Avokádově

10. června 2018 v 20:26 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Mám chuť psát a tak přemýšlím, kde začít. Asi u avokáda. Avokáda, které jsem si koupila v úterý cestou do práce a které se mnou bylo celý den v batohu.



Jestli se ptáte, proč píšu o avokádu, tak je tato otázka zcela zbytečná; sama na ní odpověď neznám. Ale jednu věc vím - avokádo jsem nikdy neměla ráda. Vlastně nikdy dvakrát, protože víckrát jsem ho nezkusila. Poprvé jsem ho vyplivla se slovy, že chutná jako hovno. Za tuto (lehce pubertou podtrženou) frázi bych se bývala styděla, ale nebyla jsem první ani poslední, kdo tohohle populárního zeleného tlouštíka přirovnal k výkalu. V to úterý mě ale ráno něco ozářilo a dostala jsem najednou chuť na ledový salát a rukolu a tak jsem si před prací skočila ještě do Billy. Abychom si rozuměli, chuť na zeleninu je u mě častá, ale nikdy ne v tuto hodinu. Ráno bych snědla všechny banány světa, pět pytlů ovesných vloček a tak. Prostě hrnec sladké kaše nebo jogurtu s ořechy, čokoládou a jahodami. A těmi banány. Ale nikdy, nikdy nemám chuť na nic slaného nebo zeleninového. A tak jsem se toho pocitu musela ujmout a naložit s ním správně. V obchodě mě ale do očí ťuklo ještě akční avokádo. Tedy chci říct avokádo v akci. Dostala jsem na něj hroznout chuť, aniž bych si pamatovala, jak že to přesně chutná. V tu chvíli jsem jen věděla, že ho musím mít. A už bych mohla tenhle dlouhý odstavec pomalu ukončit, takže k jádru věci (tedy k jádru toho avokáda)... chci říct, odkdy sakra chutná takhle... božsky?! No a to je asi všechno, co jsem vám chtěla ohledně této záležitosti říct. Fakt, jestli jste neměli rádi avokádo a nedali jste mu třetí šanci, měli byste to udělat, zaslouží si ji. Namažte si váš oblíbený chléb rostlinnou ramou a dejte si na něj avokádo. A taky černou sůl a budete mít skoro vejce s lahodnější texturou. Takže tak.

Možná jsem k tomu avokádovému osvícení došla skrze pondělní zkušenost. Ne, to žertuji, ale nejspíš ji chci zmínit. Už jsem si moc nevěděla rady s jistými psychickými záležitostmi a fyzickými neduhy. Asi už jsem se nedala ani poslouchat, a tak mě máma bez mého vědomí objednala k... no, to je dobrá otázka. Kdo to vůbec je? Léčiteli. Fyzioterapeutovi? Víte, že ani nevím? Každopádně byl ve zkratce obeznámen s tím, co trápí mou hlavu i mé tělo a řekl, že mi pomůže. Byla jsem z toho nervózní, trochu naštvaná, ale i šťastná. Já bych se sama neobjednala, má stydlivá povaha by mi to nedovolila. Na klasické doktory jsem zanevřela, všichni mi můj stav akorát zhoršili a nemám v žádném z nich už ani kapku důvěry. Můj zubař je fajn a očividně hodnej člověk, ale když ho půl roku přesvědčujete o tom, že ten flek je kaz a on si stojí za tím, že je to vážně jen flíček, zatímco je to opravdu kaz, tak je to docela na prd. Já jsem přece pacient, já si nemám diagnózu sdělit sama.

Ale zpátky k mému léčiteli. Byla jsem trochu mrzutá, že to rozhodnutí bylo bez mého vědomí a že to mamka provedla jako hotovou věc. Ale nějak jsem cítila, že je to přesně to, co musím udělat. To vám intuice prostě řekne. Navíc se tak událo v můj opravdu náročný den, kdy jsem se ráno vzbudila s tím pocitem, že už mi to zase přerostlo přes hlavu a že nejsem schopna své myšlenky ovládnout. V ten den přijela k mamce zákaznice, která ji dala kontakt na léčitele, od kterého zrovna jela. Jestli tohle nebyl Vesmír, pak už nic. Objednal mě poměrně brzy, za týden jsem se měla dostavit. Čím se to blížilo, tím jsem byla nervóznější. Moc si s cizími lidmi neumím povídat a taky je to pro mě citlivé téma a vlastně svoje myšlenky sama nechápu, tak jak je můžu někomu vůbec popisovat? Moje obavy, strach a tréma byly ale úplně zbytečné a poznala jsem to v momentě, kdy pan léčitel otevřel dveře. Stydlivost trochu přetrvávala, ale v místnosti s obrovskou mandalou na stěně a uklidňující soškou buddhy zmizela i ona. Původně jsem měla v plánu napsat na blog všechny své pocity, ale těch je tolik, že by z toho byla snad celá kniha. A taky by vás to asi úplně nezajímalo. Jen se chci podělit o tu radost, se kterou jsem odtamtud odjížděla. Byla jsem nadšená, uklidněná a nabitá pozitivní energií, jako jsem nebyla snad za celý svůj dosavadní život. Ten člověk je neuvěřitelný, v životě jsem nikoho takového nepotkala a především bych nikdy nevěřila tomu, že si já budu povídat s cizím člověkem jako s někým, koho znám léta. Až se mi ani nechce věřit, že je to člověk. A možná není. A možná lépe! Pořád jsme jenom mluvili a mluvili a mluvili a já jsem pociťovala nepopsatelnou postupnou úlevu. Tak nějak cítím, že jsem na správný cestě a i když bude nejspíš dlouhá, bude stát za to a zbaví mě těch kostlivců. Nikoli ve skříni, ale ve vlastní palici. Chtěla jsem se s tím podělit, protože jsem zjistila, že čím víc jsem otevřená, tím lépe se cítím. Vlastně moc nerozumím tomu, co pan léčitel dělá s jinými lidmi, jestli je léčí jen skrze fyzioterapii, energie, masáže a tak, ale obeznámil mě s tím, že se mnou bude potřeba pracovat především po psychické stránce, a tak mám vlastně takového osobního fyzioterapeuta na vyšší duchovní úrovni a cvokaře v jednom a i když mám za sebou jen první sezení, jsem za něj už teď neuvěřitelně vděčná. A z následujícího už nemám strach, ale naopak se na něj těším. Dny poté byly ale poměrně náročnější, než jsem doufala. Léčitel mě upozornil na to, že se můžou mé obtíže první dny zhoršit, že to tak prostě bývá. Svou neuvěřitelnou únavu a bolest celé poloviny těla jsem tedy přisuzovala tomu a i když jsem na ní tak nějak zvyklá, v takovéhle míře jsem ji snad ještě nezažila. A tak doufám, že je to opravdu tím, že se ve mně cosi začalo dít a že když přečkám tohle počáteční zhoršení toho všeho, začne se to postupně už jenom zlepšovat.

Můj prodloužený víkend tedy nebyl zrovna produktivní a únava se mě držela jako klíště a nešla skoro ničím setřást. A ta mrcha se navíc chytila mého sedacího nervu, takže jsem si vlastně ani odpočinek nemohla užívat. Stěžovat si ale nebudu, prostě to tak je a já to tak beru a věřím, že bude líp. V pátek jsem z toho byla sice docela mrzutá, protože jsem si chtěla užít pěkné počasí a myslela jsem, že když jsem předchozí den usnula už někdy v půl osmé (ano, až tak vyřízená jsem tenhle týden byla), budu mít té energie přece jen trochu víc, ale bylo tomu přesně naopak. Probrala jsem se až někdy ve čtyři hodiny odpoledne a to díky kávě od sestry, která mě alespoň na pár hodin dokázala postavit na nohy a dala mi sílu alespoň na pár kroků a mluvení. Jo, byla jsem totálně unavená i z mluvení. A to je prostě stav, kdy už jste z toho všeho zoufalí. Jeli jsme za tetou na chatu, kam jsme jezdívaly jako malé za sestřenkama, takže jsem si tam na chvilku odpočala a přišla na jiné myšlenky a taky jsem si odtamtud odvezla krásné sukulentí netřesky, kterých mi teta naložila ohromnou spoustu, i když jsem myslela, že bych si vzala třeba jen jeden nebo dva. Od hřbitovní stěny (teta má totiž chatku hned nalepenou vedle hřbitova) se přesunuly ke mně na balkón a já doufám, že se jim tam bude líbit. Ale mohlo by, když máme stejné hřbitovní zájmy.

Sobotní den začal příjemnou bouřkou, která mě vzbudila asi ve dvě hodiny ranní. V déšť jsem doufala a když jsem slyšela kapky bubnovat na okno, pohodlně jsem se zachumlala a šla zase spát. Kromě bouřky mě ale doprovázela ta stejná únavná bolest a bolestná únava a sobota se stala úplně prazvláštním dnem, který se běžné sobotě vůbec nepodobá a upřímně jsem si ji ani moc neužila. Přerušované deště pročistily vzduch až k večeru a právě až večer jsem se konečně cítila alespoň trochu živá. Na dýchánku jsem sice trochu klimabala, ale vybrala jsem si látku na tašku a taky washi pásky, na které se mě snaží sestra nalákat snad každou sobotu, aby mé dopisy dostaly nový rozměr, a tak jsem se do toho nechala uvrtat a pár jsem si jich vybrala. Po dýchánku jsme se šly projít kousek dolů kolem lesa a do pole, kde jsem v dálce u kolejí u lesa zahlédla jakýsi pohyb něčeho tmavého. Chvíli jsem na to zírala se sestrou, která měla za to, že se to nehýbe, že se nám to jen zdá, protože dlouho civíme do jednoho místa. Na chviličku jsem měla stejný pocit, ale pak jsem zaregistrovala další zřetelný pohyb. A za boha jsem nemohla přijít na kloub tomu, na co to právě tak zíráme. Na nějaké zvíře mi to přišlo velké. ,,Tak jdem", řekly jsme si a otočily se k záhadnému objektu zády a šly zpátky domů. Samozřejmě nám to nedalo a ještě jsme se jednou otočily, už za chůze, a vzápetí to cosi zmizelo. Prostě to tam najednou nebylo. To bylo takové divné, hotovej MINTfuck, jak my říkáme. Jestli vás zajímá, co to nakonec bylo, tak na to se nepřišlo, ale během zpáteční cesty jsem řekla ,,Víš, co mi to takhle zdálky připomínalo? Takový to vyzobrazení duchů v Japonsku, v anime to bylo často, takovej ten černej bubák s bílým ksichtem" a sestra na to obratem zareagovala slovy: ,,No mně právě taky! Yōkai se mu říká." Tak hlavně, že jsme se shodly. Jenomže to mi přišlo ještě víc creepy. Ještě předtím jsme probraly teorii o dvou mimozemšťanech, kteří tam tak stáli a pozorovali nás stejně tak, jako my je, a byli z toho celí na větvi. Ta teorie se mi líbilo podstatně víc; nebyla tak strašidelná.

Když jsem přišla domů, uvědomila jsem si, že jsem si od sestry nevzala termolahev, kterou jsem měla v plánu připlácnout si na zadek namísto teplého obkladu. A tak jsem ještě seběhla dolů shody a chtěla jsem ji do okna houknout něco ve stylu, že jsem Yōkai. Jenomže jsem to v tu chvíli tak trochu popletla a vykřikla jsem: ,,Tady Hawkeye!" a jen co jsem to dořekla tak mi došlo, že jsem si právě spletla toho fešáka z Marvelu s japonskou příšerou, jenomže to už sestra vystrčila hlavu z okna s nechápavým výrazem a otázkou "a to si k nám jdeš pro šípy, nebo co chceš?"

Dneska jsem sbírala ztracenou energii. První její dávka byla v podobě třešňového koláče, který jsem si včera odnesla z dýchánku. Jeho hypáky (protože to byl vážně koláč ve velikosti pro obry!) jsem zblajzla k snídani u paranormálního dokumentu, který se k tomu šedavému nebi venku tak nějak hodil. Během koukání jsem venku slyšela zpívat ptáčka, který mi najednou připomněl začátky jara, po kterých se mi zastesklo, protože je letos počasí vlastně úplně přeskočilo. Druhou dávku jsem posbírala v lese, měla podobu voňavých lesních jahůdek, pro které jsem se prodírala vysokou mokrou trávou, lepivým svízelem a trním. Polední dávka byla zabalená v kynutých knedlíkách s borůvkami. A potom jsem se zaměřila na tu trvalejší, kterou jsem našla ve svěžím zeleninovém salátu a hromadou zdravých věcí k večeři. Po té mě nabila atmosféra bouřky, která zase trvala jen chviličku, ale vzduch se o něco odlehčil. Poslední dávku dnešní energie zkusím nalézt v józe a Pokémonech a na víc se dnes už asi nezmůžu. Ale mám pocit, že se zase tak nějak vracím do svých kolejí a že jsem ten těžký vagón plný uhlí o něco málo vyprázdnila. Na příští víkend už snad bude prázdný úplně.

A taky mám fotky nějakých drobnůstek z lesa, ale hodím je sem někdy jindy.



Marně se snažím najít něco nového k poslechu. Kdysi jsem narazila na jednu písničku, která se mi líbila a přesto jsem na ni pak úplně zapomněla a včera jsem na ni narazila úplnou náhodou znovu. A asi se mi líbí ještě víc, než předtím. A asi ji taky znáte, ale pro mě je populární hudba takovou tajemnou zahradou, ve které se moc neorientuji, a tak je pro mě každý nález hotovou Amerikou. Tahle je akorát trochu moc smutná, ale přesto se jejímu poslechu nějak nemůžu ubránit. Až se sluníčko přestane střídat s těmi šedými mraky, najdu si něco veselejšího.

 


Komentáře

1 Atheira | Web | 10. června 2018 v 21:07 | Reagovat

Tenhle článek mě bavil o něco víc než ty předchozí. Nevím proč.  Byl takovej uvolněnej a veselejší než dřív. Asi i proto, že už mezi řádky nevidím tu tvou schízu v takovém množství, jako dřív, poněvadž snad fakt jde pryč. :D

2 klavesnicetuka | E-mail | Web | 10. června 2018 v 23:30 | Reagovat

nechci aby to vyznělo blbě ale ty i když píšeš o nějakých problémech tak je z toho cítit pozitivní energie..jak to děláš?

avokádo mi nechutná:-D ale zkoušela jsem ho jen 2x...podle mě je bez chuti ale malému děsně chutná, nechápu

jak jsi psala o tom léčiteli, možná bych místo psychologa měla navštívit někoho takového ale já se v tom teď radši patlám sama...už rok no
a s tím stínem černou věcí pohybem...poslední dobou vidím něco doma...ale nevím co, z duchů mám respekt:)

3 klavesnicetuka | E-mail | Web | 10. června 2018 v 23:36 | Reagovat

výjimečně jsem si písničku poslechla, nikdy to nedělám..je mi to trochu povědomé ale neznám..v populární hudbě se neorientuji, takže občas něco zaslechnu někde venku kde hraje rádio

4 microsoft office 2013 product key | E-mail | Web | 11. června 2018 v 6:41 | Reagovat

I have read your article.

5 Atheira | Web | 11. června 2018 v 8:02 | Reagovat

[2]: V podstatě to není pravda. Spíš domněnka někoho, kdo nezná osobně. Ale já to v těch článcích vidím a pozitivní energie z těch problémových částí fakt nesálá. Ale to je o tom, jak si to kdo přebere.
Duch to nejspíš nebude, nevnímala bych to jako něco, z čeho máš mít respekt, poněvadž je to buď důsledek tvého psychického stavu a nebo dokonce příčina. Nějakého příbuzného nebo známého, co je po smrti a kterého je třeba mít v úctě, bych v tom nehledala ani z daleka.

6 klavesnicetuka | E-mail | Web | 11. června 2018 v 8:43 | Reagovat

[5]: no tak to určitě protože když si to přečtu já tak celkově mám z článku dobrý pocit přestože je protkaný těmi problémy

no to že by to byl známý nebo příbuzný, to mě vůbec nenapadlo, to si nemyslím
takové podivnosti mě provází celý život a objevují se na různých místech

7 Atheira | Web | 11. června 2018 v 9:11 | Reagovat

[6]: Nechtěla jsem tím říct, že jsi bláznivá, protože bys něco takového viděla. Spíš, že může existovat spojitost mezi tím, že máš ve své společnosti něco takového a tím, že nejsi schopná navodit si pohodu a pozitivní myšlenky. (Teda podle toho, co píšeš na blogu i v komentářích)

8 King Rucola | Web | 11. června 2018 v 9:48 | Reagovat

avocado nema paru, je bez konkurencie!

9 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 11. června 2018 v 10:49 | Reagovat

Avokádo jsem zatím měla jenom jednou, když jsme s holkama jednou na Silvestra kutily Guacamole, ale v téhle formě mi chutnalo, takže bych se mu asi úplně nebránila ... jen mi přijde, že je teď zase doba, kdy jsou věci z avokáda doménou hipsterských blbečků a to mě trochu odrazuje. :D

Jsem hrozně ráda, že se začínáš cítit dobře i po psychické stránce, a že ti to už po prvním sezení takhle pomáhá. Občas na to člověk už prostě sám nestačí a určitě se to bude zlepšovat.

10 Keiji | Web | 20. června 2018 v 7:58 | Reagovat

Mně se ten začátek líbil moc, vlastně i prostředek i konec, i když trochu jiným způsobem pak. :) K avokádu jsem měla téměř totožnou cestu, až na to, že jsme jej tehdy poprvé zkusily s mamkou, v době kolem základky, a odsoudily jsme to jako hnus bez chuti. Teď jsem mu dala druhou šanci a zkusila ho s citrónem, a od té doby na něj nedám dopustit jakkoliv... až na koriandr. Ten fakt nemůžu. :D Chutná mi jak mýdlo. :D
K té prostřední části asi nemám právo se nějak vyjadřovat, každopádně mě samotnou někdy napadá, že to je přesně to, co bych potřebovala. Ale učinit tak, sama, říkala bych si, že jsem blázen. Kdyby mě tam objednal někdo jiný, byla bych na jednu stranu ráda, i když na tu druhou by mě to vyděsilo a trochu pobouřilo. Hlavní je, že z toho máš lepší pocit... :)
A obzvlášt, jde-li o léčitele, ne komerčního psychologa...
A toho Youkai vám teda věřím, taky jsem ho už několikrát spatřila! :D I když u mě to bude asi vlivem všech těch shlédnutých spirituálních anime, kde se vyskytují... :D

11 hotmail.com | E-mail | Web | 23. června 2018 v 5:23 | Reagovat

Best, will check it soon.

12 damn-girl | Web | 24. června 2018 v 14:53 | Reagovat

Je zvláštní, jak lidé dokáži na fotkách na internetu vypadat spokojeně a přitom se s něčím uvnitř sebe perou. Je moc dobře, že jsi na tom začala pracovat a snažíš se to změnit. Není dobré, nechat se tím sežrat. Mám nějaké podivné období a taky mi v poslední době nebylo hej, ale snad už se to obrací k lepšímu. Lidé z blogového světa a podobně mi ale také teď v poslední době psali, že vypadám hrozně spokojeně a v pohodě, a mně samotný se přitom chtělo hrozně brečet ze sama sebe, při každé menší příležitosti :-/

Tak ať to pomůže! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama