Sednout si za počítač a...

18. května 2018 v 16:16 | Lucirä |  Ze života
Psát? Chatovat? Hrát hry? Sledovat videa?

Byly doby, kdy jsem u počítače trávila spoustu času. Třeba po příjezdu ze školy; to jsem chodila ještě na základní. Kolikrát jsem se vyloženě těšila na to, až přijedu domů a budu trávit čas na počítači. Svůj drahocenný čas. Proč? Že by mi tehdy ten čas nepřišel tak drahocenný? I to je dost možné, jako dítě si člověk neváží spousty věcí, na které přichází až po pár letech zkušeností. Pravým důvodem ale bude především to, že mi přišlo drahocenné už jen to, čím jsem tam ten čas tehdy trávila.

Můj první blog byl o Tokio Hotel, druhý asi o všem možném a třetí, ten nejdůležitější, byl o The Sims. O téhle hře, která je mou neodmyslitelnou součásti, jsem už kdysi psala. Nemá smysl se opakovat, ale získala jsem díky téhle hře spoustu tehdejších kamarádů a i když se s některými už ani neznám, s jinými jsem naopak zůstala alespoň v malém kontaktu. Důležité ale je, že jsem ty kamarády tehdy potřebovala, protože s těmi v neinternetovými jsem si prostě nesedla tolik, jak jsem potřebovala. Jak jen to popsat... Vždycky jsem byla o krok napřed? Ne, to ne. Jednak to zní trochu povrchně, ale já spíš byla o krok někde úplně jinde. Co o krok, o jedenáct. Tihle byli sice daleko, vídala jsem je jen občas na srazech a naše komunikace byla tvořená ťukáním do klávesnice a v lepších případech telefonováním na skypu, ale byla. A mně stačila, protože to byli moji lidé. Ti, které jsem mezi těmi ve školních lavicích nenašla. A v ulicích naší vesnice už vůbec ne.

Bavilo mě to. Sednout si k počítači, hrát simíky, psát blog a povídat si u toho s mými kamarády. Bavilo mě číst jejich tvorbu, být součástí nějaké větší komunity. A tak dny plynuly. Trávila jsem na počítači opravdu spoustu času, ale ten čas nebyl úplně promrhaný, jako bych celé dny a noci hrála střílečky a nevěděla nic o okolním světě. Samozřejmě se tím neospravedlňuji - nový datadisk jsem vydržela hrát třeba čtyři hodiny ráno, když jsem byla nemocná - ale pořád jsem tak nějak věděla o tom opravdovém světě venku. Ne tolik, co teď, ale věděla.

To, proč jsem se rozhodla o tomhle psát, je to, že teď to mám přesně naopak. Když přijedu z práce, těším se ven. Do lesa, na louku, na polní cesty, na zahradu, kamkoliv. Těším se, že si popovídám s lidmi, které mám ráda, že si přečtu pár stránek rozečtené knihy, že si zasportuji nebo pustím nějaký film. Ale jsou dny, kdy mám chuť sednout si za ten počítač, přesně tak, jako dřív. Sednout si a být tam... Tam. Jenže kde tam? Ráda píšu na blog. Ráda píšu, ráda si zaznamenávám své myšlenky a zážitky sem, do svého internetového útočiště. Ale co jiného já tu vlastně dělám? Nic. A tak vždycky, když nastane ta chvíle, kdy mám chuť sednout si k počítači a skutečně to udělám, dochází mi, že už tu vlastně nenadělám nic. Sezení za počítačem je pro mě neexistující záležitostí. Jdu sem jen cíleně. Napsat článek, přečíst si e-maily a zprávy, přečíst si články přátel, stáhnout si film, zjistit nějakou informaci nebo něco objednat. A ani u toho nesedím, protože to prostě už neumím. Můj čas strávený za počítačem probíhá tak, že počítač je zapnutý a já běhám kolem, semtam ťuknu do klávesnice, odběhnu zase k něčemu jinému a pak se vrátím dodělat tu rozdělanou počítačovou záležitost.

A občas mi to, přiznám se, trochu chybí. Že už si nezapnu tu hru a nevydržím u ní chviličku odpočívat. Že si nevydžím s lidmi jenom vyměňovat písmenka. Že po otevření internetového prohlížeče mám za pět minut hotovo a najednou nevím, co si v tom virutálním světě počít a kam se na tom monitoru vydat. Ale asi to tak má prostě být. Asi už mi není souzeno umět počítačovat, protože jsem se dostatečně vypočítačovala v dětství. Asi se tomu říká dospělost.
 


Komentáře

1 Zlozana | E-mail | Web | 18. května 2018 v 16:42 | Reagovat

Taky jsem trávila hodně času ve virtuální realitě a byla spokojená. Myslela jsem si, že je to všechno. A je to strašná škoda, protože ti lidi tam byli sice super, ale strašně jsem zanedbávala ty lidi, co byli vedle mě. Už jsem se poučila... Ale s lidmi z té virtuální reality si taky někdy píšu, jen už nehraju a není to takový. A ani mi to vlastně nechybí. :D

2 Zlozana | E-mail | Web | 18. května 2018 v 16:42 | Reagovat

Mimochodem, máš strašně krásnej vzhled blogu!:) :D

3 zamotana | Web | 18. května 2018 v 17:20 | Reagovat

Taky na tohle období vzpomínám, i když už je za mnou, teď se snažím to umět vybalancovat. No jo, dospělá ještě nejsem a puberta je náročné období. (: Jinak se ale stále držím názoru, že lidé, které znám přes internet, jsou lepší než většina, se kterými se musím socializovat v reálu. Ale třeba jednou poznám opak, kdo ví. :D

4 Lucka | E-mail | Web | 18. května 2018 v 21:35 | Reagovat

Když jsem článek začala číst, ještě jsem ani nedošla ke zmínce o The Sims a hned jsem si na ně a na své dětství s nimi vzpomněla. Vlastně celý ten článek mi hodně přijde jako kdybych ho psala já. :-) Dříve jsem ve virtuálním světě byla spokojená, bavilo mě hrát hry a sedět za tím počítačem, dneska už to vidím jinak a radši jdu ven, jsem s přítelem nebo přáteli, ráda posedím jen tak na kafe... Asi to bude skutečně dospělost. :-D

5 Lux | Web | 19. května 2018 v 11:05 | Reagovat

Myslím, že realita prostě udeřila. Musíš se o sebe více méně postarat sama, je tu spousta dalších věcí, které jsou důležitější. Odpočíváš jinak, protože trávíš čas jinak.
Já jsem trávívala spoustu času ve virtuálních stájích staráním se o zvířata, která jsem nikdy neměla a mít nebudu. Ale jak píšeš, udělala jsem si přátele. Dokonce jsem se díky tomu naučila spoustu věcí o koních i psech, které bych jinak neznala. Ale teď? Zkoušky jsou prostě prioritou a když ne zkoušky, tak ocením pobíhání venku na vzduchu. Ale ty simíky pořád mám a jednou za čas se na ně vrhnu. Na chvililinku uteču zpátky do dětství a tak jsem spokojená, tak to chci zatím mít :)

6 windows product key | E-mail | Web | 4. června 2018 v 11:15 | Reagovat

Thanks for sharing the article.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama