Proč pes musí platit popelnice?

5. března 2018 v 19:24 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Tenhle článek názvem mystifikuje. Není o psech. Nepatřím totiž mezi pejskaře. Alespoň zatím ne. A vzhledem k té stupidní otázce, která mi posloužila jako nadpis a kterou jsem v neděli odpoledne smrtelně vážně vyřkla, je asi jedině dobře, že si s tím pořízením kolie dávám pěkně na čas.

Když mi v neděli večer sestra psala, jaktože nemám žádný nový článek na blogu, že bez víkendového článku je to smutné, přišlo to najednou líto i mně. Víkendové články jsou nejhezčí. Voní totiž víkendem. Jenomže tenhle víkend byl tak málo odpočinkový, že jsem se tu večerní chvíli před ulehnutím do postele nechtěla krčit za monitorem a tak jsem se zdržela u knížky.

Dočítám totiž stále Rychleji mluvit nedokážu od Lauren Graham. Ne, opravdu nečtu až takhle pomalu; ta kniha se naopak čte velmi sama a rychle, jenže problém je, že jsem se do ní pustila těsně před obdobím vánočním a pak jsem ji v polovině vyměnila za Sněží, sněží a od té doby jsem byla naladěná vánočně tak moc, že jsem se k ní prostě neuměla vrátit a četla radši další vánoční povídky. Gilmorky jsou pro mě ztělesněním podzimu, a tak to prostě nešlo. Jenomže nemůžu čekat do podzimu, to prostě nejde, to si Lauren nezaslouží. A tak jsem se do ní včera na chviličku pustila znovu. Za chvíli bude dočtená. Víkend jsem zakončila virtuálně společným sledováním hororu s mým hororovým kolegou, který nakonec nebyl zase tak hororový, jak jsem myslela, ale na kvalitě mu to neubírá. K 1922 od Zaka Hilditche, který byl natočen podle knižní předlohy Stephena Kinga, se ale vyjádřím ještě později.

Podstatou odstavce je, že jsem se k článku dostala tedy až teď.



Vlastně jsem ale naposledy nepsala tak dávno, bylo to ve čtvrtek. Ale ten článek byl rozepsaný zase od toho předminulého víkendu, takže trochu ztrácel na aktuálnosti. Minulý týden byl v podstatě fajn, ale zase se mně chvílemi zmocňovali kostlivci ze skříně z úložného prostoru a já trochu bojovala se sebeláskou. Asi už vážně potřebuju jaro; to si přijdu taková svěží, lehká a plná života. Teď si přijdu pomalá, unavená, líná a... no, zkrátka to chtělo větší dávku jógy, než obvykle. A kafe. Hodně kafe.

Co napsat k víkendu. Je toho víc a nevím, kde začít. Často dělám to, že beru věci na přeskáčku a skáču od jedné k druhé. To je ale značně nepřehledné i pro mě a bývám z toho nervózní, protože si pak nepamatuji, o čem už jsem psala. Achjo, se mnou je to těžké.


V pátek mě po příjezdu domů potěšil balíček, ve kterém byla teňoučká knížka E.T.ho mimozemšťana. Jedná se o přepis podle filmu, ale ten já mám moc ráda a tak si ho i ráda přečtu. Nechám si ho ovšem až na léto nebo pozdější jaro; to je víc ufounů ve vzduchu. Večer jsem po dlouhé době sledovala horor i se sestrou, jako za starých časů. A samozřejmě s Larou, které jsem připravila deku na postel, a která si (jak jinak) sedla těsně vedle té deky. Odehrával se v hlubokých temných lesech na severu, což vybudovalo perfektní atmosféru a večer se vydařil. Hororovější než samotný film byly ovšem Lařiny prdy. Ty jsem cítila ještě chvíli po tom, co dámy opustily mou kobku.

Na léto jsem si chtěla nechat i Gravity Falls, na které jsem se rozhodla začít koukat, když je všemi tak opěvované. Na víkendová rána je skoro povinností mít po ruce něco animovaného, ale často už jsem úplně bez nápadů a tak ráno strávím spíše neúspěšným hledáním. Vidina toho, že budu mít něco v záloze na delší čas byla perfektní. Tak moc, že jsem nemohla čekat na atmosfericky vhodnější období léta. A jo, vážně je to fajn a vtipné hlášky Mabel se mi zdají jako perfektním začátkem nového dne. A vypadá to, že to bude bavit i Poltříka!

Nějakou dobu jsem si myslela, že bych uplynulý sobotní večer mohla strávit na plese, který jsme domlouvaly s kamarádkou ze střední. Když zjistila, že ji termín nevyhovuje, naskytla se mi ještě jedna společnost, ale i ta mi odpadla. Mám chuť plesat, ale ne jen tak s někým. Jsem člověk vybíravý a tak jsem zůstala doma. I přes tu chuť. Uklidňovala jsem se pocitem, že by stejně nezahrály starou odrhovačku Every breath you take (které dala plesová scéna ze Stranger Things zcela nový a výjimečný rozměr a se kterou by byl ples najednou epický) a taky tím, že bych zameškala možnost sobotního tradičního dýchánku. A já mám ty dýchánky vážně ráda.

Měla bych víc tvořit. A chci víc tvořit. Cokoliv. Nedělní zpěv mě doslova nakopl energií a já tak přemýšlela o tom, proč jsem s tím kdy přestala. Zpěv je životabudič. Je to neskutečně uvolňující. S kytarou si stále ještě trochu rozumím, akordy se nezapomínají a i přesto, že se roky staré struny podepisují na kvalitě zvuku, brnkám si ráda. Možná, že když zase začnu zpívat víc, postupně přijdu na kloub celé té mé ztracené tvořivosti.

Venku bylo zase krásně. Mrazy pomalu ustávají, slunce hřeje zase o trošku víc a jaro se blíží. Přesto mi do hlavy vlezla taková myšlenka, že bych se hrozně ráda teleportovala někam na chatu k jezeru a pila kávu na terase zachumlaná v dece. Dnes ráno jsem z vlaku viděla srnce, který pomalu procházel lesem a v tu chvíli jsem měla chuť se tam procházet taky, užít si ještě trochu toho mrazivého tichého rána plnými doušky, než se ta příroda probudí k životu.

Chvíli předtím, když jsem ještě byla ve vyhřátém pokoji, jsem si stlala postel a měla nutkání se do ní naplácnout a ještě v ní tak hodinku nebo dvě zůstat. Naopak jsem ale naštěstí nepociťovala úplnou nechuť ohledně odchodu do práce, a tak nebylo zase tak obtížné odolat. Navíc mě po tomhle týdnu čeká volno, plány už se rýsují a ta vidina je příjemná. Co ale příjemné nebylo, bylo zjištění po otevření mého pracovního šuplete.

JÁ JSEM SI NEVZALA KAFE!

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 6. března 2018 v 3:09 | Reagovat

Není nic sladšího než kolie z přítmí pokoje bedlivě pozorující horor. :)

2 Sova přepálená | Web | 6. března 2018 v 15:21 | Reagovat

Víkendové články mám taky ráda. Vždycky je na začátku nového týdne natěšeně vyhlížím a čtu. :D
Ten odstavec o plese mi připomněl, že jsem ti chtěla do dopisu napsat něco o tom pohádkovém plesu, co jsme vymyslely o Halloweenu, ale zapomněla jsem na to a teď už je dopis někde na cestě. Napadlo mě právě, že bych šla nejradši na nějaký ples, kde by hrála hudba z filmů (a tahleta písnička samozřejmě taky  :D), nechlastalo by se tam a nevadilo by, že neumíš tancovat. Ale asi bych docela ráda šla na jakýkoli ples, ale nemám s kým a v okolí bych to stejně radši neriskovala. :D

Mabel je takové ztělesnění pohledu na věci z té lepší stránky, a nebudu lhát, když řeknu, že mě k tomu trochu postrčila. Taková instantní dobrá nálada. A myslím, že jakožto příznivec hororů si i u tohohle animáku přijdeš na svoje, hlavně ve druhé sérii, ta je místy povážlivě temná.

Počasí je teď takové šedivé a všelijaké, ale už je prostě poznat, že jaro je za rohem. Koncem týdne má údajně být až patnáct stupňů. Nevím, jak moc tomu lze věřit, ale bylo by to fajn. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama