Sí, sabes que ya llevo un rato mirándote

25. července 2018 v 6:37 | Lucirä |  Zážitky
Minulý týden byl hrozně zvláštní. Nastaly dny, kdy jsem si pouštěla Paramore a taky My Chemical Romance. A zase jsem utíkala někam do minulosti. Dělám to neustále a asi to budu dělat už navěky, jednou za čas. Podle toho hudebního výběru jsem utíkala do mých zdánlivě temných let, které ve skutečnosti vůbec nebyly temné (ale málokdo to nejspíš tušil). Já jsem v té době byla vlastně hrozně šťastná, i když jsem vypadala jako strašidlo a lidé si mysleli, že mám asi v plánu spáchat každou chvíli sebevraždu. Nebylo tomu tak; měla jsem spoustu fajn kamarádů a šťastná jsem byla i v době, kdy jsem žádného z nich neměla po ruce. Měla jsem je totiž, stejně jako teď, rozházené po republice. Kreslila jsem si, poslouchala si ty svoje písničky, neustále si telefonovala s kamarádkou, která mě do tohohle emo světa tak trochu "vtáhla" a procházela jsem se se psem po vesnici a přišla si v těch fejkových konverskách hrozně hustě.

O tom jsem ale psát nechtěla, jen jsem potřebovala někde začít. Teď je totiž úterý, za pár minut budou tři hodiny odpolední a já tu sedím u počítače. Najednou je tu ticho a klid. To tu předtím nebylo. Už je pár minut po třetí a já jsem se musela od počítače přemístit ven s notebookem. Ten tmavý pokoj s tím tichem a klidem nepůsobil úplně ideálně na tohle psaní. Bylo mi z toho asi trochu moc smutno. Před chvílí totiž skončilo naše letní dobrodružství, které trvalo necelé čtyři dny které byly tak boží, že letošní udělaly letošní léto naprosto parádním.





V sobotu jsem dopoledne putovala hodinku do sousedního města, kde jsem nabrala kamarádku a spolu jsme putovaly další hodinku nazpět. Nacpaly se palačinkama, rychle se nostalgicky vyfotily na tom samém místě, kde před pár lety a sešly se se zbytkem party, kterou tvořila moje sestra, Sova a Saku. V obydlí Krombí a Atheiry jsme se tedy daly dokupy, probraly nejzákladnější věci co se po příjezdu probírají, popíjely jsme Atheiřin domácí ledový čaj, který ještě ten den večer padl za vlast (a že ho byly slušné zásoby) a při poslechu Despacita jsme si šly vybrat pizzu. Protože den příjezdu byl zkrátka plánovaným dnem lenošení! S pizzou to bylo trochu složitější. V jedné pizzerii jsme si vybraly, všechno důkladně sepsaly a pak zjistily, že ji až k nám nedovezou. Ohledně druhého výběru jsme si byly jisté, že nám ji dovezou, protože už jsme si ji jednou objednávaly jen se sestru, ale opak byl pravdou. Asi si vzpomněli na to dýško v hodnotě jedné koruny české - to se ale stalo omylem, nejsme takoví škrti! Třetí pizzerie vyšla, pět pizz jim trvalo přes hodinu a my se do té doby povalovaly hladové na podlaze v mém příbytku. A pak konečně zazvonil telefon, že se pizzy vezou, a tak jsme se rozeběhly dolů po schodech k venkovnímu stolu, kam jsem přinesla pizzy. Se sýrem. I ty naše, které měly být bez něj. A tak naše plánovaná chillvečeře ve stylu americkýh filmů nevyšla podle představ, musely jsme si počkat ještě jedno kolo a objednat pizzu znovu. Ale nakonec to všechno dopadlo dobře, jen je podle plánů. Ale nás nic nezastaví, my jsme prostě silnej tým! Ani večerní sledování hvězdné oblohy na kopci úplně nevyšlo. Na kopec jsme se tedy vydaly, ale cestou začalo pršet a tak jsme to zabalily ještě dřív, než by se vůbec stihla udělat pořádná tma. Cestou jsme se ale vyblbly dostatečně. Skákaly jsme po vysokých balíkách slámy, zpívaly si Afromana a Despacito (což jsme vlastně dělaly téměř u každé naší společné činnosti) a bylo nám prostě fajn.

Další den byl dnem výletním. Dobrodrůžo, na které jsme se nejvíc těšily. Po snídani jsme se nasoukaly do auta, pustily náš playlist složený z deseti stále se opakujících písniček a vyrazily vstříc kopcům a přírodě. Dojely jsme na Vysočinu, kde jsme se vyfotily s naší půjčenou károu v Dipperovských kšiltovkách, ve kterých jsme vypadaly jako instalatéři (zatímco Kvilča byla Ash Ketchum) a vydaly jsme se hledat nejvyšší vrchol, na který jsme měly zamířeno, abychom zjistily, že právě ten je tím místem, na které jsme vyjely autem, a že lesem nevedou úplně průchozí cesty. A tak jsme zamířily do rokle, ve které jsme se sestrou už jednou byly a tu jsme si příjemně celou prošly. Bylo to prima tak jako tak, co si budeme povídat. Domů jsme dorazily vyčerpané, někdo dojedl pizzu (někdo ji snědl celou den předchozí - a tentokrát jsem to nebyla já!) a pak jsme si daly takovou malou černou hodinku v mé kobce, která je už takovou tradicí. Léto bez záhad a duchů a ufounů a všech těch strašidelných příběhů a videí prostě není pravé léto. Jen tak jsme se poflakovaly a nabíraly síly na ještě alespoň jednu večerní lesní procházku. Ať už při sledování creepy videí na jůtubu, nebo válením se na rozpálené cestě (mezi kanály a jejich odéry. No co, i tak nám tam bylo hezky).

Další den po snídani jsme se vydaly na balík sena, jen tak relaxovat (neboli čilovat). Ráno bylo překvapivě až moc teplé a dusné a paprsky slunce pálily víc, než je v ranních hodinách ve zvyku. Vzduch voněl létem. Tím pravým, prázdninovým létem. Seděly jsme na balíku slámy, vyhřívaly se na kolejích a nic nám nechybělo. Zase jsem si přišla jako ještě menší mládě, než jakým jsem, protože ten okamžik byl tak typicky prázdninový a my byly jako ta opravdová parta děcek poflakujících se někde na poli u lesa. Jen my, horký vzduch, vůně slámy a... Afroman a Despacito? Po návratu domů jsme se na chvíli rozdělily. Zatímco jedna parta obědvala, druhá nakupovala v sámošce a následně vykládala karty. Pak pokračoval čiling pod ořechem s Enrique Iglesiasem a Britney Spears a broskvovou vodou. Procházku v lese, která následovala po chvíli flákání se, obohatil náš příběh u úchylným týpkovi, který vznikl na základě mého nápadu na "zahrajeme si hru, budeme rýmovat a uděláme z toho příběh". Chvílemi se mi v tom vedru zavařoval mozek, ale kupodivu jsme opravdu rýmovaly celou cestu a i když byl náš příběh neskutečná prasárna, myslím, že jsme se skvěle bavily. Jednou to mé režisérské (a zatím lehce imaginární) já zfilmuje, ať z toho taky něco máte.
Daly jsme si ještě jednu černou hodinku, protože těch není nikdy dost, a tentokrát jsme si pouštěly poněkud víc creepy záležitosti, Saku nás seznámila s děsivou japonskou hrou, o jejíž existenci jsme neměly tušení a která mě osobně docela vyvedla z míry a hrát bych ji opravdu nechtěla, ale jsem ráda, že jsem se v tomhle směru dozvěděla zase něco zcela nového. Ty záhady mě prostě baví, to je takové vděčné a věcné téma. Nechyběl ani čil (jsem si to slovo vážně oblíbila co) před hřbitovem. Ale tím jsme daly záhadám zase chvíli pokoj, protože přišel náš závěrečný večer a ten jsme musely strávit co nejveseleji - usadily jsme se na dece na zahradě. S vínem, hudbou a naším pitomým humorem. To je vskutku skvělá kombinace. Přidal se i kohout Štefan.


Den poslední nás první opustila Kvurča. Krátce po snídani jsme se vydaly rozpálenou cestou k vlaku vyprovodit ji z naší vesnice (kde jsme podle Saku všichni jedna velká sekta!) a zbytek nás se vydal do krámu, na hurónskýho nanuka s jednorožcem, domů na ledovou kokosovou kávu v plameňáčkovém kelímku a zatraceně dobré, ale neprakticky jedlé tacos. To mě, mimochodem, dohnalo k tomu, abych šla vyjůtubovat, jak se to tacos má vlastně jíst správně. A na nic jsem nepřišla. Jedly jsme ho dobře. Následoval poslední podořechový čil s křupkama a Krombí šilhající po křupkách a my jsme putovaly do vedlejší vesnice na vlak, v doprovodu soundtracku druhé řady Stranger Things a kraválu ze Sakuřiného kufříku. Nakonec jsme se totiž rozhodly, že ty dvě z naší sektařské vísky propustíme. Ale příště už to tak snadné mít nebudou. Uteklo to tak nějak prapodivným a rychlým způsobem, takže bych si to ještě klidně o pár dnů prodloužila!

Zkrátka spousta Despacita a Afromana, naťapkaných kroků. Přírody, hudby, zpěvu, smíchu, sluníčka, trocha vína, kávy, mlsání, marihuany v její nevyhulené formě. Tak nějak bych shrnula naše společné dny. Děkuju za ně všem zúčastněným!


 


Komentáře

1 Sova přepálená | 25. července 2018 v 10:58 | Reagovat

Asi radši nechci vědět, jak by to vypadalo, kdyby ta marihuana vyhulená byla. :D :D :D Na to už by nestačila ani ta definice blázna. Bylo to neskutečně boží a pozitivní a nabíjející. Pořád jsem ze všeho toho smíchu a blbostí tak trochu high. :D

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 25. července 2018 v 13:29 | Reagovat

Nepotřebujeme marihuanu, my jsme totiž krásně háj i bez ní a to je to krásné. ♥

3 klavesnicetuka | E-mail | Web | 25. července 2018 v 14:07 | Reagovat

Paramore jsem znovu objevila nedávno, úplně jsem zapomněla, že jsem je poslouchala:-)
vždycky jsem si myslela, že mě takové "deníčkové" zápisky nebudou bavit, ještě navíc když jsou dlouhé, ale ty tvoje mě prostě baví pořád i kdyby měly 10 stran:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama