam si ukládal vzpomínky, protože mám podezření, že mu vůbec chyběl mozek...

2 Sova přepálená | Web | 13. března 2018 v 12:50 | Reagovat

Smrtka na plameňákovi je nejvíc boží a hlavně velice výstižná. :D

Trochu ti závidím tu zálibu v uklízení. Mě totiž baví jen asi tak dvakrát do roka, kdy k tomu dostanu fakt chuť, tedy takové větší. Takové to klasické zametání a vytírání a utírání prachu je v pohodě, to dělám ráda, protože se pak doma cítím dobře, ale z představy, že bych vlezla na strašidelnou půdu a přerovnávala tam věci mám hrůzu hrůzoucí (a ne proto, že ta půda je strašidelná :D).

Jarní víkend byl boží. Jak všechno najednou ožilo a bylo to veselé a člověk měl dobrou náladu už v momentě, kdy se podíval z okna. :3

Už ses s Gravity Falls dostala k Summerweenu? Mám dojem, že by se ti ten nápad mohl hodně líbit. :D

3 Lucirä | Web | 14. března 2018 v 12:45 | Reagovat

[2]: A mě by hrozně bavilo i uklízet někomu jinému. :-D Vlastně by mi vůbec nevadilo být uklízečka nějaké konkrétní rodiny. Vlastně by to byl skoro splněný sen.. :-D

Jinak ano a ten nápad je senzační! :-D Vlastně celý ten díl jsem si hned "šoupla" mezi své oblíbené. Už jsem zvládla první sérii celou a vážně mě to moc baví! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama