Nový rozměr

13. dubna 2018 v 20:15 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Většinou jezdím z práce půl cesty autobusem a půl jdu pěšky, po mé oblíbené cestě, která je z jedné strany lemována polem a z druhé lesem. Lesem, který mi tak moc připomíná lesní lišky. Jedna čás lesa je naopak úplně jiná a je v ní takové magické místo, jehož zem je prorostlá břečťanem a ten se pak pne kolem stromů a tvoří kruh. Je to nesmírná nádhera. Další část cesty je pak taková mimozemská a po levé straně je veliký elektrický sloup. Mimozemská protože tam některé roky je kukuřice a ta mi vždycky připomene mimozemšťany. Kdo viděl v dětství Znamení, jistě mě pochopí. I když tam to kukuřičné pole zrovna není, stále to tam na mě tak působí. A jsem přesvědčená, že kdybych někdy měla spatřit létající talíř na obloze, bude to právě na tomhle místě během nějaké mé projížďce na kole. Hned za elektrickým sloupem je zase úplně jiná část lesa, která vybízí pro letní piknik a letos jsem odhodlaná ho tam opravdu uspořádat i kdybych si tam tu deku měla rozložit sama s Dragem. Tahle část lesa už je blízko civilizace - dostáváme se totiž na rozcestí, které vede k chatové oblasti kolem rybníka. A to už jsem víceméně doma.


Ve čtvrtek jsem se rozhodla jít pěšky z práce celou cestu, když bylo tak krásně. Teda, jak se to vezme... Z okna totiž ten vítr nebyl vidět. Ještě jsem nevyšla ani z malého města, ve kterém pracuji, a už jsem se proklínala. Celá ta první půla totiž vede většinou kolem silnice. A tahle část silnice mezi vesnicemi je taková divoká, bála jsem se tam kolikrát jet i na kole a když jsem po ní chodila pěšky loni, nikdy nejezdilo tolik aut, co včera. A pokud zrovna někdo nejel jako hovado, tak naopak přibržďoval, civěl a troubil nebo něco na ten způsob. A úplně dobrý pocit jsem z toho neměla. Došlo mi, že oproti tomu je ten vítr, který mě opravdu štval, úplný čajíček. Přestože mi od něj doslova hučela celá hlava a měla jsem pocit, že mě někdo tlačí zpátky dozadu. V jednu chvíli jsem toho už měla tak dost, že jsem vynadala jak tomu větru, tak troubícím autům. Jakmile to bylo možné, zaplula jsem do lesa. A radši jsem se brodila trním v kraťasech a měla celé porejpané nohy, než abych šla byť jen další metr po silnici. Měla jsem v sobě tolik hněvu, že jsem se chviličku bála, aby to ve mně neprobudilo nějaké superschopnosti a já nevyhodila jedno z těch aut do vzduchu.

... a pak mi došlo, že nejsem Eleven.



Ale přesto bylo to prodění se trním lepší možností. Celou tuhle hrůzostrašnou cestu jsem na sobě měla nové boty, ve kterých se mi nohy doslova vařily, takže moje puchyře si nepřejte vidět, muhehe.

Cestou jsem tak přemýšlela a vzpomněla si na úplně první cestu z práce na kole, která se odehrála loni. Byl totiž stejně silný a otravný vítr a já litovala toho, že jsem se rozhodla jet na tom kole. Není to zvláštní?

Dnes je pátek třináctého. To ve mně obvykle probudí takovou tu strašidelnou náladu, chuť sledovat nějaký horor, nadpřirozené dokumenty nebo si alespoň o něčem takovém číst. Dnes to takové nebylo a já se vlastně rozhodla, aby to takové nebylo, protože je jaro a je tu teprve tak krátce, že mám chuť spíš na zpívání ptáčků a procházky po lese se sluníčkem v zádech. Jenže dnes (jak už tomu bývá, když mám volno) je zase jeden z šedivějších dnů, a tak mě ta chuť dopoledne přece jen dohnala. Když jsem se šla projít, zpívala jsem si Carry on my wayward son a měla chuť sledovat Supernatural. Po návratu domů jsem dala přednost hororu, který jsem ale dokoukala jen do poloviny a byl tak příšerně nudný, že jsem tím svůj pátek třináctého v strašidelném duchu nejspíše ukončila. Dala jsem si k tomu celý pytlík čipsů a bylo mi fajn, ale pak jsem strhla deku ze zatemněného okna a vrátila se zpátky k jarní náladě, i když dnes trochu šedivější. Celý týden si pouštím a zpívám písničky z Tarzana nebo z jiných animáků (Tarzan mi ale přijde nejvhodnější pro tohle období, hlavně Son of Man. Písničky z Moany jsou až moc letní, přesto se ale neubráním songu I Am Moana. Je můj nejoblíbenější) a tak v tom budu pokračovat i nadále. Jaro si to žádá. A o víkendu se už opravdu na něco mrknu. Sledovat filmy v kuse mi stále nejde, ale poloviny už zvládám!

Během týdne jsem taky dokoukala druhou (a prozatím poslední) sérii serálu This is Us (mám furt tendenci tomu říkat Last of Us) a na jednu stranu se té třetí nemůžu dočkat, ale na stranu druhou jsem ráda, že mám konečně šanci dát dalším dnům trochu jiný nádech. Každý večer v posledních dnech jsem totiž sledovala jeden nebo dva díly, protože jsem se toho zkrátka nemohla nabažit a musela jsem vidět další díl, a tak mi to neumožňovalo si pustit něco jiného. Teď tu možnost mám a přijdu si stejně nějaká ztracená. Ale ty animáky mě (snad) zachrání.

K napsání tohoto článku jsem si pustila soundtrack ze Zoufalých manželek. Ten je, mimochodem, hrozně krásný - ale trochu mi připomíná moje období, kdy jsem pracovala v DM. Tedy tu jeho hezkou část. Tu vlastně tvořilo převážně to sledování Zoufalek s unavenýma nohama opřenýma o zeď. K dnešku se vlastně vůbec nehodí, ale dnešek už je prostě takový... Jako smoothie. Naházíte různé ovoce i zeleninu do mixéru a rozmixujete. A i když se k sobě některé kousky vůbec nehodí, nakonec to chutná skvěle. Jako dnešní den.

Vlastně všechny ty dny mají teď takový jiný, nový rozměr. Jarní, ale nově jarní. Vlastně každé jaro je trochu jiné, ale v jednom jsou všechna stejná. Člověk se na ně vždycky hrozně moc těší. Nemůže se dočkat, až si sundá zimní bunda, a ta představa toho, že jednou vyjde ven skutečně bez ní a co víc - že bude mít třeba jen kraťasy - je v tu chvíli naprosto neuvěřitelná a tak příjemně hřejivá. A najednou to přijde. Tak okamžitě, zničeho nic, že si to člověk kolikrát uvědomí až za delší dobu. Že zpívají ptáci, že hřeje sluníčko, že to jaro je už skutečně tady. A najednou se ta zima zdá být tak daleko. Tak daleko, jako bylo jaro. Je to celé takové začarované. Ale moc hezké.

Dnes jsem si četla Knihy džunglí v našem novém sezení, ve kterém je to o moc příjemnější, než když bych četla doma. Je snadnější se do té džungle přenést skutečně. A dokonce přišla i naše první jarní bouřka.

 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | Web | 13. dubna 2018 v 21:17 | Reagovat

to je tak pohodové čtení, já tenhle blog miluju:)

Co to bylo za horor co jsi nedokoukala?
Mně zas baví ty béčkové katastrofické filmy co běží v telce, bezvadně se u toho žehlí

já jednu dobu tak ujížděla na seriálu 100 a tak jsem to jednoho dne vypla a nikdy nedokoukala:)

2 klavesnicetuka | E-mail | Web | 13. dubna 2018 v 21:18 | Reagovat

samozřejmě "mě"..

3 Sova přepálená | Web | 15. dubna 2018 v 7:37 | Reagovat

Popis cesty podél silnice mi připomněl naší cestu na Kuňku. Myslím, že mě stejně tak utahalo to hučení aut. A to ufounský pole si trochu pamatuju, jak jsme kolem něj šly pak v létě, opravdu to tam působí hodně ufounsky. U nás kukuřice už pár let nebyla, a letos tu na tom poli, kde bývá, bude řepka, a v té asi žádný E.T. běhat nebude. :D

V  pátek třináctého u nás byla taková až apokalyptická bouřka, byla to letos už třetí a vypadalo to, že by mohla vyhodit proud, ale byla pak hrozně krátká. A na cestou do práce mi hrál pohřební orchestr. Mám totiž práci naproti hřbitovu a někdy se to takhle povede. :'D Připadalo mi to pro ten den takové tématické.

Na Supernatural si teď taky každou chvilku vzpomenu. Je to asi tím počasím, přece jen je to takový jaroletní seriál, i když je tam skoro pořád hnusně. :D Teď jsem si na to úplně vzpomněla, jak jsem četla tenhle článek a tu část o tom, jak se ti v zimě zdá jaro neuvěřitelné a když pak přijde, je zase neuvěřitelná a vzdálená ta zima. Když jsem na Supernatural koukala prvně, bylo pořád vedro, a v tom seriálu často takové to blátivé počasí s trochou sněhu, nebo jinak šedivo a zimně, a jak jsem se vařila a pila ledové čaje, napadalo mě, že před pár měsíci bylo tady přece taky takové počasí, a připadalo mi, že to bylo v jiném vesmíru a že tak snad už nikdy nebude. Tohle je taková podivná a fascinujíc věc, nad kterou teď hodně přemýšlím. :)

4 Lucirä | Web | 16. dubna 2018 v 5:35 | Reagovat

[1]: Tvé komentáře vždycky tak zahřejí u srdíčka! :-)

Ten horor byl nový Amytiville - Awakening. Nakonec jsem ho dokoukala druhý den, nedalo mi to nechat to rozkoukané. :-D Ale nestálo to za nic.

Počkej, jako úmyslně jsi ho nedokoukala? Jak jsi to zvládla, když tě tak bavil? :-D

5 Lucirä | Web | 16. dubna 2018 v 5:41 | Reagovat

[3]: Máš pravdu, to bylo něco podobného. I když na tu Kuňku vedl podél té silnici alespoň chodník! Tam se hned cítí člověk o trochu bezpečněji, než na samotné klikaté silnici. To se pak radši kolikrát brodím příkopy... :-D

Co ty víš, třeba tě i v té řepce ufouni překvapí. Loni jsme je vyhlížely a já byla přesvědčená, že se ukážou, až budeme sedět u ohně, a nakonec z toho nic nebylo.. tak třeba letos!

To s tím pohřebním orchestrem zní naprosto dokonale (na moje úchylné měřítko dokonalosti :-D) a pracovat před hřbitovem musí být hezké. Pořád trvám na tom, že ta místa působí hrozně zvláštně klidně až relaxačně. Já dělám vedle pohřební služby, takže jsme vlastně skoro kolegyně! :-D

Já vlastně na Supernatural začala koukat na podzim a jedla jsem u toho písmenkovou polívku ze sáčku. Na té jsem dřív ujížděla. :-D Přesto mám taky SPN jako takovou typicky letní záležitost. :-) Teď mě napadá, jestli on za to nemůže ten soundtrack!

6 klavesnicetuka | E-mail | Web | 16. dubna 2018 v 8:41 | Reagovat

[4]: úmyslně:) no sílou vůle:) já to tak mám, někdy když se do něčeho pustím tak pak dělám jen to, jsem úplný závislák a to nejde a když mi nepomůže si nastavit to, že to budu dělat jen tolikrát týdně tak to prostě utnu úplně:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama