10 days of Summer

13. srpna 2018 v 20:20 | Lucille Daryl |  Deníček slečny Daryl

"it happens sometimes. friends come in and out of our lives, like busboys in a restaurant."


Moje dovolenkování začalo v pátek. To jsem si vyrazila do města za kamarádkou z bývalé práce, se kterou se vídám vždycky po docela dlouhé době a pokaždé je to hrozně hezké a milé setkání. Není to člověk na úplně stejné vlně, jako já; je někde v polovině. Od začátku ji trochu, jak ona sama řekla, fascinuje můj způsob žití a bytí a pohled na svět. Na jednu stranu mi to lichotí. Není to ten druh přátelství, kdy spolu jezdíte a lovíte ufony, jako s mými kolegyňkami z neplacatých zemí, ale taková ta známost, co vás udržuje trochu v reálném světě; v tom, do kterého nechce tak docela patřit, avšak ze zvědavosti do něj nahlížíte a občas vás láká tam pár hodin pobýt. Ale pak se hrozně rádi vracíte tou lesní cestou kolem hřbitova a hájenky a broukáte si písničky, díky kterým si přijdete jako ve svých oblíbených filmech a seriálech. A přijela jsem zase těžší o jednu tašku a lehčí o pár bankovek. Ale když objevíte pohodlné kouzlo kraťas s vysokým pasem, nejde to jinak...


Víkend mám nějaký zamlžený a vůbec nevím proč. Vím jen, že byl horký. A bolavý. A že si ho nepamatuji nikoliv proto, že bych propařila páteční večer, ale spíš se mi tím horkem vykouřil z hlavy. Bolavý byl kvůli mé páteři, která občas zlobí. Skřípnutý nerv mi ale nezabránil užívat si sluníčko. Možná na okamžik, kdy jsem ve svém ananasovém super letním tričku ležela na posteli a čekala, až mi začne působit ten analgetický sajrajt (a taky, až se mi stáhnou simíci, ale k těm se ještě vrátíme). To je jeden z momentů, který mi utkvěl v paměti. Možná proto, že jsem si ho vyfotila. Jo, rozhodně proto. Dalším záchytným bodem jsou ti simíci. Zjistila jsem totiž, že mě ta čtyřka stejně nikdy nebude úplně bavit. I když tam všechno vypadá hezčeji a je tam o tisíc víc možností, chybí mi ta nostalgie, která je vlastně největším důvodem, proč se k té hře vracím ve chvílích, kdy chci relaxovat. A tak jsem se občas schovávala ve své kobce, relaxovala u simíků, ale spíš chodila venku a hřála se na slunci. V polích, loukách, lesích. Vždyť mě znáte. Chodila jsem hodně, až mě samotnou překvapilo, že se mi chce a že mě to vedro nevysiluje. A taky jsem vyhlížela déšť, který skutečně přišel. V neděli ráno, to jsem se zrovna z lesa vracela domů. Nebe se zatáhlo, bylo šedivé a déšť byl příjemný. Ale vzduch nepročistil tak, jak bylo potřeba. Po něm bylo dusno pocitově snad ještě větší a lepkavé a to už mi pomalu energie docházela. A dostavily se divné nálady. A tak to zase jistili ti simíci. A večer jsem skoro ztrácela po tom dešti letní pocity, což jsem nechtěla, a tak jsem si nutně potřebovala pustit Stand by me. Usnula jsem u toho, ale probudila jsem se zase do toho léta. Sice ne do roku 1959, ale naštěstí je to letošní léto roku 2018 docela fajn, co myslíte?


Bylo zase to stejné horko, když jsem vstávala. Překvapivě. Spím teď polonahá, jenom v gatích. Což vlastně není nic, co bych musela psát na blog, ale ten ranní čerstvý vzduch a první sluneční paprsky, které ještě nežhnou a nepálí jako lasery, je hrozně příjemný v kombinaci s tím, když vstanete neoblečení a svěží. Probudila jsem se trochu připálená z předchozího dne, trochu uťapkaná, ale taky plná dobrodružné nálady. Vyrazila jsem kamsi ven, jako tomu už bývá a když jsem se vrátila domů, čekal na mě balíček s džínovou sukní do pasu, na kterou jsem se moc těšila a hned jsem se v ní musela vyfotit, ačkoli na fotce nakonec vůbec nebyla vidět. A taky jsem četla ufouny. Knihu, jejíž příběh se odehrává v únoru, takže se to vůbec nehodí k létu a bohužel to ani vůbec není takové, jaké jsem doufala, že to bude, ale ještě jsem se pořád nerozhodla, jestli tu knihu chci odkládat anebo ji dočíst. A tak ji zatím čtu a možná se i stane, že ji dočtu. Těžko říct. Jsem člověk co neví. Takže nevím. V podvečer jsem nutně potřebovala jít do pole. I když už jsem byla docela uchozená a unavená z celého dne a vlastně se mi ani moc nechtělo chodit ani jinak používat nohy, který volaly po posteli, musela jsem tam jít. Chtěla jsem k těm balíkům slámy, vidět a vyfotit západ slunce. O fotku mi ani tak nešlo, vlastně jsem ji nakonec dokonce i zapomněla pořídit v ten správný moment, protože jsem jen zírala a to bylo akorát. Zmínila jsem se o tom i u té bosé fotky, která visí taky na mém instagramu.



Úterý bylo tím příjemně dlouhým a prázdninově letním dnem, který se v jistý okamžik zdá téměř nekonečným. Takové okamžiky mám moc ráda. Během tohohle jsem se rozhodla sednout na kolo a sjet si pro kousek melounu. Když jsem ale sedla na kolo a jela dolů po cestě, ten pocit byl tak nepopsatelně uvolňující a příjemný, že jsem se rozhodla jet ještě dál. Třeba na lesní ostružiny, na které jsem v neděli úplně zapomněla. A tak jsem se vrátila z obchodu, popadla kelímek a jela znovu. Tou dlouhou a placatou polní cestou kolem vonící slámy. Tou cestou, která se v tu hodinu mění v poušť, protože je na ní tak 547846 stupňů, a tak je docela vyčerpávající jít po ní pěšky. Ale frčet na kole bylo o něco lepší, i když cestou nazpět už jsem si to moc nemyslela. Jela jsem nahoru na kopec a chviličku stála s kolem u hřbitova, kde jsme čilovaly s holkama a kde na nás mávají zombíci, a pak jsem si chytře opřela kolo do trní ostružin a dala se do sbírání. Kolem projelo pár aut a i když je hned vedle obydlený dům, přece jen je jediným široko daleko, a tak jsem dostala trochu strach. Být schovaná v lese je přece jen něco trochu jiného (i když tam se sama bojím taky), než když vidíte ty divno pohledy divno lidí z jejich přibržďujících aut; obzvlášť když jedno jelo jedním směrem a pak se otočilo a jelo zase nazpátek. Neměla jsem z toho prostě moc dobrý pocit. Ale pak auta přestala jezdit. Ta silnička není moc frekventovaná a tak bylo dobrých deset minut klid. Takový, že z lesa vylezl srnec a pokojně si přes ni přešel na druhou stranu lesa a ačkoli byl asi jen tři metry ode mě, vůbec mě nezaregistroval. A pak to ticho přerušilo vibrování mého telefonu, který byl pohozený v batohu. Někdo mi volá. Neznámé číslo, které se tváří naprosto obyčejně, takže to nebude žádný operátor nebo výzkum nebo jiní chudáci, jejichž prací je otravovat dny ostatním lidem. A tak jsem to zvedla, což obvykle nedělám; neznámá čísla mě vždycky trochu děsila. Zvedla jsem telefon, ze kterého se vůbec nic neozývalo. Někdo tam asi půl minuty mlčel a pak mi to položil. Možná, že kdybych nebyla takovej hororovej fanatik, tak si nedomyslím tisícero různých scénářů o tom, jak mě sleduje nějaký psychopat z poza stromu a touto cestou o sobě dává nenápadně vědět, až to nakonec vyústí ve sledování během celého dne a noční home invasion a závěrem v mojí smrt. Nebýt tak paranoidní, tak možná nesednu okamžitě na to kolo - ostružiny neostružiny - a nejedu honem rychle zase domů, do bezpečí. Ale sedla jsem a jela. A ulevilo se mi!
Ten večer jsem nemohla usnout. Ne kvůli paranoidním představám; ty jsem nechala někde za tím kopcem mezi trním a ostružinami. Mohla za to nejspíš ledová káva (perfektní od Hynka, jak jinak), kterou jsem si dala v dobu pro mě již trochu nezvyklou, někdy po večeři, a tak jsem strašila asi do půl dvanácté v pokoji u notebooku, poslouchala písničky, hledala filmy a nakonec na jeden i koukala. Nějakou romanťárnu z osmdesátek, protože to je prostě letní. A pak jsem si ještě prohlídla noční oblohu plnou hvězd, než jsem si lehla do postele, zhasla světlo a poslouchala cvrlikání cvrčků.

Středa byla trochu divnodnem. Nedokázala jsem indentifikovat, proč jím vlastně je, ale ten pocit se mě držel už od rána. Nakonec to ale vůbec nebyl den špatně divný. Plány jsem měla až později odpoledne na večer a možná proto to bylo takové divné. Je to jako když jsem chodila do práce na odpolední; i když jsem předtím měla půl dne času, nebylo to už takové, protože byl ohraničený tím odjezdem a mně se pořádně do ničeho nechtělo. Je to asi špatný přístup, ale bohužel se mě týkal. Ani v tu středu jsem se nemohla k ničemu donutit, a tak jsem si ráno zahrála simíky, vyvenčila psa, šla vyvenčit dalšího psa a nakonec vyvenčila ještě jednou sebe. Po několika měsících, co jsem si v hlavě nosila větu "dala bych si sushi" jsem si ho konečně udělala, a fakt hodně, s tím že ho alespoň budu mít i na další den, ale asi jsem ho tak trochu snědla celé. A ačkoli mi zbývalo před odjezdem do města ještě pár hodin, už jsem se zmohla jen na ležení v trávě a přemýšlení, že nemám sakra dárky pro mé ženy (tím myslím samozřejmě mamku a sestru) k svátku. Takže jsem do města musela tak jako tak - plány neplány. Přihnal se krátký déšť a ještě kratší bouřka a jak už to má poslední dny ve zvyku, moc to tu nepročistila. Do města jsem odjížděla zase v úplném suchu a dusnu a trochu jsem tušila, že v tom městě mě čeká něco jako uhynutí. Naštěstí to ale nebylo tak zlé, jak se zdálo. S kamarádem jsme vymetli pár obchodů, splašila jsem všechny ty zapomenuté dárky, aniž bych jejich výběr odflakovala a pak jsme kafíčkovali. A když jsme dokafíčkovali a probrali všechny ty naše věci (počínaje u hororů a u hororů konče), vzduch už byl lehčí, svěží, dýchatelnější a příjemnější. Na zpáteční cestě od vlaku z vedlejší vesnice jsem si to myslet přestala, protože jsem se snažila být doma co nejdřív, protože už fakt začínala být tma jako v pytli, a tak jsem trochu klusala a stejně jsem se té lesní tmě úplně nevyhnula. Viděla jsem blikající nebe, o kterém jsem věděla, že je to vzdálená bouřka, nicméně představovat si, že tam jsou ufoni, se mi v tu chvíli zdálo mnohem lepší. A taky mě vyděsil pařez a pak ještě tři srnky na louce, které v té tmě vypadali taky jako ufouni. To už bylo ale podstatně děsivější, než blikající nebe...

Naše nekonečná konverzace pokračovala i virtuálně (to je to, když se prostě dlouho nevidíte), a asi v jedenáct jsem si řekla, že bych mohla jít spát, a tak jsem zaklapla notebook a... zapnula simíky na stolním počítači. Ups. Ale bylo to zase jako zamlada!

Kupodivu jsem byla ráno čilejší, než když jdu spát podstatně dřívěji. Což přišlo vhod zejména protože mě čekala naplánovaná túra, jejíž vyhlídnutá trasa sice nevedla nikterak daleko, ale v tom sedmatřiceti stupňůvém pařáku jsme byli přesto označeni za šílence. Na sluníčku to opravdu nebylo zrovna ideální, ale po tom se šlo minimálně, a tak to celé dopadlo daleko lépe, než jsem si myslela. Spocení jsme ale byli jako prasata, o tom žádná. Otázka "Potí se ti pot?" to vystihla asi nejlíp. Toustová zastávka u lesního splavu nám ale dodala síly na další putování, tentokrát už zpět za vodou, kterou jsme si spletli nejdříve s modře natřenými plechovými ploty (skrze stromy to vypadalo fakt nadějně), a poté s včelami, protože "slyším hučení, to bude voda". Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsem čekala, takže jsme nešli úplně podle plánů (ale co si budeme namlouvat, my jsme ty plány nijak zvlášť neplánovali!), ale hlavní je, že jsme se skutečně objevili u vody a trochu se tam vyrochnili. Já to tedy v plánu neměla, protože voda, špinavá voda a lidi. Ale nevypadala úplně nebezpečně, dokonce ani nebyla cítit nebezpečně a lidu tam taky nebylo tolik, co jsem si představovala, a tak jsem tam skočila. Lovili jsme kachny, nás lovily "chaluhy" a bylo nám fajn. Jen ten čas se někam poděl hroznou rychlostí! Ale tak to prostě bývá a už jsem si na to zvykla. Tour de Valy tedy byla u konce. Stihl se během ní zablokovat mobil, jehož odblokování jsme řešili průběžně během zpáteční cesty a vyřešili před Valskou cedulí, takže tak akorát na čas; taky jsme viděli malé srnče, posed/kazatelnu vybavenou jako z hororu (i točící počítačová židle tam byla), super plácek jako z tábora, na kterém jsem nikdy nebyla, divně zakalenou a strašidelnou vodu tekoucí (a skoro přetékající) podél lesní cesty a srandovně plavajícího psa, který dupal do vody.


Když jsem v pátek vstala v osm hodin, byla jsem lehce v šoku, protože takhle dlouho jsem nevyspávala už snad několik let. Měla jsem v plánu vstávat brzy a bylo to zvláštní, ale ne nepříjemně. Naopak. Po skoro celodenním courání jsem byla stejně trochu rozlámaná (ale taky ne vyloženě nepříjemně), a tak mi nejspíš pár hodinek spánku navíc vůbec neuškodilo. Vstávat trochu později mě navíc začalo přes léto docela bavit, protože se budím se sluncem za oknem. Jenomže tentokrát tam nebylo. Kde je?! Teplý vzduch ohřátý jeho paprsky jsem cítila ještě dávno po jeho západu, kdy jsem před ulehnutím do postele vykoukla ven na noční oblohu. No a najednou bylo pryč a nebylo po něm ani stopy. Šla jsem vyvenčit psa a sice bylo docela teplo, ale podimno. A najednou mi došlo, že už je to asi tady. Že možná to léto včera skončilo. Tím ultra teplým a nefalšovaně letním dnem, kdy jsem se poprvé a podle všeho i naposled válela u vody. A když na mě ten podzim dýchnul, bylo to hrozně hezké a uklidňující a já si uvědomila, že jsem neskutečně natěšená na jeho velký příchod. Ale ten šel v tu chvíli chtě nechtě stranou - měla mi totiž přijet cenná návštěva. Kamarádka z dětství. Ta, se kterou jsem řešila simíky, ta, se kterou jsem byla na posledním dílu Harryho Pottera i ta, která při mně stála, když mi můj první kluk zlomil srdce. Poslední dobou jsme se nevídaly a když jsme domluvily naprosto spontánně setkání, bylo až těžké tomu uvěřit. A ve chvíli, kdy vystoupila z vlaku, jsem byla zase zpátky v těch dobách. Chvíli v dětství, chvíli v pubertě. Zase jsme spolu, všechny tři i se ségrou, probíraly ty naše neuvěřitelný zážitky, pily jsme kafe, procházely jsme se a vzpomínaly. Koukaly jsme na horor, jedly brambůrky a smály se trapným scénám. Poslouchaly jsme Blink-182 jako za našich pubertálních let a fotily trapný fotky. Couraly jsme po zahradě, jedly jsme ostružiny a jablka a šly se projít do vesnice, ve které nesvítilo pár lamp a všechno to tam působilo tak jinak. Trochu tajemně a zároveň živě, protože couralo po venku dost lidí. Ještě jsme chvíly seděly pod lampou před naší brankou a pak jsme se rozutekly šly spát. Nebo spíš kecat až do rána.
A ráno vstát překvapivě velmi brzy. Ta představa, že by Anežka odjela už za pár hodin a my ztratily tu krásnou společnou sobotu, která se z toho vyklubala, je teď šílená. Původně totiž měl být její pobyt u nás skutečně takhle krátký, ale dala přednost společnému času a zdržela se až do neděle. Sobota se, narozdíl od pátku, zdála trochu letnější, avšak ten podzim už ve vzduchu trochu cítit byl. Ale ráno bylo prázdninové; třeba když jsme snídaly na balkóně a pak se vydaly do krámu pro meloun k filmu, místo včerejších čipsů. Pak jsme zase už ve třech kafovaly, šly se projít a společně se vyfotit, stihlo nás zase něco zvláštního vylekat a tak jsem si uvědomovala, že se vlastně za ta léta změnilo všechno a nic zároveň.
Po procházce jsme vzpomínaly na The Sims 2 a válely se při tom na dece pod naším ořechem, kde je hrozně příjemně a soundtrack, který jsem pustila na mobilu, nás úplně přenesl nazpět a všechny jsme měly chuť si jít okamžitě zahrát. Taky jsme vybíraly další horor a protože jeden kandidát ještě nebyl k dostání, zvolily jsme film s názvem Selfie from Hell, od kterého jsme si samozřejmě nic neslibovaly, protože byl příšerný už jen jeho trailer, jeho obálka i jeho hodnocení, ale přesto nás to zajímalo (navíc měl jen 75 minut, takže ztráta času nebyla moc velká). A kdyby to někoho zajímalo, byla to ještě větší konina, než jsem si myslela. Po obědě nás Hana pozvala na výtečné mandlovolevandulové sušenky, jejichž konzumace Anežce vykouzlila na rtech tak blažený úsměv, že kdyby se někdy Hana rozhodla otevřít si továrnu na sušenky, Anežčin obličej by měl být na obalu těch sušenek. Něco jako ten týpek na Kinder čokoládě. Ještě jsme si střihly jednu přežranou procházku se zastávkou na druhém hřbitově, kde se hrozně hezky čiluje (tam pokračovala Sims debata) a večer jsme měly v plánu sledování perseid a po neúspěšném hodinovém zírání a ohýbání krků k obloze jsme se rozhodly celou tuhle session zabalit. A to jsem se na ni tak pracně vybavila - židle, deka, dlouhý teplý župan a chlupaté ponožky. Údajně mi chyběly už jen natáčky a pupkatý manžel. Nakonec jsme se rozutekly a já jsem se po sprše přece jen vydala alespoň ještě na balkón, že jeden ten perseid zkrátka vidět před spaním musím. A skutečně se mi to podařilo. Pustila jsem si k němu svou oblíbenou písničku a tu padající hvězdu jsem viděla přesně, když končila. Bylo to hrozně magické. A pak jsme ulehly a pomalu usnuly. Ráno jsme stihly už jen snídani na balkóně a kafe a odjezd byl tak rychlý, až jsem ho nebyla schopná vstřebat.

Nekončilo tím jen tohle super setkání, ale pomalu i celá moje dovolená, na kterou budu nesmírně ráda vzpomínat. Ty dny jsem si užila naplno. Moje léto je kompletní! Nepopírám, že určitě ještě prožiju spoustu typicky letních okamžiků, ale ani to, že už teď jsem připravená na podzim, nebo minimálně jeho slunečnou verzi nesoucí jméno babí léto. ♥


 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | Web | 13. srpna 2018 v 22:21 | Reagovat

na fotkách ale všichni vypadáte jako byste se vůbec v tom pařáku nepotili:-)

mně tak zavolat neznámé číslo tak jsem podělaná strachy až za ušima a taky pádím domů:)

strašně strašně ráda čtu tyhle tvoje články

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 14. srpna 2018 v 8:16 | Reagovat

Tomu se říká správný letní čiling. :3

P.S. Můžu říct, že po takovém telefonátu a ještě u hřbitova bych si asi fakt nadělala. :'D

3 Lux | Web | 20. srpna 2018 v 2:27 | Reagovat

Přesně takhle má vypadat léto, spousta užitých dní! :)
Také jsem pozorovala perseidy, je to kouzelný okamžik, když se ti mihne před očima. Někdy tak krátce, že nevíš, jestli se opravdu objevila nebo sis ji jen představila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama