Když hlava vaří

27. června 2018 v 5:56 | Lucirä

Třeba guláš.
Nebo když se hlava vaří?

Přemýšlím, jestli chci vůbec psát. A jestli mám co psát. Mám totiž hlavu plnou pocitů, ale žádné z nich asi není úplně snadné vyjádřit, protože se tak jako mísí jeden s druhým a v závěru z toho není nic smysluplného.

Většinou to u mě bývá asi obráceně; od pondělí se ta radost ze života trochu stupňuje s blížím se víkendem. Tentokrát to tak úplně nebylo. Pondělí bylo hezké, úterý bylo hezké, středa byla hezká a čtvrtek s chutí Mazagrande a dusným vzduchem byl asi úplně nejhezčí. Byl to první letní den a byl naprosto uvěřitelný. Pátek už takový nebyl, a to jsem narozdíl od předchozích dnů nešla do práce, takže bych měla mít radost. Taky mě čekala terapie, a možná ta mi vnesla trochu zvláštních myšlenek do hlavy. Ano, přesně ta, ze které jsem byla posledně tak nadšená. Jako kdyby najednou přišlo nějaké rozčarování a pochyby a strach, jestli mi to vážně pomáhá, nebo spíš jestli je to vůbec třeba. Jako by mi stačilo se vypovídat a najednou jsem už neměla na srdci nic, s čím bych potřebovala pomoct. Jako by mi stačilo nasměrovat na tu správnou cestu, po které se chci vydat sama. Ale nechci předbíhat událostem. Mám asi tak tři týdnu na to, abych se rozhodla, co dál. A taky se mi o tomhle nechce úplně tak psát.

Vrátil se nám podzim, takhle hezky v létě. Ten já ráda, opravdu moc, pokud tedy zrovna není skoro začátek července, jako teď. Možná proto jsem byla v pátek tak rozhozená. Ve čtvrtek jsem si vážně cestu na kole užívala, protože ten lehký vánek byl hrozně příjemný, ač byl vážně teplý. A chodit jen tak bosa v šatech a vyčkávat bouřku, to já hrozně ráda. Ale to páteční počasí bylo takové nečekané a po tom čtvrtku zkrátka nevítané. V sobotu to už bylo lepší, protože jsem ho očekávala, přesto mi však díky tomu chyběla ta ranní radost. Dlouho jsem nesnídala na balkóně, protože o víkendech se to sluníčko vždycky poděje kdo ví kam a ve všední dny vstávám příliš brzo. Radost jsem ale našla na procházce, která byla trochu podzimnější, než bych uvítala, ale přesto milá. Nebo mě hřála vyhlídka rodinné narozeninové návštěvy restaurace a pizzerie, na kterou se mělo ten den jet. Sice budou mé vzpomínky trochu zmatené, protože už teď mám pocit, že se to neudálo včera, ale někdy v říjnu, nicméně to počasí se k tomu nakonec docela hodilo a ten den byl hrozně hezký. A pizza hrozně dobrá! A raw koláček taky!

Asi jsem psát tak úplně nechtěla, jinak by dnes nebyla středa a tenhle článek se stále neválel v rozepsaných. Lidi, mně to poslední dobou vážně nějak nejde. Můžu si plánovat, že si k tomu večer sednu, dám si čaj a budu psát, ale nakonc skončím na zahradě s miskou v ruce a otrhávám rybíz a maliny. A nebo dělám jógu a nebo nedělám nic, ale přesto mě nenapadne vstát, sednout za počítač a psát. Tedy až do teď. Teď mě to napadlo, ale nemám příliš času, protože za chvíli se dám na odchod do práce.

A přitom se toho děje dost. Je o čem psát a i když to tak dle prvního odstavce nevypadalo, vlastně se mám v posledních dnech dost dobře asi ve všech aspektech života a dokonce ani v práci si nepřijdu úplně jako mimozemšťan, i když jím mezi svými kolegy vždycky budu. Začala jsem tu práci vnímat z trochu jiného úhlu, nenechávám se jí v posledních dnech stresovat tak, jako tomu bylo dříve. Čas strávený tam už mi přije spíš příjemný, než nepříjemný, i když jsou dny horší a lepší. Našla jsem si dokonce i takový nový cíl, novou životní cestu, ale zatím o ní asi nechci psát. Chci jen napsat, že z toho mám radost. Z toho všeho, co se teď děje. A nemám strach, že to zakřiknu. Protože mé oblíbené přísloví zní že kdo se bojí, sere v síni. A je to tak. Strach je úplně největší nepřítel a zabiják. Takže nenene, ten já už nemám. A to jsem si ve čtvrtek spálila nos o žehličku a v pondělí spadla z kola. Což se toho vlastně vůbec netýká, že ne... No nic.

V neděli jsem trochu dohnala hororové resty, se sestrou jsme se vrhly na Quiet Place. Poměrně novou mimozemšťárnu. A mimozemské neděle jsou zkrátka nejlepší. Ve Sci-fi duchu jsem pak pokračovala ještě večer, kdy jsem si pouštěla Pasažéry, na které jsem se taky chystala už dlouhou dobu. Takže teď mám takovou vesmírnou náladu, že se mi z toho zdají sny o tom, jak kosmická loď stroskotala vzadu na zahradě u sousedů, tudíž jsem na ni viděla přímo z okna mého pokoje. A hrozně mě to děsilo. Bála jsem se, že oni vidí mě. A ten strach byl asi oprávněný, protože mi pak přišly na e-mail zprávy s fotodokumentací přímo od těch mimozemšťanů! Zní to asi vtipně, ale ten sen byl hrozně strašidelný. A to je přesně ono; neustále vyhlížím ufo na obloze, přivolávám si nějaké nadpozemské zážitky a přitom bych se po***** strachy, kdyby se mi něco takového skutečně přihodilo! Ale tyhle sny mě baví. I když se většinou vzbudím spocená a vyděšená. Sny jsou super. Jako takové zážitky na úplně jiném základu, checht.

Já už to asi musím zveřejnit, i když jsem se vlastně nedostala k ničemu podstatnému. Mám strach, že příště, až se dám do psaní, uplyne od téhle doby až příliš moc dnů a začátek článku bude až příliš neaktuální. Tak se na mě nezlobte. Příště začnu psát až v momentě, kdy se na to budu opravdu cítit. Teď se cítím tak akorát na to, abych trhala ty maliny, jógovala, cvičila, běhala po venku kde je chvíli léto a chvíli podzim (aktuálně tedy naprosto epicky mlhavé ráno), nebo utrácela. Jo, to mi v poslední době jde, ale už s tím končím, slibuju.
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | Web | 27. června 2018 v 7:57 | Reagovat

od Pasažérů jsem čekala něco jiného ale nakonec mi to nevadilo

přísloví kdo se bojí sere v síni si musím zapamatovat

tvé články čtu moc ráda ale zas si říkám že je pěkné že máš tolik jiných činností že se ti článek nakonec napsat "nechce"

2 klavesnicetuka | E-mail | Web | 27. června 2018 v 8:03 | Reagovat

ještě tohle jsem zapomněla napsat a při čtení článku jsem si na to vzpomněla někdo mi řekl:
Nebát se, to není nebát se tmy, nebát se, to je bát se tmy a přesto do ni vstoupit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama