Fenomén Filé na obloze

7. května 2018 v 18:41 | Lucille |  Deníček slečny Daryl

Když jsem si na Prvního máje pouštěla Pomádu, protože letošní jaro je tak moc letní, možná jsem mohla tušit, že si ty písničky budu broukat minimálně další následující týden. Takže ať jdu kudykoli, tak summer lovin', had me a blast, summer lovin', happened so fast. Takže tak no.


Tři pracovní dny po prodlouženém víkendu se zdály delší, než byly, a především delší, než bývá celý pracovní týden pětidenní. Moc jsem to nepochopila (ale já už se čas ani chápat nesnažím), ale na jednu stranu mi to vyhovovalo. Mám totiž ráda, když dny utíkají pomaleji, i přestože to občas znamená smrtelně dlouhý den strávený v práci. Ten volný čas po něm vždycky přijde. Stejně jako když občas dlouho prší. To mě taky občas dokáže otrávit, ale pokaždé se těším na okamžik, až zase vykoukne slunce. A ten přijde vždycky. Ježiši, teď jsem jak Brumbál.

V sobotu jsme se slétly s čarodějnicemi a uspořádaly plánovanou dubnovou jarní výpravu. Dubnovou výpravu v květnu, abych to upřesnila. V sobotu ráno jsem měla takový prázdninově letní pocit, za který jsem byla hrozně ráda. Den voněl tak, jako první prázdninové dny v červenci a bylo takové milé si to připomenout. Náš plán pro tento společný víkend byla taková malá pěší tůra do obory a zpět, takže jsme většinu dne chodily. Plánovala jsem proto takové línější ráno, které nakonec vůbec nevyšlo, jak už to u mě bývá. Chviličku jsem si přispala, ale krátce po snídani mi zazvonil telefon, abych se dopravila pro čerstvé saláty (a salátu já neodolám!), a tak jsem se otočila i v krámě a doma si narychlo připravila svačinu a batoh, abych ho jen pak mohla popadnout a jít.

Teď jsem se musela na chviličku zastavit a nadechnout se. Pořád cítím ten letní vzduch toho rána!

Šly jsme polní cestou po sluníčku, oboru jsme prošly hezky pěkně celou i s malou přestávkou na svačinu a nazpátek jsme se vracely zase polňačkou, chvíli příjemně na boso. A tak není divu, že jsme přišly trochu sluncem líznuté. Někdo do hněda, někdo do červena, někdo půl na půl... Já jsem si nejdřív přišla příjemně opálená, ale večer ve sprše jsem se svého dekoltu v barvě raka trochu lekla. Do rána to ale zhnědlo, a tak je všechno dobrý.

Po tůře jsme se najedly, válely se na dece (vlastně jsme se šly válet na deku - tak zněl plán - ale z nějakého důvodu jsme byly poskládané tak nějak různě kolem té deky a do teď vlastně nechápu proč) a večer jsme usedly k ohýnku, u kterého nebylo takové teplo, jaké jsem doufala, že bude, a tak jsme to zalomily docela brzo. Ufonů jsme se stejně nedočkaly, ale naše smysl postrádající konverzace (například o filé na obloze) mě zase inspirovaly v mé virtuální kariéře hororového režiséra (v jednom paralelním světě jsem totiž tak trochu Ed Wood, kdyby někdo nevěděl) a dost jsme se nasmály. A taky jsme u toho snědly několik pytlíků chipsů a zapíjely je birellem. Protože jsme dobrý. "Jsme dobrý." jsem řekla do ticha, když jsme mluvily o seriálu na téma našich životů. Víte, jak na knihu píšou ostatní autoři krátké recenze, anotace se tomu říká, tuším. Víte? Jasně, že víte, kdo by nevěděl. Tak přesně tahle anotace by byla na přebalu toho našeho seriálu. ,,Jsme dobrý." a pod tím moje jméno, jakožto autor a zároveň recenzátor. Hm, teď už bych možná měla přestat a radši se nepokoušet v tomhle odstavci pokračovat... Tohle nepíšu já, to píše Luci Filé. Princezna Filetka.

Zahřály jsme se alespoň u focení, které se podobalo jednomu z dřívějších let, které se událo na tom samém místě. Některé věci se zkrátka nikdy nezmění...

Pár fotek vzniklo i u mě v kobce, kde se návštěva zdržela jen krátce, ale přesto se mi ten okamžik vryl tak nějak mile do paměti a myslím, že v ní už zůstane. Najednou mi ta má studená kobka přišla naplněná takovou přátelskou atmosférou a když jsme se fotily za rytmu rock'n'rollu, bylo to jednoduše fajn.

I den následující jsme zahájily procházkou, která nakonec byla delší, než jsem předpokládala, ale zároveň i o dost příjemnější a milejší. Pořád jsme šly a šly a už byly docela daleko a přitom jsem měla pocit, že jdeme teprve chvilku. V lese bylo tak krásně nějakým způsobem mi tahle výprava druhého dne přišla možná i hezčí, než ta hlavní, kterou jsme podnikly v sobotu. Ne že by ta hlavní nebyla hezká, ale tahle měla takový uvolněný nádech... těžko vysvětlit. Každopádně během ní padlo zase spoustu vtipných hlášek a jedna teorie o mrtvých koukajících přes hřbitovní zeď. Ale pak to všechno uteklo hrozně rychle. Den odjezdu je vždycky takový zrychlený.

Každopádně za ten víkend moc děkuju všem zůčastněným, bylo to zase příjemné zpestření a stejně jako posledně, i teď mě to nabilo takovou tou životní energií a mám pocit, že jsem za ty necelé dva dny trochu omládla.


Posledních pár týdnů se cítím taková... živější. A mladší, jak už jsem psala. Nejspíš za to může jaro, to období je samo o sobě radostné a tak by všechny ty moje vnitřní pocity docela vysvětlovalo. A nebo je to tím železem, co jsem začala suplementovat, že mám najednou tolik chuti a energie do života?

Ať tak či tak, když jsme vyprovodily holky na vlak a vrátily se, byla jsem docela utahaná a těšila se, že si udělám takovou tu chvilku pro sebe (čti: fláknu sebou na postel a nebudu vůbec nic dělat) a trochu si od všeho odpočinu a budu si užívat ticha, jenže když jsem přišla, nebylo to takové jako v mých představách a mně se jednoduše nechtělo být sama se sebou, nechtělo se mi odpočívat a přišla jsem si najednou taková ztracená. Tyhle pocity mám odjakživa, když něco skončí, a asi se jich nikdy úplně nezbavím, ale tentokrát jsem se vyhnala nepopsatelnou chutí něco v pokoji předělat. Měla jsem takový intuitivní pocit, že když se do toho pustím, bude mi prostě líp. Že je to potřeba.

A tak jsem se do toho pustila a i když to nebylo nic velkého, cítím se tu najednou úplně jinak a o dost lépe. Přitom jsem jen přesunula stůl na místo, kde býval kdysi dávno. Teď tu sedím, píšu tenhle článek a přemýšlím, proč jsem ho vlastně kdy stěhovala jinam. Je to tu takové útulné. Sice tmavé, ale pro blogování a zkrátka počítačování je to jak dělané. Tohle jsem celá já. Někdy něco předělám a přitom se stejně vrátím k tomu starému.


Během stěhování jsem se dostala do té fáze, kdy jsem se proklínala za to, že jsem se do toho pouštěla takhle předvečer. V mé hlavě bylo všechno tak snadné; prohodit dva kusy nábytku je přece maličkost. Ten nepořádek, co se během toho nadělá kolem, na ten nikdy nepomyslím. Prach a drobky všude, vytahování těžkých šuplíků a zandávání zpět, přeskládání věcí z poliček, přetahování prodlužky a kabelku k internetu... Ale úspěšně jsem to zvládla a měla jsem z toho krásný pocit a krásně se mi i usínalo.

Kromě tohohle hezkého pocitu mě hřál i ten, že mám další dva dny volna, tudíž nemusím být smutná z toho, že je víkend za mnou, protože další neoficiální mě teprve čeká. Jenomže volné pondělí nikdy nenahradí sobotu. Přestože byl tenhle den moc fajn a já jsem si volno užila a mám v plánu totéž i během zítřejšího svátečního dne, víkend je víkend. Ale třeba se trochu naladím na dýchánku, který dnes náhradně konáme. Mám v plánu si na něm dát Kemilské kafe a doufám, že mě povzbudí natolik, abych si po příchodu domů uklidila ještě v šuplících a ve všech úložných prostorech, které jsou tak přeplněné a neuspořádané, že nejdou téměř zavřit (což je sedm z osmi šuplíků, postel i taburetka).

Víc toho už dnes nenapíšu. Přestože se mi hlavou honí spousta dalších věcí, drobných i větších, které by stály za zmínku, nemám už několik dní tu správnou blogovací náladu, a tak je nejspíš nechám na jindy.


Našeho sletu se letos účastnil i nadržený pes Drago, který se marně snažil uchopit některou z nohou vonících po Laře. Já jediná jsem se těchto prasečin díkybohu neúčastnila!
Děda v pozadí se neúčastnil, jen pro informaci.
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 7. května 2018 v 19:18 | Reagovat

S těmi třemi pracovními dny po svátku jsem měla stejný problém..! V úterý jsem měla sobotu, ve středu jsem chtěla neděli a do práce přišla opravdu vyřízená a dost pozdě, vůbec jsem se nemohla přemluvit...:)

2 klavesnicetuka | E-mail | Web | 9. května 2018 v 11:28 | Reagovat

sákra já si tě pořád asi pletu se sestrou:) já myslela že tvá sestra je blond s pejskem a ty ta pěkná červenovláska s kočkami (ne že by tvá sestra pěkná nebyla:-))

zase na mě z tvého článku dýchla ta pohodová atmosféra, ty si život krásně užíváš a je moc pěkné že se pravidelně scházíte takhle po letech...to je poměrně vzácné v mém okolí

3 Atheira | Web | 9. května 2018 v 11:36 | Reagovat

[2]: No a však jo ale :DDD

4 klavesnicetuka | E-mail | Web | 9. května 2018 v 11:38 | Reagovat

[3]: :-D no tak sláva už v tom mám jasno:-D
stejně je hezké jak pěkný vztah se sestrou máte, to my se ségrou k sobě tak blízko nemáme

5 Lucirä | Web | 9. května 2018 v 18:08 | Reagovat

[1]: A já to mám stejné asi i tento týden... alespoň dnes to tak vidím. :-D

[2]: Koukám, že jsme tě dobře zmátly. :-D Já jsem z nás "ta tmavá". Nebo rovnou "ta černá", jak už mě spoustu lidí označilo. Ta nálepka se mě stále drží, ačkoli už vůbec nechodím celá v černém, jako tomu dříve bylo. Teď můžu být růžovoučká, nosit trička s ananasama a melounama a stejně jsem pořád za tu černou! :-D A jsem moc ráda, že tě mé články stále baví. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama