Letní svátky

13. července 2018 v 11:09 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Sváteční dny minulý týden zapříčinily něco jako krátkou verzi letních prázdnin. S trochou hluku, hádek a hromadou sluníčka. O klidu se, vzhledem k rekonstrukci, která u nás v domě probíhá, mluvit rozhodně nedá, ale o odpočinku ano. Chvíli jsem vážně měla pocit, že se za necelé dva měsíce vrátím do školy a že teď v tuto chvíli na ničem nezáleží, protože mám prázdniny a nemusím nic řešit. Ve skutečnosti to tak bylo jen na čtyři dny a já se nevrátím do školy, ale do práce, nicméně jsem s tou skutečností úplně v pohodě.


Ve čtvrtek jsem si užívala sluníčka, jak jen to šlo. Rozhodla jsem se se trochu cíleně opálit, protože jsem se poprvé připekla ve chvíli, kdy jsem na sobě měla overal, a když jsem na sebe pak musela koukat v koupelně, vypadalo to fakt směšně. Přišla jsem si jako v té retro sportovní soupravě, kterou dřív nosili děcka na tělák, nebo jako v pánských jednodílných plavkách. Tak mi to nedalo a vyprdelila jsem se na balkon. S knihou. Konečně jsem totiž zvládla zpomalit sama sebe a vzít do ruky další knihy, které čekaly na přečtení. Mimo to jsem se probudila s naprosto dobrodružně tajemnou náladou a pocitem, že jestli nezažiju nějaký paranormální nebo mimozemský zážitek ten den, tak už nikdy. A tak jsem vyrazila vstříc přírodě a dobrodružství na procházku, ze které jsem si opravdu jeden zážitek přinesla; při rozhodování zda projdu celý les, nebo odbočím na lávku a půjdu nahoru na kopec, mě vyrušil jakýsi nepopsatelný hrdelní zvuk, o kterém jsem vůbec netušila, co si myslet, protože mě nejdřív napadlo, že tam chrchlá nějaký starý úchylák, nicméně zvuk nezněl tak úplně lidsky a tak se mi nabízela druhá varianta, která se mi v hlavě zrodila - příšera! Nebo mimozemšťan z kukuřičného pole, které bylo hned vedle. Sestra mi doma sdělila, že to byla určitě kuna, podle zvuku, který jsem ji předvedla. Tak či tak, v tu chvíli to bylo dobrodružné a měla jsem i trochu nahnáno (v tom lese nás už přece jednou nahatej chlap honil, žejo), což mě tak příjemně rozproudilo a nabudilo v té mé záhadné náladě ještě víc.


Fušuju teď do léčitelství; chci tomu trochu víc porozumět a mám pocit, že tahle cesta je něco, čím chci jít. Koupila jsem si dvě knihy, z toho jednu jsem během toho prdelení se (nejen) na balkóně už skoro přelouskala, druhá zatím stojí ve frontě. Jmenuje se Řekni mi, kde tě bolí a já ti řeknu proč a rozhodně to není jen jednoduchý soupis neduh s přiřazeným psychosomatickým původem, nýbrž je to rozepsáno opravdu do hloubky a celé té tématice se věnují dvě předchozí kapitoly, kterými nebylo úplně lehké se prokousat a něco jsem si musela číst dvakrát, abych tomu přišla na kloub a skutečně záležitosti a spojitosti pochopila. Teď už jsem v kapitole poslední a zbývá mi odhalit už jen něco málo. Cítím se po skoro přečtení té knihy zase o něco více obohacená a ten pocit je hrozně fajn.

Knihy nejen o léčitelství, ale obecně seberozvoji čtu moc ráda. Dostala jsem ale chuť proložit tohle naučné čtení i něčím zábavným a k létu se nejvíc hodí mimozemšťané nebo horory, a protože jediná ufounská kniha, kterou mám, je E.T., a já chtěla něco zcela nového, sáhla jsem po Horrorstör, kterou mám už nějakou dobu v "knihovně" (vysvětlení uvozovek - nemám knihovnu) a ke které jsem tehdy přišla naprostou náhodou a z nevysvětlitelných důvodů mě zaujala. Což je zvláštní, protože v tomhle já trochu tápu; nedokážu knihu odhadnout, nevím, podle čeho poznám dobrou knihu a většinou ani nevím, co vlastně hledám a co mám chuť číst. A že jediné, na co se zmůžu, je hodnotit podle svého grafického oka a tudíž knižní obálky. O tom jsem už ale jednou psala. Tahle kniha mě zaujala hned. Jako by mě snad při pohledu na ni něco dloublo pod lopatku. O to zvláštnější to je, protože ta obálka je vážně zvláštní, úmyslně vypadá jako katalog z IKEA a takové katalogy nejsou něco, co by mě lákalo. Že mě intuice nezklamala jsem ale poznala už po pár stránkách. Je to přesně ta kniha, kterou jsem na léto hledala. Ta, na kterou si vzpomenu, až se mě někdo zeptá na léto 2018.

Trochu jsem se přiblížila typickému létu i díky sezení u ohně, u kterého jsme tedy nevydržely do setmění, jak bylo v plánu, a tak se nekonalo sledování hvězd, které s tím mám spojené. Pod noční oblohu jsme si lehly následující večer, to nám ale pro změnu zase chyběly ty hvězdy. Ale jinak to byl přesně ten večer, který jsem popisovala v minulém článku. Ten večer s vlažným vánkem a vůní léta.


Šílenství kolem Lany se mě vyhlo obloukem, přestože si v ní, vzhledem k jejímu stylu, našli zalíbení téměř všichni milovníci retra. Tahle písnička mě ale z neznámých důvodů doslova pohltila; některé její části mi přijdou až trochu otravné, ale jako celek je tak příjemná a chytlavá, že jsem si ji zamilovala.

.

Teď jsou ale "prázdniny" tatam. A léto s nimi. Týden se sešel s týdnem a je tu zase pátek, tentokrát 13. Celý týden se budím do zdánlivě podzimních rán, které bych obyčejně měla nesmírně ráda, kdyby se to dělo až tak za 2 a půl měsíce. Teď mi léto a jeho teplá slunečná rána vážně chybí. Je to letos celé takové matoucí. Člověk se nestihne ani naladit na tu správnou vlnu letních nálad a další ráno je šedivé. Snad se léto vrátí alespoň na naše společné holčičí dobrodružství, které začne za týden.

Tenhle týden nebyl tak příjemný, jak bych chtěla, ale i tak přinesl spoustu hezkých maličkostí. Od dopisu od Sovy přes balíček přírodní kosmetiky až po světýlka z Pepca, která jsem si chtěla koupit už hrozně dlouho a vždycky jsem si řekla "ne", že přece nebudu utrácet. Ale když jsem včera večer ležela v posteli pod tím útulným světlem, byla jsem hrozně ráda, že jsem utrácela. Mimo to mi dorazily dva z několika objednaných náramků. Jeden s drobnými dřevěnými korálky se srdíčkem z růženínu a druhý růžovoučky s lotusovým květem. Ale abych nepsala jen o těch materiálních radostech, tu největší radost jsem nacházela ve svém lese, kam teď chodím častěji, než dřív, protože mám taky větší potřebu si konečně jednou pro vždy vyčistit hlavu. A kde jinde to dělat, než tam?

Přišla jsem o svůj instagramový účet. Někdo mi ho zrátka hacknul. Myslela jsem, že z toho budu smutná nebo naštvaná, protože přece jen jsem si tam ty vzpomínky ukládala ráda a bavilo mě si to jednou za čas celé projíždět a vzpomínat. Ta návaznost tam byla důležitá a člověk si vždycky ten moment tak příjemně vybavil. S naprostou chladnou hlavou jsem ale mávla rukou a založila si účet nový. Poslední dny se mě zmocňuje myšlenka "nového startu". Spíš toho vnitřního. Vesmír mi chtěl možná dát najevo, že je to opravdu dobrý nápad. A tak jsem tuto skutečnost přijala i v tomto (popravdě zcela nepodstatném) směru. Všechno se děje kvůli něčemu většímu.
 


Komentáře

1 Jíťa | Web | 18. července 2018 v 17:41 | Reagovat

Počasí mě taky letos trochu mate... místo jara léto, a teď v létě skoro podzim... Snad se to v srpnu srovná a bude hezky na pobíhání mezi balíky slámy na polích :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama