Půlnoční migréna

1. července 2018 v 8:21 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
1.7. 2018 - 0:00

Jako by se mi dostalo jakéhosi osvícení, nebo já ani nevím, jak to vlastně nazvat. Začněme ale tím, že je právě půlnoc.




Teď, v tenhle moment, když píšu přesně tento řádek. Je 0:00. V tuhle hodinu jsem nebyla vzhůru už ani nepamatuju. Důvodem, proč tomu tak je dnes, je migréna a asi nevhodná kombinace červeného vína, kávy a panadolu. Samozřejmě jsem tohle všechno nepozřela v jedný hodině a ten odstup mezi tím byl velký, ale když tělo není na něco zvyklé, dělá pak nezvyklé věci, to dá rozum. To moje se tedy rozhodlo nespat. A to i přestože migréna je (díky té ďábelské analgetické věci) na odchodu. A co jiného mám dělat, když usnout se mi nedaří a mám toho na srdci tolik. Tolik, že ani nevím, co všechno. Přijdu si najednou taková moudřejší. Rozumnější a trochu dospělejší. Nevím, jestli jsem chtěla, aby to tak bylo a aby to přišlo, ale některým věcem musí člověk nechat volný průchod.

Dnes jsem se ve svém pokoji nachytala s myšlenkou, že nejsem tam, kde bych měla být. Tedy ne doslova; spíš že to prostředí kolem mě by mělo být jiné. Už je to nějaký pátek, co se mi moje dříve nejoblíbenější kousky šatníku v černočerné barvě s křiklavým potiskem zombies, netopýrů a všemožných příšer válí na dně úložného prostoru. Semtam je vytáhnu, vezmu si je na sebe jen tak ven na procházku, ale světlo světa spatří už málokdy. Možná si teď říkáte, co to zase píšu za nesmysly. Vždyť jsou to jen trička, proč je řeším? Můžu tedy zmínit i můj náhrdelník s lebkama, který se válí někde v šuplíku, nebo kostlivcové sponky a další šílené doplňky, které jsem dříve tak ráda nosila. Piercing společně s náušnicemi zmizel už dávno, frekvence nošení zombie triček se postupně snižovala, ale Freddyho loutka stále visí v mém pokoji společně s obrazem Mrtvé nevěsty, na tapetě u postele mám tajuplný měsíc s letícím netopýrem, který není zase tak starý, a vitrína je plná monstrózních panenek. Tohle byl zlomek, který zbyl. Z toho všeho. Z těch všech příšerností (doslova), kterými jsem se pyšnila. Na dýchánku jsem sestře vyklopila své pocity, jako že mě asi už nebaví mít tu kobku takovou. Takovou temnou. A že mám strach, že jsem z toho vyrostla. Bože, miluju to, pořád stejně neskutečně. Všechny ty hororové věci, serepetičky, oblečení, dekorace a celou tu tématiku. Hororové (nejen) osmdesátkové filmy především, nebo seriály ve stylu Munsters, speciální hororové epizody čehokoli a poslech horror punku a těch perfektních textů plných hnijících mrtvol a hrobů. Halloween a dýně, hřbitovy a duchy, zombíky a upíry, pátky třináctého a strašidelné příběhy. A nikdy tohle všechno milovat nepřestanu. Je to část mě, která se rodila a rostla společně se mnou od dětství. Je obrovská a nesmazatelná. Ale stále více se stahuje dovnitř mě a asi nastal čas, kdy ji tam uzavírám a zamykám. Nebo spíš kdy ji tam chci uzamknout. Nezmizí, budu si ji pouštět kdykoliv se mi zamane, kdykoliv dostanu chuť se na chviličku vrátit v čase do těhlech sladkých temných let dospívajícího života, ale už nedominuje. Už nemám potřebu tuhle svou zálibu ukazovat skrze své oblečení nebo dekorace v pokoji.
Přijdu si jako debil, abych se přiznala, ale kdysi jsem si samu sebe rozdělila na další dvě. Byla tu Luci, tedy já, a pak Lucille, ta obrovská část mě, ta hororová fanynku s propíchnutým nosem, která poslouchala Misfits, dojímala se u Mrtvé nevěsty Tima Burtona, nosila roztrhané silonky a ta černobarevná hororová trička a kostlivcové sponky ve vlasech. Ponocovala u hororových filmů ve zkušebně a byla úplně u vytržení z jakékoli návštěvy hřbitova. Jednoho dne se ale zrodila Lucirä. Vlastně se rodila tak nějak postupně. Byla takovou tou opravdu světlou stránkou mě. Tu jsem dřív asi postrádala. Luci, tedy já, byla taková docela obyčejná a občas v sobě probudila Lucille, toho... hřbitovního šílence, hehe. Ten v ní byl vždycky, už když byla malé pískle. Jen ho časem dokázala rozlišit a oddělit. Lucirä se začala zajímat o život z jiných úhlů. Jedla zdravě, cvičila, uctívala přírodu, chtěla chápat život a jeho fungování, jeho smysl. Vesmír, sílu slov a myšlenek, zákon přitažlivosti, vnitřní klid, lásku. Život v co nejjasnějších barvách a pozitivním smyslu. Lucirä rostla, semtam pustila ven Lucille, která se nadchla z dalšího hororového filmu, ale i když byla v tu chvíli v pozadí, nepřestávala růst a rozvíjet se. Ušla docela velkou cestu a ta cesta vedla úplně jinudy. A najednou došla na místo, ze kterého už vede jenom jedna cesta, a po té se může dát jenom ona. Lucille zůstala stát. Nejspíš na nějakém svém oblíbeném hřbitůvku, kde ji nic nechybí. Může se kdykoliv dostat ven, může to udělat kdykoliv a je to naprosto v pořádku. Ale už nemá kam pokračovat. Prakticky je v cíli. Další životní cesty se jí už netýkají. Na ty je tu jen Lucirä.

Právě mě napadlo, že celý ten odstavec smažu. Nebo že si ho po sobě alespoň přečtu (a pak ho smažu). Ale asi neudělám ani jedno z toho. Po pravdě jsem vám ale chtěla jen zdělit to, že to prostředí kolem mě už nemůže být takovéhle. Musí být jiné. Musí být světlé, protože se v něm cítila dobře Lucille, která v něm už nebývá tak často, zatímco Lucirä ano. A ta se tu dobře necítí, ani nemůže. Má tu málo svých věcí. Nemůže se cítit sama sebou za okny s černými závěsy, které si sem Lucille s takovým nadšením před pár lety pověsila. Lucille je zkrátka to dítě ve mně. Které nikdy, nikdy, NIKDY neumře, ale zároveň už neporoste. Budu ho pouštět, ale došlo do cíle. Cítím takovou úlevu, zároveň trochu smutek. Možná. Ani nevím. Asi mi trochu chybí. Proto ta písnička, přišla mi na mysl, když jsem všechny tyhle zmatené pocity psala.

Bože můj, hlavně mi nedovolte napsat knihu. Nikdy.

... vždyť já jsem vám jen chtěla říct, že si chci koupit nové závěsy. A taky záclonky, prostěradla a povlečení, vyměnit tapetu a pár dekorací a všechno to sladit do tyrkysovo-hnědo-zelené barevné kombinace, v takovém tom jogínském relaxačním stylu. Mandaly, aztécké vzory, světlé energetické barvy a tak. A místo toho vám tu vyprávím schizofrenní pohádku.

A uběhlo 45 minut. JDU SPÁT.

PS: Tahle. Ta to psala.


 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 1. července 2018 v 20:08 | Reagovat

Že by dospělost...?! :D

2 Lucille | Web | 1. července 2018 v 21:03 | Reagovat

[1]: Právě jsi shrnula celý můj článek v jednom slově.. Teď se zdá být zcela zbytečným! :-( :-D

3 padesatka | E-mail | Web | 1. července 2018 v 21:37 | Reagovat

[2]: Nene, není vůbec zbytečný, je o Tobě, skvělý deníkový zápis. Tady se tvoří Tvoje dějiny...:D

4 damn-girl | Web | 2. července 2018 v 20:48 | Reagovat

To je takový klasický vývoj člověka, jen u každého probíhá v jiném věku :-). Myslím, že to je posun k lepšímu. Pokud se člověk z velké části vyžívá v něčem negativním, tak si myslím, že nedokáže být doopravdy šťastný. Mám z tebe pocit, že se ti v hlavě co minutu rodí tisíce myšlenek, o tom, jaká jsi, jaká bys chtěla být a zároveň, co od tebe chce okolí. Znám to sama moc dobře a vím, že je to k zbláznění, že s povahou, kdy člověk uvnitř sebe řeší naprosté maličkosti je hrozně těžké s tím žít :-/

5 Keiji | Web | 26. července 2018 v 19:05 | Reagovat

Mně se ten odstavec opravdu líbil a jsem ráda, že jsi ho nesmazala.
Tolikrát jsem se pojmenovávala tolika jmény... ne, pořád to dělám. Pořád každou svou část, která se chová "out of character" nazývam jiným jménem, odděluju ji, jako bych dohromady ani nemohla být celkem.
A snad i právě proto se mi tak ten odstavec - ne, celý článek, abych to uvedla na pravou míru - tak líbil... popsala jsi, že je v pořádku stát se zase prostě někým jiným, rozloučit se s tím, kým jsi byla tak dlouho a ráda a přišlo ti nepředstavitelné, že bys kdy mohla být někým jiným... a že není třeba stávat se tím celkem. Stačí, když přijde někdo nový a... ach jo, vlastně se zamotávám a nevím, jak to pochopitelně popsat.
Prostě díky, žes to nesmazala. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama