Pod jahodami, pražskými stromy a kupou fotek

27. května 2018 v 18:14 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Poslední dny byly takové příjemně jarní. Během týdne vládlo aprílové počasí, příjemné jarní spršky střídá sluníčko a on už se přitom chýlí ke konci květen. Jako by to jaro začalo trochu naruby a až teď bylo takové, jaké mělo být. Až do včerejšího dne, který byl zase tak příliš letní. Během posledního týdne se v obchodech objevily meruňky, melouny a na zahradách jsou koruny stromů doslova obsypány třešněmi, zatímco na políčku se červenají jahody. Všechno to přišlo tak naráz, až jsem z toho trochu nervózní a nevím, co si dát do jogurtů a kaší dřív!


Týden bez mobilu byl prazvláštní a přitom stejný jako každý jiný. Jen jsem si nemohla lehnout a podívat se na fotky přátel z druhého konce světa, abych zjistila, jaký měli den a co je u nich nového. Na stranu druhou to byl takový detox od toho neustálého kontrolování novinek. Dorazila mi alba, vyvolané fotky a taky pár objednaných kamínků a rámečky na plakáty. Zdá se, že jsem si toho pořídila nějak moc naráz, společně s dalšími drobnostmi. Nejspíš jsem se konečně naučila přestat neustále jen nesmyslně šetřit, ale už si umím udělat i radost. A taky jsou to podle mě všechno věci, které nejsou úplně zbytečné. Mít radost není zbytečné!


V pátek jsem se odhodlala na svůj první malý kolo výlet po neznámé stezce. Zkrátka ten pravý čas na dobrodružství nadešel. A tak jsem frčela. Kolem strašidelného domu, o kterém jsem ráda snila, že si ho jednou koupím, a na jehož pozemku skáceli nádherné vysoké jehličnany, které dělaly ten dům tajemným. Nejen, že jsem chvíli netušila, kde právě jsem, protože jsem to místo nepoznávala, ale nepoznala jsem ani ten dům. Jako kdyby ztratil duši. Na svou vyhlídnutou stezku jsem to vzala přes fotbalové hřiště, přes které se asi jezdit úplně nemá, ale byla to jediná možnost, jak se vyvarovat silnici. Když jsem přejela na druhou stranu, kam jsem měla namířeno, hned mě překvapilo kukuřičné pole, jehož přítomnost jsem vedle cest, po kterých chodím, letos postrádala. Vyjela jsem ultra vysoký kopec (ano, máme tu kopce!), spatřila jakési tajemné stavení a vyrazila do lesa, ve kterém jsem nikdy nebyla. Jela jsem takovým zvláštním stylem, že kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že jede nějaký blázen. Na kole jsem kličkovala, protože jsem v jedné ruce držela foťák a spoustu fotek fotila za jízdy, neboť se mi nechtělo neustále zastavovat. Větve nejrůznějších keřů mě flákaly do obličeje a taky jsem asi pětkrát projela kaluží, ze které na mě cákalo bahno. V tom lese bylo hezky, ale asi jsem to tam čekala trochu jiné. A taky tam byl nějaký vysoký vysílač, ze kterého šla hrůza. Zjistila jsem, že se docela bojím sama v lese, obzvlášť, když to tam neznám, a tak jsem se pak už nezastavovala a jen si to celé projela. To ticho bylo takové podezřelé. Jako by měla každou chvíli vyběhnout zpoza stromů čupakabra nebo Bigfoot. A jestli se teď smějete, tak to mi opravdu vždycky nahánělo hrůzu. Cesta nevedla nikam daleko, vlastně končila na silnici. Je to jen taková spojovačka, která cyklistům ušetří kus jízdy na rušné silnici mezi městy, kde se většinou auta řídí sebevražednou rychlostí. A tak jsem to otočila a jela zpět. To už jsem na to trochu šlápla a z kopce jsem se pak málem kutálela.




Začala jsem sledovat druhou sérii 13 reasons why. Přetrhla jsem tím takovou tu vlnu retro filmů, ke kterým se ale ještě nejspíš stejně vrátím. Ten seriál jsem si vyloženě neoblíbila, ale jistým způsobem mě bavil a zajímá mě, jak se to bude dál vyvíjet. Navíc mi připomíná loňské léto. Akorát je takový... temný. Možná až příliš, a tak se s tím sledováním trochu loudám. A taky zatím moc nevím, co si o tom myslet.

V sobotu jsem vyrazila do Prahy na sraz za starou partou přátel a předčil mé očekávání. Trapnost, která byla přítomná na začátku setkání, kdy jsme stáli v kroužku jako banda idiotů, se během chvíle vytratila a vyklubalo se z toho až moc příjemné odpoledne, za což jsem nesmírně ráda a dnes jsem se zase probudila s takovým tím lehce stýskajícím se pocitem. Tím podobným, jaký jsem zaznamenávala po skončení prvních srazů, které byly před sedmi lety. To jsem ještě chodila na základní školu a do teď si pamatuji ten pocit v pondělí, kdy jsem se musela vrátit do reality, ze které jsem o víkendu utekla, mezi ty obyčejné lidi, kterým bylo třeba se trochu přizpůsobit. Bylo to takové obtížné a smutné a moc mi to nešlo. Teď to je samozřejmě jiné a postupem let si na to člověk zvykne a v dospělosti už nad těmito věcmi nepřemýšlí tolik. Občas tedy ano, ale už tak nějak přirozeně ví a chápe, že to přesně takhle chodí. Chci jen říct, že jsem si to vážně užila, nasmála se a hlavně si neskutečně odpočinula, protože jsme většinu toho horkého dne seděli na trávě a jen tak klábosili. Upřímně jsem měla obavy, že zájem o navázání kontaktu bude převážně z mojí strany, neboť se rozhodla celou tu akci naplánovat právě já, ale příjemně mě překvapil nefalšovaný zájem všech zúčastněných. Atmosféra byla stejná, jako dřív. Uvolnená, upřímná a já jsem se zase na chvíli vrátila do minulosti. Tím příjemným způsobem, který je jednou za čas podle mě potřeba.

Po návratu domů jsem nebyla Prahou unavená, jak tomu bývá, když člověk chodí po městě, ale neskutečně odpočatá a plná energie. Možná tomu pomohla i káva, kterou jsem si dala u sestry na dýchánku, a taky odfláknutá rychlovečeře ala nálož rohlíků a pomazánek a zeleniny všeho druhu. Spát jsem šla asi v půl jedné a to jen z toho důvodu, že jsem dnes nechtěla vstávat příliš pozdě. Spát se mi totiž po pravdě nechtělo vůbec a trvalo mi hrozně dlouho, než jsem usnula a budila jsem se celou noc. Stihl se mi zdát ale jeden sen, který si pamatuji. Jela jsem autem. To auto bylo mojí mámy a řídila ho sestra. Neměla řidičák, stejně jako ho nemá v reálném životě. Jely jsme kolem rybníku a sestra si v zatáčce rozpomněla, že chce jet vlastně na druhou stranu, a tak to tam na férovku švihla, přestože se k nám řítilo další auto. Vytočila to jen tak tak, ale při následujícím pokusu vjela přímo do toho rybníku, na jehož okrajích bylo obrovské množství bahna, do kterého se auto začalo propadat. Tolik bahna snad v žádném normálním rybníce ani není, ale znáte sny; tam je možné všechno (a to mám na nich, mimochodem, neskutečně ráda). Auto se propadalo a my jsme se nevím jakým způsobem dostaly ven. Já jsem tam ale nechala věci. Kabelku s aztéckým vzorem, kterou jsem si doopravdy koupila asi minulý týden a kterou mám hrozně ráda. Včera jsem s ní jela do Prahy. ,,Já tam mám ale tašku s věcmi!" řekla jsem, když jsme byly venku z auta a sestra mi na to s naprostým klidem odvětila: ,,No tak to jí ale vyndej co nejrychleji, protože to auto se za chvíli propadne do bahna." a skutečnost toho, že právě pohřbila auto naší mámy, ji byla stejně volná, jako moje kabelka.

Dýchánek byl hrozně fajn a trochu se protáhl. Vlastně se mi tentokrát nechtělo ani moc odcházet. Možná jste někdo zaznamenal můj status na Twitteru někdy předminulý týden. Byl to takový výkřik do prázdna. Zněl nějak takhle, cituji: ,,JÁ JSEM ŠERIF!". Zůstal bez komentáře, ale ono se asi není čemu divit. Nejen, že mám tak 10 sledujících, ale taky ten status nedává moc smysl, že. No, abych vám to vysvětlila. Tuhle jsem narazila na jeden test, jakože kdo ze Stranger Things jsem. Lhala bych, kdybych napsala, že jsem na něj narazila náhodou; našla jsem si ho cíleně. Prostě dlouhá chvíle! Těch já moc nemám, a tak jsem ji chtěla využít nějak... originálně. S velkým očekáváním jsem vyplňovala jednu odpověď za druhou, až mi vyšel Jim Hopper. Je to jedna z mých nejoblíbenějších postav, přesto mě v tu chvíli nenapadlo, že tam padne zrovna on, protože se mi hlavou honily myšlenky na děcka. Takže tak. Jsem šerif. Sestře jsem svůj ignorovaný status vysvětlila a samozřejmě hned dostala chuť udělat si ten kvíz taky. Kdo by tu chuť nedostal! Vyšel ji Mike, což strhlo takovou srandovní konverzaci, kdyby šlo opravdu jen o ta děcka, kdo bychom tedy byly. Sestře jsme Mika nechali, protože prostě ségra je šéf, velkej kápo. Já jsem se sama přifařila k Dustinovi, protože je to takovej ten typickej trapáček (ale miloučkej!), co má neustále blbý poznámky a ty svý vtípky a taky svačinu v báglu. Sestra mi potvrdila, že v něm opravdu trochu vidí mé dětské já. A tak jsem přemýšlela, že na Willa by se hrozně hodila Gabča a zbyl nám Lucas a protože je černej, tak mi na mysl přišla Kvurča. Ta je totiž povahou taková černá. Promiňte holky, jestli tohle čtete, že tu o vás mluvím takhle veřejně a zároveň za vašimi zády.

No a už mám skoro hotovou Stranger wall, ale o té příště, ať si to všechno nevyplácám. Příští týden bude totiž nejspíš pracovně náročnější a lážo plážo volný pátek se rozhodně konat nebude. Tak ať mě i vás síla provází.


 


Komentáře

1 erin-dixx | Web | 27. května 2018 v 18:35 | Reagovat

Krásné fotografie

2 padesatka | E-mail | Web | 27. května 2018 v 19:14 | Reagovat

Převaha chlapců...:)

3 stuprum | Web | 27. května 2018 v 19:26 | Reagovat

Samá sluníčka. Strženi napětím sezení v kruhu, už schází se jen párovat nebo zvolit model vztahu 1 dívka - 2 chlapci, jak se na vysokoškoláky sluší.

4 klavesnicetuka | E-mail | Web | 28. května 2018 v 20:02 | Reagovat

když to tak čtu ty prostě žiješ a prožíváš, to je tak krásné...

ten sen - to mě trochu rozesmálo s tou kabelkou, jak tak čtu blog tvé sestry, úplně ji slyším říkat tu větu:-D

5 Sova přepálená | 30. května 2018 v 10:05 | Reagovat

Tak už se mi záhada šerifa objasnila! :D Toho statusu jsem si všimla, ale nějak jsem nad tím nepřemýšlela, jen mě napadlo, co to ta Lucie zase vymýšlí. :D To vaše rozdělení podle Stranger dětí náhodou fakt sedne. Po přečtení článku jsem měla chuť si taky jeden udělat, a ten tu vaší domněnku potvrdil! :D Kromě toho mám teď ohromnou chuť se na Stranger Things podívat. Nejspíš se do toho hned odpoledne pustím, poprvé jsem na to stejně přišla v létě,  když bylo podobně horko jako teď. Jo a taky myslím, že si to možná žádá další fotomontáž. :D

Z popisu toho výletu na kole mám hroznou chuť tak někam vyrazit, hned teď. Už jsem dlouho na kole pořádně nebyla, spíš jsem teď chodila pěšky. Ale budu teď mít volno, tak určitě vyrazím. :)

Mně se tuhle po sérii šílených snů zdál takový pěkný sen o ufounech. :D O tom, že jsem byla večer venku, najednou se nad kopcem objevilo několik uf, tak jsem běžela pro bráchu, pak jsme na ně jenom koukali a když odletěli, říkali jsme, že jsme debilové, že jsme to nenatočili. :D

6 produkey | E-mail | Web | 31. května 2018 v 9:14 | Reagovat

Good article, thanks for sharing.

7 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 1. června 2018 v 15:28 | Reagovat

Já jsem si myslela, že šerif je nějakej inner joke a bylo mi blbý se ptát. :D

S tím lesem mi to připomnělo, když jsme jednou s Kyoko na táboře značily děckám orienťák, takže jsme samy dvě šly lesem napřed. Kyoko pořád hnala tak, že ze jsem byla mokrá jak dveře od chlíva a fakt jsem byla jen kousíček od toho, abych ty plíce vyplivla na zem před sebou, abych se pak dozvěděla, že tak šíleně hnala proto, že měla celou cestu strach, že na nás něco nebo někdo každou chvíli vyběhne. To prostě chceš. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama