Welcome to the jungle

20. dubna 2018 v 12:53 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Je to zvláštní, jak rychle se to všechno začalo zelenat. Člověk čekal na jaro a najednou tu bylo ze dne na den. Jeden den jsem šla mdlým lesem a další den se všechno kolem začalo zelenat. Na místech, na kterých předtím nic nebylo, najednou zazelenala tráva, stromy se obalily listím a všechno se to zdá být takové veselejší a živější. Roste to jako z vody!
Nějak jsem zapomněla na víkendový článek a teď už ho asi nedoženu, když se týden chýlí k dalšímu. Ve foťáku se mi ale nahromadilo pár fotek, a ty bych zveřejnit přece jen mohla, co myslíte?

Tyhle jsou ze sobotního rána, kdy jsem se šla kousek projít právě proto, abych si vyfotila tu probouzející se přírodu. Přišlo mi všechno tak neuvěřitelně zelené, protože předchozí den to takové opravdu nebylo. V porovnání s tím, jak to ale v lese vypadá teď, je tohle jen ždibec té nádhery.








Člověk si říká, kdy se to stalo? Kdy začaly kuňkat žáby, kdy se začaly naši psi koupat a kdy jsem začala chodit na ranní venčení jen v županu? Bylo to teď, docela nedávno, a přesto mi to přijde, jako bych to takhle dělala vždycky. To je na tom to neuvěřitelné. Jak se vždycky člověk dokáže rychle přizpůsobit a přijde mu to jako taková zajetá samozřejmost. Ale ne ta, nad kterou mávne rukou a neváží si ji. Taková ta příjemná, jejíž krásu si uvědomuje.

Rákos vládne světem. Když jsme dodělali naše sezeníčko, které připomíná trochu výběh pro zebry, rozhodli jsme se orákosovat i Dragův příbytek a část korelí voliéry. Nakonec došlo i na balkón, na který jsem ho vlastně chtěla pořizovat už někdy předminulý rok, ale nikdy jsem to neudělala. Teď se mnou může být Bellička s Poltříkem na balkóně, aniž bych je musela neustále držet v náručí. Rákos byl tedy již náležitě očuchán a omazlen a šelmy jsou z něj nadšené. Zatímco tyhle řádky píši v našem příbytku dole na zahradě, ráno jsem strávila právě na tom balkóně, který je s tím rákosem najednou neuvěřitelně útulný. Zabalená v županu a v dece jsem si přinesla svůj stoleček s knihou, obilnou kávou a teplou kaší (jejíž porce se zvětšila do takových rozměrů, že jsem ji z misky nalila zpět do rýžovaru, protože by přetekla) jsem se uvelebila na zemi a myslela si, jak poklidné snídání to bude, zatímco se budou šelmičky procházet kolem. Po pár minutách mi ale došlo, že jsem spíš jak matka na plný úvazek, která vzala své děti na hřiště a naivně si myslela, že si stihne v klidu něco dobrého vychutnat a dokonce i přečíst nějakou tu stránku. Ha! Jak mě to jen mohlo napadnout? Ptáci najednou nebyli za oknem, takže proč je jen nudně pozorovat, když by šlo vylézt na střechu a třeba se ho pokusit dohonit. Tohle budeme muset ještě domyslet, ale moje balkónové venčení domácích šelem rozhodně nebude klidné a relaxační. Ale za tu jejich radost mi to stojí. Každopádně, to vztekání, že ještě nechtějí domů, mi opravdu připomnělo děti vztekající se na klouzačce, že si chtějí ještě hrát.

Zmínila jsem Jumanji? Ano, zmínila, jak bych mohla nezmínit. Víte, ten film jsem si jakýmsi zvláštním způsobem zamilovala. On možná nebyl zase tak dobrý (kecám, byl), ale byl tak krásně džanglózní letní, že byla opravdu radost na něj koukat právě teď, na jaře, když začíná být krásně teplo a léto se blíží. Další večer jsem měla takovou menší krizi ohledně volby dalšího filmu, protože jsem měla chuť si pustit zase něco takového. Krásně se u toho relaxovalo. A z nejmladšího Jonase, který si ve filmu zahrál (a kterého jsem viděla naposledy v Camp Rocku jako puberťačka!) vyrostl fešák, co si budeme povídat. A na Dwayna je vždycky radost pohledět. Ten mě nikdy bavit nepřestane.


Během všedních večerů jsem si pouštěla Pokémony, přátelé, pokémony. Když začala hrát epická úvodní znělka a z mého pokoje se ozvalo ,,Já chtěl bych být ten nejlepší", trochu jsem vyděsila sama sebe a vnitřní hlas mě okřikl slovy Co to sakra děláš, je ti dvacettři" (a teď, mimochodem, zase přemýšlím, jestli je mi 22 nebo 23, já to totiž upřímně nevím. Podle mě mi je navždy 17 nebo maximálně 19.), ale pak jsem si řekla no a co. Taky bych se mohla opíjet v baru, brát drogy nebo tam rovnou tancovat u tyče, takže Pokémoni nejsou žádným hříchem, že ne? Každopádně, co chci říct je to, že když jste vážně unavení z celého dne a chcete si odpočinout, u těch pokémonů je to hrozně fajn. Už odmalička jsem Ashovi záviděla, jak putují tou krásnou přírodou, a ona je opravdu krásná přesně tak, jak si ji pamatuji. Akorát ty vtipy... TY VTIPY JSOU NĚKDY TAK DVOJSMYSLNÉ!!! Nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Což je asi pochopitelné, když jsem byla malé dítě. Takhle s odstupem času je ale nesmírně zábavné to pozorovat.

Mé rozpoložení v týdnu ale za moc nestálo. Vnitřně jsem byla taková přejetá a nespokojená. Ne se životem, ale se sebou. Občas mě to prostě dožene. Potěšil mě ale balíček knih, které jsem naprosto spontánně ulovila v levných knihách. Tři z nich jsou o seberozvoji, sebepoznání, meditaci a dalších příbuzných tématech, takže doufám, že mě zase pomohou navrátit se zpátky na tu pozitivní cestu. A třeba mě konečně naučí mít ráda sama sebe. S tím totiž vážně nechci bojovat celý svůj život. Už toho bylo dost... Pro někoho můžou být tyhle knihy zbytečné a k smíchu, ale já můžu za sebe potvrdit, že mi některé už častokrát pomohly překonat různé životní překážky. A zkrátka se cítím lépe, když mám možnost si přečíst něco dalšího.

Dám sem ještě pár fotek, z balkónu i z dnešní ranní procházky. A zatím se loučím. Tentokrát by mohl ten víkendový článek v neděli večer vyjít. Vždycky vám toho totiž chci povědět tolik, že pak polovinu zapomenu. Nejspíš se tak stalo i tentokrát, ale fotky to snad zachrání. Užívejte jara. ♥









 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | Web | 22. dubna 2018 v 22:55 | Reagovat

ta miska je teda pořádná:-D

dneska jsem si říkala to samé, najednou všechno kvete, všechno zelené a všichni venku:) jak byla zima, byli jsme s malým venku téměř sami...

no nové Jumanji bych vidět chtěla ale trochu se bojím že mi to zkazí to staré:)

2 Jíťa | Web | 22. dubna 2018 v 23:22 | Reagovat

Fotky z lesa jsou parádní :) Taky jsem se dneska byla na chvilku toulat a nabilo mě to energií... A souhlasím s tím, že jaro tu bylo tak nějak najednou - pořád nic a pak PUF a všecko kvetlo a zelenalo se :D

3 product key | E-mail | Web | 28. května 2018 v 10:07 | Reagovat

The images of nature are so harmonious.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama