Proč pes musí platit popelnice?

5. března 2018 v 19:24 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Tenhle článek názvem mystifikuje. Není o psech. Nepatřím totiž mezi pejskaře. Alespoň zatím ne. A vzhledem k té stupidní otázce, která mi posloužila jako nadpis a kterou jsem v neděli odpoledne smrtelně vážně vyřkla, je asi jedině dobře, že si s tím pořízením kolie dávám pěkně na čas.

Dočítám stále Rychleji mluvit nedokážu od Lauren Graham. Ne, opravdu nečtu až takhle pomalu; ta kniha se naopak čte velmi sama a rychle, jenže problém je, že jsem se do ní pustila těsně před obdobím vánočním a pak jsem ji v polovině vyměnila za Sněží, sněží a od té doby jsem byla naladěná vánočně tak moc, že jsem se k ní prostě neuměla vrátit a četla radši další vánoční povídky. Gilmorky jsou pro mě ztělesněním podzimu, a tak to prostě nešlo. Jenomže nemůžu čekat do podzimu, to prostě nejde, to si Lauren nezaslouží. A tak jsem se do ní včera na chviličku pustila znovu. Za chvíli bude dočtená. Víkend jsem zakončila virtuálně společným sledováním hororu s mým hororovým kolegou, který nakonec nebyl zase tak hororový, jak jsem myslela, ale na kvalitě mu to neubírá. K 1922 od Zaka Hilditche, který byl natočen podle knižní předlohy Stephena Kinga, se ale vyjádřím ještě později.

Podstatou odstavce je, že jsem se k článku dostala tedy až teď.

Měla bych víc tvořit. A chci víc tvořit. Cokoliv. Nedělní zpěv mě doslova nakopl energií a já tak přemýšlela o tom, proč jsem s tím kdy přestala. Zpěv je životabudič. Je to neskutečně uvolňující. S kytarou si stále ještě trochu rozumím, akordy se nezapomínají a i přesto, že se roky staré struny podepisují na kvalitě zvuku, brnkám si ráda. Možná, že když zase začnu zpívat víc, postupně přijdu na kloub celé té mé ztracené tvořivosti.

Venku bylo zase krásně. Mrazy pomalu ustávají, slunce hřeje zase o trošku víc a jaro se blíží. Přesto mi do hlavy vlezla taková myšlenka, že bych se hrozně ráda teleportovala někam na chatu k jezeru a pila kávu na terase zachumlaná v dece. Dnes ráno jsem z vlaku viděla srnce, který pomalu procházel lesem a v tu chvíli jsem měla chuť se tam procházet taky, užít si ještě trochu toho mrazivého tichého rána plnými doušky, než se ta příroda probudí k životu. Chvíli předtím, když jsem ještě byla ve vyhřátém pokoji, jsem si stlala postel a měla nutkání se do ní naplácnout a ještě v ní tak hodinku nebo dvě zůstat. Naopak jsem ale naštěstí nepociťovala úplnou nechuť ohledně odchodu do práce, a tak nebylo zase tak obtížné odolat. Navíc mě po tomhle týdnu čeká volno, plány už se rýsují a ta vidina je příjemná. Co ale příjemné nebylo, bylo zjištění po otevření mého pracovního šuplete.

JÁ JSEM SI NEVZALA KAFE!

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 6. března 2018 v 3:09 | Reagovat

Není nic sladšího než kolie z přítmí pokoje bedlivě pozorující horor. :)

2 Sova přepálená | Web | 6. března 2018 v 15:21 | Reagovat

Víkendové články mám taky ráda. Vždycky je na začátku nového týdne natěšeně vyhlížím a čtu. :D
Ten odstavec o plese mi připomněl, že jsem ti chtěla do dopisu napsat něco o tom pohádkovém plesu, co jsme vymyslely o Halloweenu, ale zapomněla jsem na to a teď už je dopis někde na cestě. Napadlo mě právě, že bych šla nejradši na nějaký ples, kde by hrála hudba z filmů (a tahleta písnička samozřejmě taky  :D), nechlastalo by se tam a nevadilo by, že neumíš tancovat. Ale asi bych docela ráda šla na jakýkoli ples, ale nemám s kým a v okolí bych to stejně radši neriskovala. :D

Mabel je takové ztělesnění pohledu na věci z té lepší stránky, a nebudu lhát, když řeknu, že mě k tomu trochu postrčila. Taková instantní dobrá nálada. A myslím, že jakožto příznivec hororů si i u tohohle animáku přijdeš na svoje, hlavně ve druhé sérii, ta je místy povážlivě temná.

Počasí je teď takové šedivé a všelijaké, ale už je prostě poznat, že jaro je za rohem. Koncem týdne má údajně být až patnáct stupňů. Nevím, jak moc tomu lze věřit, ale bylo by to fajn. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama