Sunlight comes creeping in

18. června 2018 v 8:11 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Blogová krize stále trvá, ne že ne. Psát se mi chce i nechce; asi jako kdybych najednou nevěděla, jak se to dělá. Ale podobně to mám i se čtením. Četla bych, ale zatraceně se mi nechce. Jsem to ale případ. Vybavil se mi teď Případ číslo 39. Jeden ze starších hororů, který je na seznamu mých restů. V době jeho vzniku jsem ho tak nějak zameškala a jak plynuly roky, já jsem se k němu stále ještě nedostala a i když ho mám dokonce dlouhou dobu v počítači, vůbec se mi do něj nechce. A možná chce, ale ne tak docela, stejně jako do těch ostatních činností. To je jedno, ten film není nijak podstatný. Jen že kdybych měla mít číslo já, byla bych asi Případ číslo 11. Asi určitě. A spojitost se Stranger Things nehledejte, ta tam není. Jedenáctka je moje už celých 23 let, nebo kolik že mi to je. Hm, možná si dám nový univerzální pseudonym, protože lítám od Lucille k Lucirä podle aktuální nálady (třeba v komentářích... všiml si toho vlastně někdo?).

Už ani nevím, kdy jsem dodělala Stranger Wall, ale mám pocit, že jsem se s ní chtěla trochu pochlubit a zapomněla na to. Tak opožděně. Alespoň mám co dát nad perex.


Přiznám se, že když jsem začala psát první odstavec, spíš se mi víc nechtělo, než chtělo, ale najednou se to úplně obrátilo. Chci psát. Jen nevím, jestli mi to půjde. Ale vím, co chci napsat. Jsem šťastná. Vnitřně a i navenek. A mám sílu to dávat najevo. Ta mi v poslední době docela dost chyběla. Sice pořád poslouchám tu trochu smutnou písničku, kterou jsem zveřejňovala v předposledním článku ("Wings" od Birdy), ale cítím se během jejího poslechu šťastná. Stejně jako když poslouchám "The Night We Met". To jsou takové ty smutně šťastné písničky. Poslední dobou jsem si takové hodně oblíbila, i když mám stále krizi i v tomhle směru. Poslouchám tři písničky dokola.

Moje druhá terapie byla trochu jiná, než ta první. Nebyla tolik povídací a dokonce se ani tolik nepracovalo s energiemi, ale byla zaměřená spíš na fyzioterapii a já jsem odtamtud odcházela celá uvolněná, taková lehoučká a zrelaxovaná. A taky voňavá; levandulovým olejíčkem. Došlo mi, že to byla moje první masáž a že jsem nikdy předtím na žádné nebyla. Přicházela jsem o hodně. Následující den jsem si přišla lehoučká a heboučká tak neuvěřitelným způsobem, že mi bylo vážně krásně.

Uplynulý týden byl takový hezky dlouhý v příjemných záležitostech, zatímco ty méně příjemné utíkaly tak rychle, až se staly zanedbatelnými. Čtvrtek byl obzvlášť zajímavým dnem plným drobných událostí, které nakonec stvořily hezký celek; dobrou náladu, radost z překvapení, pár náhod a tak podobně. Hlavně to překvapení - od nečekaného balíčku až po předvolání k přestupkové komisi. Jsem se cítila jak největší rebel pod sluncem. Pátek jsem měla po delší době pracovní, protože jsem ve čtvrtek odcházela z práce dřív k doktorovi na prohlídku (tam jsem se, mimo jiné, přesvědčila o tom, jak zbytečné to chození k doktorům jako takovým je. Během dvouminutové prohlídky mi sdělil, že mám malou dělohu (??? to na to přišel až teď, nebo se mi jako zmenšila ???), že to omrkne ještě ultrazvukem, nacož se pak podíval tak jako unaveně a mávl rukou se slovy: ,,A nebo takhle stačí". A když mi na větu "Já se ale nechci vážit" odvědí ,,Vánoce? Budou. Proč se mě ptáte na Vánoce?", tak to už asi taky mluví za všechno.
Zpátky k původní myšlence. V pátek jsem frčela výjimečně do práce, ale vůbec mi to nevadilo. Jela jsem na kole, což jsem předchozí dny nemohla, celou cestu jsem si zpívala a vůbec si nedělala hlavu s tím, že potřebuji dodělat zakázku na čtyřicet triček, do které jsem se ještě ani nepustila. Přijela jsem na sedmou a zakázka byla kompletní v devět. Jsem prostě rychlá a zběsilá.

Když se řekne pátek, co se vám vybaví? Mám tím na mysli páteční večer. Já nevím proč, ale mám odnepaměti spojený páteční večer s hororem. Asi jako mám s neděli spojené ranní pohádky, pátek definuje večerní sledování hororů. Ten den a jeho atmosféra je pro to jako stvořený. Pravda je, že jsem dlouho žádný neviděla a že hororové pátky nedržím asi od konce střední školy, kdy v jedno období bývaly skoro pravidlem. Ale to jsem ještě byla mladá na slejzání se s kamarádem ve zkušebně, žraní čipsů a sledováním jednoho zombí filmu za druhým. Teď jsem v pátek ráda, když nejsem v devět hodin úplně grogy. Tenhle pátek byl ale páteční se vším všudy. Z práce se mi podařilo uniknout už ve dvanáct, jely jsme se sestrou nakupovat (a chvíli to asi vypadalo, že máme v plánu naložit do auta i ten košík, když jsme si to s ním drandily po chodníku daleko od Kauflandu, ale oni tam mají jen úplně debilní silnice, fakt) a nakonec jsme spontánně z minuty na minutu domluvily hororový večer u mě. A tak přišla i s Larůnyjí, která mi plavala v posteli, zatímco já se postupně začínala dusit rýmou, slzely mi oči a škrábalo mě v krku. Laře jsme začaly přezdívat alergen, ale já doufám, že to byla jen shoda nějakých náhod... Nechci být alergická na psy! Horor (Wish Upon) byl celkem fajn, i když trochu přehnaný a trochu jako Nezvratný osud, završen temným Poltříkovým příchodem do dveří, ve kterých se zastavil na závěrečnou děsivou hudbu a celou tu atmosféru nádherně podtrhl. On je fakt přiblblej. Někdy bych chtěla číst jeho myšlenky.

I v sobotu jsme pokračovaly na stejné vlně, protože teplo a sluníčko venku zapříčinilo takovou tu příjemnou letní únavu. Odpolední horor zase neodmyslitelně patřil k některým prázdninovým dnům. Většinou takovému lehárku předcházelo rochnění v bazénu, který tedy teď už nemám (a i kdyby, tak není ještě léto, žejo), ale ta atmosféra byla taková podobná. Přišly jsme z rozpálené louky, kterou jsme šly koupat Laru, a pustily si Crimson Peak, který se mi tu válel už taky hroznou dobu a neustále jsem ho přeskakovala a odkládala. Bylo to spíš fantasy a až moc zdlouhavé, ale byl to vážně fajn relax, protože pustit si film odpoledne je pro mě už něco naprosto zapomenutého a vyhynutého jako dinosauři. Večer se navíc konal i tradiční dýchánek, tentokrát o dost živější než ten poslední (to jsem totiž měla tu svou energetickou krizi) a obohacený o večerní procházku kolem lesa se světluškami. Představte si, jak jdete, kocháte se těmi světýlky a najednou někdo poznamená: ,,Stejně to jsou jen nadržení chlapi." Spousta dalších vtipných hlášky padlo z úst mé sestry i během samotného dýchánku a já jsem si říkala, že si je musím určitě poznamenat, ale najednou se z mé hlavy vytratily do ztracena.

,,Pojď už ven."
,,Vždyť joo, ale já chci ještě náramek s lotusem."
,,Vem si u mě toaleťák.. já mám na něm taky leknín."

A najednou je všechno zase nějaké zrychlené a já mám pocit jako... byl vůbec víkend? Chtěla jsem toho asi napsat víc, proto jsem článek nezveřejnila včera odpoledne, kdy jsem ho dopisovala před sestry obydlím, kam se teď tak nějak sama zvu, protože se tam příjemně sedí a opaluje a vlastně tam parazituju jakmile je k tomu příležitost. Ale dneska jsem vygumovaná a nenapíšu nic, takže jsem to klidně mohla udělat. To nevadí. Aspoň sem dneska můžu dát fotku.

 


Komentáře

1 klavesnicetuka | Web | 18. června 2018 v 8:23 | Reagovat

pátek mám spojený taky s hororem - protože když jsem byla malá v pátky byly horory pozdě v noci a když naši vytuhli u televize tak jsme se se sestrou dívali

Stranger Things zrovna s manželem koukáme na druhou sérii, je boží, chodíme kvůli tomu spát pozdě a já jsem mrtvá ale líbí se mi víc než první, už se těším na třetí:) už nám zbývají jen 2 díly což mě na jednu stranu mrzí protože jsem si postavy zamilovala i toho šišlající malého kluka:)

2 padesatka | E-mail | Web | 18. června 2018 v 15:14 | Reagovat

Moc vám to na fotce sluší.
Jste jako den a noc...:D

3 Nenapravitelná | E-mail | Web | 18. června 2018 v 16:09 | Reagovat

Stranger Things jsem pořád ještě neviděla, ale už se na to chystám strašnou dobu! :D

4 fnaf world | E-mail | Web | 21. června 2018 v 8:50 | Reagovat

nice info .. counter again

5 stuprum | Web | 22. června 2018 v 20:08 | Reagovat

Vás dvě by žádný pán z postýlky nevyhnal!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama