Pár pocitů, pár zážitků

26. srpna 2018 v 18:26 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Vzpomínám na návraty domů ze základní školy, kdy jsem v televizi koukala na Čarodějky. Na to, jak jsem neměla ráda Gilmorova děvčata, která teď patří k mým úplně nejoblíbenějším seriálům. A taky na písmenkovou polévku u prvních dílů Supernatural...



Je středa, asi kolem druhé hodiny odpolední. Tedy teď už pochopitelně ne, ale byla, když jsem tohle psala. Nevím, kolik je venku stupňů. Ale asi stále hrozně moc. Jenže ten den už touhle teplotou nezačíná, a tak ho opravdu vnímám úplně jinak. I ve chvíli, kdy jdu po sluncem vyprahlé louce a je mi to nesnesitelné horko. Ten vánek, ač nepatrný, voní jako podzim, přestože tak skutečně ještě vůbec nevoní. Ty nažloutlé lístky na stromech jako podzim vypadají, přestože jsou zatím jen vysušené letním sluncem.

Rána jsou snad den ode dne studenější. Nebo alespoň to dnešní takové bylo. Vyrazila jsem na procházku kolem hřbitova, ze které se, ve snaze vzít to jednou "cestou necestou", kterou mám hrozně ráda a po které jsem dlouho nešla, vylouplo spíš takové prodírání kopřivami, které jsme s Dragem nakonec vzdali a běželi jsme kousek přes koňský výběh. Koňové si nás všimli a zdálky nám hrozili; naštěstí jsme ale zdrhli včas. Bylo to jako když jsem vyšla na podzim a domů jsem se vracela v létě a na zpáteční cestě sundala mikinu, bez které se to ráno vážně neobešlo.

Asi mi Bates Motel připomíná právě ty seriály zmíněné výš. Na Gilmorky jsem, narozdíl od Čarodějek, začala koukat až později a stejně tak na Supernatural, přesto s sebou nesou takovou tu bezstarostnost základkových dnů. Batesův motel mi tu atmosféru nějakým způsobem připomíná. Ne úplně tím stejným, ale dost podobným. A všechno je to zahalené rouškou babího léta.

A asi mě unášejí mimozemšťani. Zjistila jsem to tak, protože už se hrozně moc dnů za sebou budím naprosto nevyspalá, neodpočatá, rozlámaná a bez energie. A taky mě bolí noha. Ta mě bolívala často už delší dobu, ale poslední dobou se to trochu stupňuje. Jak kdyby mi tam něco píchali a tlačili a zandávali a kdovíco!


Teď už středa není. Je čtvrtek. Napadá mě, od kdy mám vlastně tak moc ráda konec léta. Ty podzimní začátky, kdy slunce hřeje už tím jiným, mírným způsobem, a kdy se nenápadně prodírá skrze lístky stromů. Vybavila se mi vzpomínka. Vlastně jich bylo víc. Když jsem ještě nechodila do školy, zatímco moje sestra ano, jezdila jsem pro ni často s mamkou autem. Většinou jsme jezdívaly o něco dřív a tak jsme nejdříve zaparkovaly před oborou nebo někde v zatáčce lesní cesty, kde jsme třeba sbíraly kaštany nebo jiné přírodniny. Ty vzpomínky jsou tak hezké a tak barevné a voňavé podzimním vánkem... A znějí jako Jakub Smolík, který hrával z kazety v autorádiu.



Tenhle odstavec je napsán v pátek. Poslední dobou svým pocitům tak docela nerozumím; v jednu chvíli mám z něčeho radost a vnímám to jako něco perfektního a pak mi dojde, že to vlastně perfektní vůbec není a že ani nevím, proč bych z toho měla mít radost. A tu radost mít přestanu a naopak mě třeba ta samá věc začne stresovat a skoro až trápit. A takhle nějak to chodí s každou druhou záležitostí. Zkrátka vítejte v mé hlavně. Začínám mít radost z toho blížícího se podzimu, který pořád dokola omílám (ale nemůžu si zkrátka pomoc) a na druhou stranu když přijde první pocitově podzimní den, cítím se zvláštně, až poněkud úzkostlivě. Pravděpodobně to ale stejně vůbec nebude souviset s tím počasím a ještě pravděpodobněji nemá smysl tomu přikládat nějakou váhu. Jenomže to bych nebyla já; já přikládám váhu všemu, čemu bych ji přikládat neměla. A naopak.

Něco na mě vážně "vlezlo", ale dost možná je to jen nevhodná kombinace klimatizace a žehlícího lisu. A taky větráku, aby toho nebylo málo. Z každé strany jedno. Že je to naprostá pitomost mi bylo jasné hned, ale nikdo s mým názorem nesouhlasil. A tak se stalo, že jsem trochu zpomalená, unavená, vysláblá a v krku se mi děje nějaká neplecha a v pátek už jsem měla i pocit teploty a tak jsem odjela z práce dřív, z čehož bych měla mít radost, ale moc jsem ji neměla, protože bych se mnohem radši cítila lépe a byla v práci déle. Den byl tak hezky podzimní a já se z toho najednou neuměla radovat, což bych chtěla. Trochu tomu sice pomohly Gilmorky, ale nebylo to ono, nedokázala jsem se úplně vžít do Stars Hollow a ve vzduchu viselo něco zvláštního. Asi je na to ještě brzy, asi jsem se tam měla vydat až v září, jak jsem to původně plánovala. Nic se nemá uspěchat... A zaří přijde navíc už za týden! Ale kdyby vás to zajímalo, ta podzimní radost se přece jen dostavila. Nechtělo to Gilmorky, chtělo to kávu u Hynka. To je totiž všelék na všechno. Tahle mi připomněla, jak jsme si ji na tom stejném místě spolu dávaly loni prvního září. Venku pršelo, sestra ke kávě koupila výborné jablečno povidlové koláčky a my tak započaly a vítaly podzim.

Ale na tuhle není brzy... Na tu je tak akorát.


Jeden čas jsem vůbec neměla na kávu chuť. Někdy začátkem jara jsem ji najednou přestala pít, ačkoli předtím byl jeden hrneček na denním pořádku a vždycky mi zpříjemnil den v práci. Pak jsem si ji dávala třeba jen jednou týdně, většinou u sestry na dýchánku a jinak jsem dala přednost čaji. Ta káva mi ale chyběla. V tu chvíli možná ne po chuti, ale asi má nějaké blahodárné účinky na moji psychickou pohodu, protože po kávě mi přijde ten den takový lepší a hezčí... (a nebo mám jen víc energie na to řešit i nepříjemnosti, takže se tím pádem nezdají tak nepříjemné?)

Taky mě napadlo, jak mě mrzí, že jsem si tenkrát přestala zapisovat do svého diářku s Batmanem, který jsem dostala k Vánocům, ty své každodenní myšlenky a zážitky ve zkratkách. Od nového roku jsem si poznamenávala každý den a když jsem to zrovna nestihla, zpětně jsem to doplňovala. A pak jsem se na to najednou vykvákla. Zničeho nic. A teď mě to mrzí. Není šance dohnat několik měsíců a už by to asi ani nemělo to kouzlo. Možná doplním jen takové ty větší akce a okamžiky, které mi vážně utkvěly v hlavě a začnu "znovu", alespoň na ty zbylé čtyři měsíce. A příští rok si pořídím prostornější diářek a budu doufat, že mi to vydrží v kuse. Anebo začnu vážně až od toho dalšího roku. Ještě uvidím.

Pátek jsem zakončila hororovým dýchánkem s kamarádem, který mě nepoctil jen svou návštěvou, ale i pořádnou vejslužkou v podobě domácího chleba, dvou sklenic marmelády; jedné broskvové a druhé rebarborovo-banánové (na tu jsem obzvlášť zvědavá), salsy a zázvorového sirupu. Ten se bude teď hodit. Naše hororové sezení mělo původně trvat celou noc, ale byla jsem vážně přejetá a napůl mrtvá a vidina probdělé noci mi vůbec nelichotila a myslím, že bych si akorát zahrávala, že mi bude ještě hůř. A tak jsme jen stihli prokecat jeden film, vyměnit si ty marmelády a zase se rozloučit. A já mám koneckonců tyhle rychlo akce stejně asi nejradši, člověk si jich tak nějak víc váží.


V sobotu jsem se probudila příliš brzy. Chtěla jsem vyspávat, konečně zas jednou, ale už jsem nemohla zabrat a jak mě jednou kočky spatří, že nespím, prostě se vstává a hotovo. Mají radost, když se vstává, a tak jsem jim ji nechtěla brát a moje převalování se by stejně nebylo vůbec produktivní a dost možná bych byla naopak za chvíli ještě víc přejetá.
Ten den byl od samého začátku podzimní až příliš; jako takový ten říjen, kdy už jsou paprsky sluníčka docela vzácné a všechno začíná být trochu ponuré. Ale přes den se to tak nějak rozehnalo a po obědě bylo všechno hrozně veselé a celé to odpoledne mělo tu příjemnou zahradní atmosféru. Večer jsem dala oficiálně sbohem létu a vyrazila do letního kina. Na rande, které ovšem nebylo moje (křenila jsem rodičovstvu, no co, no?). Tenhle večer nebyl úplně ideální na návštěvu letního kina. Nebyl teplý, jako všechny předchozí a trochu i poprchávalo a mně se to možná líbilo o to víc, protože létu v mém srdci už pro letos odzvonilo. To letní kino bylo jen jedorázové, na hřišti ve vesnici vedle a dávali Čertoviny. K mému štěstí jsem pár dnů předtím měla chuť na nějakou typickou českou pohádku kouknout, a tak jsem si ji užila. Málokterá mi sedne, ale tahle byla podle mě moc hezká. A vlastně celá ta akce.

Během nedělního rána ve mně zůstala ta pohádková nálada, a tak jsem si k snídani zapla televizi, což jsem neudělala už několik měsíců, protože jsem neměla baterie v ovladači a televize není věc, kterou bych potřebovala, takže jsem jejich koupi neustále oddalovala až jsem na to zapomněla. Ovladač ožil jen protože jsem je kupovala do kuchyňské váhy a v balení jich bylo dost. V televizi dávali německou pohádku a ty se mi taky často líbí a pro tohle ráno byla jako stvořená. Prvně jsem se probudila s lehce vánočním pocitem, který jsem samozřejmě chtěla zahnat; takový si připustím nejdříve 1.listopadu! Televizní program si ale zřejmě umanul, že je ta myšlenka skvělá, a tak na mě po zapnutí telky vybafla Vánoční koleda. V tu chvíli jsem měla chuť se fakt plácnout do čela, co sakra pořád blbnou, ale proč se nad tím pozastavovat.
Paprsky přes den náramně hřály a byl to ten typický den babího léta, kdy chcete zůstat od rána do večera na zahradě nebo v lese a užívat si ten svěží, avšak trochu studený vánek v kombinaci s hřejivým sluncem a tím krásným zvukem šeptajících lístků ve větru. A s vůní jablečného koláče, který pekla sestra... A najednou mám zase pocit, že na ty Gilmorky vůbec není brzy.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 26. srpna 2018 v 19:21 | Reagovat

Změna teplot mě zaskočila tak, že jsem si během včerejška asi vysmrkala mozek z hlavy a i když je to dneska lepší, mám obrovskou chuť navléct se do dlouhých kalhot, zalézt si pod deku, zapálit voňavou svíčku, uvařit horký čaj a pustit si Over the Garden Wall … podzim na mě dneska prostě dýchl nevšední silou, ale zase jsem si řekla, že to do toho konce srpna prostě vydržím. Prvního září pro mě odjakživa bylo, je a bude podzim. :>

2 stuprum | Web | 26. srpna 2018 v 19:26 | Reagovat

Měla by ses podívat na Hereditary, je to fakt přehlídka herectví krve! :)

3 klavesnicetuka | 26. srpna 2018 v 21:04 | Reagovat

já bych si taky měla zapisovat myšlenky, asi by mi to pomohlo..
no a Gilmorky jsem taky dřív neměla ráda, nevím proč, cestu jsem si k nim našla později a těším se že je budou dávat v televizi a uvidím aspoň 5 minut

a mám podobné pocity chvíli jsem z jedné věci šťastná a za 5 minut pravý opak

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama