Letní jablko

4. července 2018 v 8:13 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Přemýšlím. A taky sním. O podzimu. Občas i o Vánocích. A tak. Ale hrozně nerada přemýšlím o něčem důležitějším a vážnějším.



Podzim skončil ve středu. Nahradil ho letní prázdninový pátek a přes noc přišel větřík se slunkem babího léta. Ta příroda je neskutečná. V tom pozitivním slova smyslu, i když ty její nepochopitelné výlevy někdy vnímám negativně; třeba když ten minulý týden bylo fakt chladno a pršelo a člověk prostě nevěděl, jak bude, až se probudí další den. Ale za to nemůže ona, za to můžeme my. Takže příroda je stále neskutečná pozitivně. Některé ty dny byla zima a pršelo. Jiné dny byla jen zima a jiné dny jen pršelo a bylo teplo. V jeden takový, čtvrteční, jsem se rozhodla jet v tom dešti na kole, protože čím častěji jezdím, tím více mě to vlakové dojíždění nebaví. A to, prosím pěkně, jedu všeho všudy 10 minut. Není to ono, přijít do práce od vlaku. Ty chvilky v lese, kterým frčím na kole, jsou prostě v tom všedním dny takové vzácné, že se jich nechci vzdávat. Zmokla jsem, ale bylo teplo a na cestě nazpátek už ani nepršelo; to jsem jen pro změnu vzala všechny ty napršené kaluže v lese a přijela s úplně špinavým zadkem a batohem. Ale suchá!

V pátek jsem ochutnala letní prázdniny. Měla jsem svoje první letní jablko. To světlounké a křehounké, žlutozelené. Víte, které myslím? Tahle jablka jsou nejlepší na světě. Chodívala jsem na ně odjakživa k sousedům, ale letos jsou u nich ještě maličká a nemají tu správnou chuť. Tutéž jabloň jsem objevila ještě v chatařské oblasti kousek od nás a tam už byly jablíčka krásně zralá a spadaná na zemi. V prvním momentě, kdy jsem se do něj zakousla, se mi vybavil začátek prázdnin. Ta vůně toho rána, kdy jdeme pro vysvědčení a čekáme v šatech před školou, ten moment kdy odcházíme a loučíme se se spolužáky a těšíme se domů na první prázdninové dny. Ten moment v první prázdninové ráno, když vylezu bosa z domu a slyším hrdličky. Tohle všechno v jednom kousnutí. Počasí bylo navíc přesně takové, jaké jsem si z těhlech dnů pamatovala. Udělalo se vážně teplo a já jsem celé dopoledne lítala někde po vesnici. Většinou bosa. Nebo taky na kole. Do krámu a zpátky s melounem v ruce a tak. Přišla jsem si tak hezky. A bezstarostně. Tak si přijdu vždycky, když jdu bosa po vesnici. Vlastně tam v teplém počasí jinak ani nechodím.

Večer předtím, tedy ve čtvrtek, jsem si připomněla školní základkové dny u Boty jménem Melichar. Asi jsem ten film nikdy neviděla od začátku do konce a vlastně jsem do té chvíle ani netušila, o čem přesně je. V ten večer jsem tak všemožné pobíhala kolem. Vrátily jsme se z náletu na Globus, kde jsem zase nechala nekřesťanskou částku, přestože jsem nic moc vyloženě nepotřebovala. Pro vegana je Globus trochu nebezpečný, co si budem' povídat. A tak jsem tak doma pobíhala, uklízela nákup, lakovala si nehty na nohou a mezitím na mě volala mamka, ať se jdu na chvilku koukat s ní, vždyť já mám to retro přece tak ráda (a mamka nedělá rozdíly mezi Amerikou a Českou republikou, hehe). Musím uznat, že mě to tak nějak prázdninově naladilo. Za nás už to bylo jiné, tohle se týkalo spíš dětství našich rodičů, ale ta školní atmosféra v něčem zůstala stejná. A tak jsem zavzpomínala a trochu se mi i zastesklo, že se mě tohle krásné období školních dnů už nikdy nebude týkat. Smutná kvůli tomu samozřejmě nejsem. Jsem jen přemýšlivá duše, což je často na palici. V tomhle případě to byla ale jen neškodná úvaha nad tím, jak se prostě život mění.

Na druhou stranu, za mě a mých školních let bylo ještě léto létem. Postupem let se z léta stává jakási směska všemožných (i nemožných) období a výkyvů počasí.

Sobota večer byla letní až až. K létu patří mimozemšťani, minimálně k tomu mému. To, že dávali zrovna v televizi Znamení, byla milá náhoda skrze kterou jsme se se sestrou rozhodly, že nám tenhle film našeho dětství poslouží jako dýchánková kulisa. Po vybírání různých závěsů, povlečení a dalších vymožeností do našich obydlí se ale Znamení stalo skoro hlavní náplní večera, protože jsme zjistily, že si některé ty věci už vůbec nepamatujeme a ulehly jsme do postele a bedlivě sledovaly. Já tedy ne celou dobu; dostala jsem k vyzkoušení jakousi masku na celé tělo a tak jsem neodolala a namatlala si s ní nejen obličej, ale i celé nohy a zadek (celulitida, víte jak). Byl to asi ten nejnepohodlnější pocit, stát tam bosa a nechat na sobě zasychat tu věc. Byla mi zima. Ale přišla jsem si pak krásně hebká. Zima mi je teď nějak moc často, přesto byl tenhle společný večer vážně bezstarostně prázdninový a letní. Jen mu chyběl ten teplý vzduch a zpěv cvrčků.

To podle mě definuje letní večery. Když se po celém tom dusném dni vzduch trochu pročistí, přesto je ale stále teplý a vane příjemný, vlažný větřík. Do toho se přidá cvrkotání cvrčků a člověk se zastaví, naslouchá, nasaje tu vůni, zdvihne hlavu k obloze a užívá si pohled na hvězdné nebe. Tohle mi chybí, takové to už dlouho nebylo. Místo toho se mě teď dotýká kouzlo léta babího. Šustění listů, skrze které nenápadně procházejí paprsky hřejivého sluníčka.

S fotodokumentací je to u mě poslední dobou velká bída, tak přikládám alespoň fotku neděle, kdy jsem si zase hrála na zoufalou manželku a sbírala borůvky, pekla, vařila a poté se věnovala odpočinku a rodině, společnému obědu, kafíčkování a venčení dětí. Neděle jsou kouzelnými dny.

Užívejte si prázdniny i neprázdniny (ty máme my, pracanti), léto i neléto (to je to cosi, co se děje venku poslední roky) a zkrátka se mějte fajnově.

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 4. července 2018 v 15:28 | Reagovat

Krásně jsi mě vyvenčila vzpomínkami na léto dávno minulé.

2 Sova přepálená | Web | 4. července 2018 v 23:04 | Reagovat

Ta jablíčka, o kterých mluvíš, nám vždycky dávala babička, celá otlučená a napůl hnědá. Nesnášela jsem je. :D U nás se jim říká žitnavky, asi že dozrávají společně s žitem.
Na Znamení jsem zrovna tuhle koukala (ani nevím, co běží v televizi :D), protože jsem si vzpomněla, že jsi o tom už někdy mluvila, a já jsem teď sháněla něco ufounského právě kvůli tomu, že je léto. :D Dřív jsem to nikdy neviděla, potencionálně strašidelným filmům jsem se dlouho vyhýbala, ale teď mě to moc bavilo. Je to pěkně tajemné a ufounské, ale ne moc děsivé. Jako třeba Čtvrtý druh. :'D
Strašně se mi líbí ty popisy letních rán se zpěvem hrdličky a večerů s cvrčky. Přesně takový večer teď zrovna je. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama