Dny všední, nekonečné i zrychlené

13. května 2018 v 7:30 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Ve sváteční úterý se mi vůbec do ničeho nechtělo a ten den nebyl tak příjemný, jako svátky bývají. Čekala jsem na déšť a bouřku, jako kdybych byla přesvědčená, že smyje jakýsi neidentifikovatelný těžký pocit, který se nesl ve vzduchu toho dne. Bouřka ale nedorazila a nedorazil ani déšť. A já na ně čekám stále. Pondělní středa s sebou sice už ten pocit nenesla a i když se mi pracovat nechtělo, zvládla jsem všechno dohnat (tedy alespoň myslím) bravůrně. Ten ranní nechcesemi pocit jsem ze sebe vyfoukala cestou na kole a pracovním povinnostem jsem odpoledne zase na tom kole odjela zpátky domů. Jenomže stejně mám pocit, že ta bouřka by přijít měla. Že ji prostě z neznámých důvodů potřebuji! Ale rozhodně ne během té cesty na kole, spíš k večeru, samozřejmě.


Mám se ale dobře a i když mě něco třeba v jistou chvíli štve, nedám se a zaženu to úsměvem. Pseudoletní dny se odehrávají v rytmu Bostonu a Jorney a dalších amerických rockových náhodných pecek, které mají takový zvláštní druh energie. Dýchá z nich volnost, svoboda, nepřeberné množství možností života, taková ta lehkost a veselá nálada... zkrátka léto. Před nimi to byl Johnny Cash, ale protože všeho moc škodí, rozhodla jsem se dát taky šanci něčemu dalšímu.


V úterý jsem během čekání na bouřku dostala chuť na nějaký film a vzpomněla jsem si na jeden, který jsem asi před dvěmi lety zahlédla v televizi a viděla jsem z něj jen kousek. Jmenoval se Now and Then a zaujala mě Christina Ricci. Její styl hraní mi je takový sympatický, ačkoli už pro mě navždy bude Wednesday, ať už hraje v kterémkoli filmu (a v jakémkoli věku). Ten film je o kamarádkách a kdysi jsem ho nedokoukala, protože jsem musela jet do práce. Tehdy ještě do DM. Vlastně jsem viděla jen pár minut z něj a pak jsem na něj tak nějak zapomněla. Ani nevím, proč jsem si na něj vzpomněla teď, ale pustila jsem si ho. Vlastně mě nebavil tolik, jak jsem doufala, že bude, ale asi mě prostě nebaví holčičí filmy. Člověk (nebo prostě jen já) má tendenci se v některé z těch postav vidět, ztotožnit se s ní, ale závěrem zjišťuje, že je to nemožné, protože ve svých dětských letech byl spíše kluk, než děvče, a tak je těžké se vidět v malé holce a chtít vzpomínat na své dětství. Ale dýchalo z toho léto a prázdniny, to zase jo.

Úterý bylo dnem nekonečným. Často to tak bývá, když člověk nemá co na práci. To se dá pochopit a dává to vlastně i smysl, ale co když toho máte až nad hlavu a ten den stále trvá jako celý týden? To už je prostě začarované. Fajn je, že je to takové od rána. A tak se zdálo i dlouhé ráno, než jsem odjela do práce, což často nebývá. A taky odpoledne po. Nakonec jsem se skoro dočkala i bouřky, když počítám jeden bouřkový mrak, ze kterého občas zahřmělo a občas káplo, a který nás pronásledoval na procházce. A nakonec sprchlo trochu víc.


Viděla jsem ještě jeden film, takový milý, na který jsem narazila právě díky Christině Ricci. Hrála v něm jako malé pískle po boku Winony Ryder a Cher. Už jsem o něj zavadila dávno, ale k jeho zhlédnutí jsem se dostala až teď. Tak to mám ostatně u spousty filmů. Některé jsou na seznamu těch, které chci vidět, klidně roky, než se k ním doopravdy dostanu. Tyhle tři pokupě jsou spolu jako takové čarodějky a hrozně jim to spolu jde a sluší. Winona je pro mě oblíbenou ikonou hororu, ačkoli hrála často právě v jiných filmech. Já ji odmalička znala hlavně ze Střihorukého Edwarda, Drákuly a Beetlejuice. Takže proto. Ten film byl zvláštní a trochu divný a místy možná až moc, ale mě bavil a ty šedesátá léta z něj na vás přímo dýchaly. Já mám divné filmy asi prostě ráda. Jen ho nedoporučuji na jaro. Byl nefalšovaně podzimní.

Dělá mi radost moje balkonová bylinková zahrádka a vlastně celý balkón, který se stal mým útočištěm a mám ho letos takový zabydlenější, než dřív. Ne moc, ale mám s ním ještě plány a ráda bych si ho udržela obyvatelný i přes podzim. Alespoň přes ten brzký, který ještě hřeje. Ale dost už s podzimem, v tomhle článku už ho zmiňuji podruhé, a to je moc podzimu v květnu. To už je téměř nelegální a smrdí to zločinem! Bylinkám se, mimochodem, daří moc dobře a lépe, než bych si kdy myslela. Mochyně už má několik lampiónků, šantu mi pravidelně mazlí Poltřík a máty už je teď dost na celé léto. Přibylo nám ještě oregano od sestry, tak doufám, že se zmátoří a bude se mu dařit.


Nakonec se ale zdá, že ten třídenní pracovní týden byl dlouhý přesně tak, jak tři dny dlouhé bývají. V sobotu jsem se zase po nějaké době podívala do Prahy, kam jsem vyrazila po boku sestry a sešla se s partou a navštívila tak poprvé Svět knihy. Roky minulé jsem si nepřišla dost rozečtená na to, abych na takovou akci vyrazila, a i když ani teď kvůli času nečtu tolik, kolik bych chtěla, rozhodně jsem si ke čtení cestu našla a mám ho ráda. Jedna věc v Praze je ale jistá. Vždycky mi při její návštěvě zmizí pár bankovek z peněženky...

Cesta tam byla klidná a rychlá, bylo hezky a měly jsme fajn místa ve vlaku. Po příjezdu jsme udělaly nálet na bankomat a druhý nálet měl být do BioPointu, nicméně těsně před ním jsem naletěla ještě na Kvurču. Pobraly jsme bagety, přibraly další čarodějnice a svezly se metrem na Výstaviště. Tam už to pařilo trochu víc, než by bylo příjemné, ale teď, když nad tím tak uvažuji, ještě jsem nezažila, aby na tom místě nebylo krásně. Vždycky je tam tak nějak tepleji a slunečněji, než kdekoli jinde. Ne, že bych tam jezdila často, takže to bude nejspíš jen souhra náhod, ale stejně.

A tak jsme vyčkály frontu plnou lidí a slunečních paprsků, stihly se v ní na památku vyfotit (a později se shodly na tom, že by se nám hodil ten zázrak zvaný selfie tyč, která mi v dobách jejího vzniku přišla taková trochu trapná, ale když jsem minulý týden jela na kole z práce a nějaká holka se s ní fotila sama sebe u rybníka, myslím, že naše využití v místech jako je fronta na lístky je zcela v pořádku), no a pak jsme vyrazily dovnitř. Do toho pekla plného lidí, jejichž smrad vyvažovala vůně knih (ne, nebylo to tak zlé, zase přeháním) a mohly jsme se kochat. Teda jak kdo. Já tam byla poprvé; chci říct na Světě knihy. Uvnitř už jsem byla na jedné polygrafické akci se školou, a čtenářů je na světě pochopitelně víc, než grafiků a tiskařů. Už začínám být ale zase zcestně ukecaná, a tak se vraťme zpátky mezi knížky.
Přelidněné jsem to tam čekala. Možná ne tak moc, ale nevadilo mi to. Jen jsem neměla průbojnou náladu, abych se mezi všechny drala nebo sdovolovala se k těm všem knihám. Takovým tím pravidelnějším čtenářem jsem krátce a mám pořád jeden takový zásadní problém. Nepoznám dobrou knihu. Zblbnutá okem grafika si chci prohlížet obálky, a to nejlépe všechny. VŠECHNY, ÚPLNĚ VŠECHNY! A tak jsem se často tázala na doporučení od holek, které samozřejmě nevěděly, co bych si představovala, protože to nevím ani já sama. Sestra ze mě nejspíš byla už trochu unavená a tak mě odbyla slovy: ,,tak si přečti anotaci a snad uvidíš, jestli by tě to bavilo, ne?". Jo, to dává smysl, to lidé totiž dělají. Jenomže víte, já se do toho tedy pustím, čtu, jsem asi u třetího řádku anotace, když v tom na mě najednou ZASE ZAČNOU MRKAT VŠECHNY TY OBÁLKY! A tak si je musím jít prohlížet.

Těmihle slovy jsem nejspíše chtěla vysvětlit, proč jsem si odtamtud neodvezla žádnou knihu a zároveň se tím ospravedlnit. Samozřejmě, že mě to teď mrzí, žejo. No tak příště!
Když jsme si to tam plus mínus prolezly a dostaly se zase ven na vzduch, chvíli jsme se válely po trávě a já si všimla rozkošného workshop stánku s Potterovskou tématikou, na kterém jsem mohla oči nechat prakticky zbytek návštěvy. Smrtijed rozdával kvízy, McGonagallka s profesorkou Prýtovovou (která byla bezkonkurenční!) se věnovaly malým kouzelníkům a vyráběly s nimi hůlky a ve stánku prodávala Dolores Umbridgeová. To jsem musela poznamenat, že kdyby byla Umbridgeová takhle milá, tak by v Bradavicích bylo krásně. Měli to tam fakt krásně vyzdobená a já jsem se tam nad tím rozplývala. Když jsem zrovna obdivovala hrabáka (dále ptakopyska Perryho, jak poznamenala Kvurča), Dolores na mě: ,,A tamhle máme ještě mandragoru!", tak jsem odvětila: ,,Já vím, tu už jsem si hladila!"

No a pak jsem si dala ultra mastné jarní závitky z ultra dlouhé fronty, protože z bagetky požrané za pochodu mezi lidmi a knihami jsem nic neměla (jsem byla nervózní, aby mi někdo nevynadal, protože jsem měla majonézu všude a přišla jsem si jako dobytek, obzvlášť mezi knihami to bylo takové nevhodné), pak jsme kecaly, ještě jednou prošly areál a pak vyrazily zase ven, kde nás nějaký fešák se soudkem plným Cideru zachránil život, protože jsme byly žíznivé, no a nakonec jsme vyrazily na hlavní nádraží, kde jsme ještě vymetaly.

Bylo to fajn fajn fajn, Praha mě zase tak příjemně nabila i vybila. Nabila v tom směru společenském. Zároveň se ale vždy po návratu domů cítím taková rozcouraná, že bych si z fleku takovou akci zopakovala. Jenomže vybitou mám potřebu toho klidu a taky lesa. Přesně jako bych měla ten samý ukazatel potřeb, jako mají Simíci. A tak je potřeba zase vyrazit mezi zelené stromy, čerstvý svězí vzduch a zpěv ptáků. Na cesty bez lidí. Jen bych k tomu asi potřebovala ještě jednu sobotu. Včera jsme z prosluněné Prahy přijely do šíleného slejváku s bouřkou, takže jsem se té bouřky přece jen dočkala, jen jsem zameškala její příchod, což je škoda, protože ten mám vlastně úplně nejradši. Ale to nevadí, ona bude další. Cestou z nádraží jsme stihly zmoknout jako slípky, že mi pak dokonce byla zima.

Dýchánek se konal a já měla zase po delší době kafe (jsem se nějak dala spíš na černý čaj a na kafe mi nezbývá místo - už tak chodím čůrat 5478645x denně) a ještě po půlnoci jsem byla vzhůru a nemohla zabrat. Plány vstávat alespoň v šest mi to ale nezkazilo; naopak se mi vstávalo překvapivě dobře. Lépe než v sobotu. To jsem vstala taková přejetá a navíc mě uprostřed noci vzbudil děsivý sen o mimozemšťanech. Jejich létající talíř a světla byly sice růžové, ale na děsivosti to neubíralo. Fakt!

Přesto bych ale brala ještě ten jeden víkendový den. Trochu si přispat a pak celý den někde courat. Neděle se totiž odpoledne láme a nastává takový ten připravovací režim. Jídlo do práce a... vlastně jídlo do práce. To stačí. To zabere spoustu času. A psychická příprava na týden, který po těch dvou zkrácených bude dlouhý. Pět dní do práce, kdo to vymyslel! Tenhle článek je už moc dlouhý a sice jsem ho chtěla ještě dopsat na konci dne a připsat nějaké střípky z neděle, ale když budou stát za to, vyslouží si další článek.


Atheira, Verity, Sova Přepálená, Moje Kvurča bez blogu, Sakura
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | Web | 13. května 2018 v 9:46 | Reagovat

no ty bláho:-) tolik lidí z blogu:)

Winonu Ryder miluju a taky ji mám prostě tak nějak zafixovanou s Beetlujice (můj oblíbený film z dětství)

u mě teď z muziky převládá Paramore, nedávno jsem si na ně vzpomněla, už roky jsem je neposlouchala, taková příjemná změna po tom všem punku:-)

ale stejně z toho dýchá pohoda:)..
my s malým nedávno taky zmokli z procházky, byla bouřka..a myslím že pročistila vzduch nejen venku!:-)

2 Sova přepálená | Web | 13. května 2018 v 18:43 | Reagovat

U nás pršelo jenom trochu v týdnu a dneska celý odpoledne hřmělo a stejně z toho nic nebylo. :(

Já teď hodně poslouchám písničky ze Supernatural, tam vlastně byly i ty, které jmenuješ. K takovému jaroletnímu počasí jako je teď se tak nějak hodí. Jenom nevím, jestli je to tím, že mám s touhle dobou spojený ten seriál, nebo jestli jsou takové samy o sobě. :D

Ta mochyně je krásná! Mně se teď zdá, že mi ty rostliny nějak nerostou, ale to bude spíš tím, že je pořád tak zkoumám a kontroluju. :D

Z té Prahy jsem včera byla taková rozpačitá. Na jednu stranu se mi tam vážně líbilo, a na druhou stranu mě hrozně vysávaly ty davy lidí a vedro. Ale bylo fajn sejít se takhle ve větším počtu a někde jinde než v kavárně. :D Ten stánek z Bradavic byl stejně nejlepší!

3 stuprum | Web | 13. května 2018 v 19:51 | Reagovat

Skupina rozkvetlých žen vysílá pozitivní energii. Pouze Verity působí zasmušile...

4 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 14. května 2018 v 19:50 | Reagovat

Nám teď na balkoně nově rostou dvě srdcovky, které mamka dostala od paní domácí na dovče, jedna by měla být bílá a druhá taková tmavě růžová, tak jsem zvědavá, jsou totiž fakt krásné, když kvetou. :3

Co bych dala za to, kdybych zmokla ... tady už nepršelo ani nepamatuju, a jak mě cestou z Prahy vyprovázela ta obrovská duha, vkládala jsem v ta mračna obrovské naděje, a ono stejně prd. :'D Ale jsem ráda, že to vyšlo poměrně dost pěkně, a taky za to, že už se mě teda nebojíš. Snad. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama