A teď už jdu spát

7. září 2018 v 21:58 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl

Tenhle týden je takový prazvláštní na pocity. Nebyly negativní, ale byly podivné. Teď jsou ale víc než šťastné.

V práci mi šlo pracovat ale nešlo mi tam být. Stejně tak se mi pracovat chtělo, zatímco trávit ty hodiny ve společnosti kolegyň bylo ještě těžší, než jindy, a byla to pěkná otrava. Tohle mé rozpoložení je nebezpečné; většinou zapnu takový ten mood, že jejich řeči příliš nevnímám, "přizpůsobím" se, myslím si své a snažím se být milá. Úsměv a mávat, však to znáte. No, tenhle týden mi to moc nešlo a mám trochu strach, že moje myšlenky ohledně jejich drbů tak trochu musely přečíst z mého znuděného až otráveného výrazu. Ale to je prostě riziko toho být mezi lidmi, se kterými mě nic nepojí.


A tak jsem se těšila na víkend od samotného pondělního rána. To se událo po tom nedělním návratu domů tak rychle, že jsem nad tím skutečně moc nepřemýšlela, ale už v práci mi bylo jasné, jak se hrozně moc těším zpátky domů. Alespoň že to ráno pršelo a počasí bylo podzimní a to znamená, že svět byl v pořádku. O dalších dnech se to říct nedá; byly až příliš teplé. Naštěstí však dočista zmizela jejich letní atmosféra, a tak mě to tolik neznepokojovalo. V úterý jsem začala den i tak podzimně s kouskem dýňového koláče od Sovy, který se mnou jel tu ohromnou dálku v kelímku a neměl chybu ani takhle uleželý (ba naopak!) a pro ještě víc podzimnější pocit jsem si objednala podzimní povlečení. Sice nestihlo přijít teď před víkendem a dorazí až v pondělí, ale kdo si počká... Do té doby jsem alespoň ještě natřela dveře od půdy, které teď perfektně ladí s těmi obklady u postele a znásobují pocit útulnosti.

Ve středu a ve čtvrtek ráno, krátce po probuzení, kdy chodím krmit venkovskou smečku, byla obloha plná opravdu zářivě jasných hvězd a vzduch voněl takovou tou skoro zimou a já měla chuť zpívat si Baby it's cold outside a vzpomněla jsem si na jednu neděli loni v prosinci, kdy jsem si tu písničku pouštěla stále dokola a všechno to bylo tak vánoční. Na Vánoce je brzy, já vím, ale rozhodla jsem se začít s pozvolným kupováním dárků. Na to není brzy nikdy. Místo toho ale kupuji halloweenské masky, rámečky, povlečení a deky do své lehce překopané kobky. A nebo třeba kuchyňskou skříň...


možná se na to netváří, ale hrozně ráda se mnou stěhuje nábytek a celkově renovuje naše obydlí!

Na tu se, mimochodem, neskutečně těším, ale to si ještě chvilku počkám. Na chviličku mě možná opouštěl takový ten hezký pocit a začínala jsem mít dojem, že nevím, do čeho píchnout - myšleno obecně, v životě. Ten zákeřný pocit se naštěstí nezdržel příliš dlouho a nebyl skutečný, ale byl způsobem tím divným počasím, které se na chvíli zaseklo někde na konci léta a ne a ne se přehoupnout do skutečného podzimu. Ty dny střídavě stále trvají, ale v každém tom dalším dni je více podzimních okamžiků a já věřím, že brzy přijde ten den, který bude podzimní každým douškem od samotného probuzení až po ulehnutí do postele.

Zpátky k té kuchyňské skříni!

Miluju jídlo. Miluju nakupování jídla, miluju plánování jídla a miluju i jeho přípravu. Obyčejně bych milovala i jeho skladování ve skřínkách a uspořádání. Ať už čajů, koření, trvanlivých potravin nebo snad různých hříchů v podobě slaných brambůrek nebo - a to je u mě pravděpodobnější - sladkostí. Poslední bod mi ale v poslední době moc radost nedělal, ač jsem se snažila. On na to totiž nebyl vhodný prostor. A když jsem se ve čtvrtek vrátila z nákupu a ten nákup zůstal v tašce ještě druhý den, bylo mi jasné, že tady je něco špatně. Potřebuju kuchyň. Ne jen provizorní skříňku s chlebníkem a nádobím naházeným cik cak. A protože okolnosti mi nedovolují mít v patře kuchyň jako takovou (sporák, voda, montované horní skříně), rozhodla jsem se pro malou kuchyňskou skřínku, nad jejíž hledáním jsem strávila snad věčnost a naštěstí dopadlo úspěšně. Člověk by si řekl, že něco takového skromného bude mít i tu výhodu, že to bude levnější, ale ono není. Jenže já o té svojí kuchyňce sním už léta. A o tom "kouzelném kredenci" na sladkosti v podobě vrchní skříňky! Bude malá, bude neúplná a nebude vůbec dokonalá, ale bude moje a já ji už teď miluju. Akorát to čekání mě zabije. Mě totiž když něco napadne, potřebuji to udělat co nejdříve, nejlépe ihned. Takže se během následujícího měsíce naučím třeba větší trpělivosti. Každopádně letošní podzim vážně nádherně začal a nádherně i pokračuje a já mám z toho nesmírnou radost a na tuhle další radůstku si s tou samou radostí počkám, protože potom už se nestane, že se taška s nákupem bude válet v chodbě dva dny! Zatím mám připravený prostor, kam ten můj malý zázrak umístím, a víc prozatím dělat nemůžu. Kromě toho těšení se. To dělat můžu a budu, to si pište.

Když jsme u toho jídla, je tu ještě jedna věc, kterou bych chtěla zmínit. Nemusím, ale chci. Někdo ví, že jsem (byla) přes dva roky na veganské stravě. Někdo to možná ani netuší, protože nepatřím k lidem kteří si píšou do profilu na sociálních sítích "jsem vegan" a ani to nevnucují svého okolí v reálném životě. Přesto nebylo těžké si toho všimnout, protože já a jídlo je kapitola sama o sobě a ráda ho jím, fotím a jídlo je zkrátka radost, takže ho zmiňuji docela často. Byla jsem prostě takový ten tichý vegan, co s plnou pusou nekřičí svůj způsob stravování do světa, ale s radostí si žvýká na tom veganském dortíku, aniž by něco říkal. A asi už jste si všimli toho minulého času. Změnila jsem totiž své stravování a vrátila se zpět k živočišné stravě. Nebylo to ze dne na den a přitom vlastně bylo. V hlavě se mi ta myšlenka rodila už déle, vždycky jsem ji ale z přesvědčení zadupala a řekla si, že je to až ta poslední možnost. Jenomže nakonec na ní skutečně došlo. Ale o tom třeba jindy a jen v případě, pokud bude zájem z vaší strany o mé zkušenosti a důvody. V takovém případě se ráda podělím. Ve zkratce jen řeknu, že jsem se hodně bála výčitek po pozření prvního živočišného výrobku po té době striktního veganství a skutečně jich pár bylo, ale zároveň jsem se najednou cítila tak nějak svobodněji. Udělala jsem krok dopředu, nebo obrovský krok zpátky? Toť otázka. Sama jsem se najednou s tím prvním soustem jogurtu přenesla do období, kdy jsem začínala se zdravější (avšak stále živočišnou) stravou, kdy jsem cvičila pro radost a začala se zajímat o to, co je pro tělo nejlepší, ale zároveň mi nedělalo problém dát si koblihu (nebo dvě) od babičky. No a v téhle fázi se teď znajednou znovu ocitám a z nějakých důvodů se cítím příjemně. Takže je to vlastně krok dozadu... ale znamená nutně každý krok zpět, že je špatný?

V pátek jsem zažila svůj první pohřeb. Než se zaleknete, musím poznamenat, že se nejednalo o mně blízkou osobu, ale že jsem šla pouze jako doprovod mamčinému příteli, protože ona se kvůli práci nemohla účastnit a taky se tahle smutná událost konala na našem místním hřbitově a účastnily se téměř všechny rodiny a za normálních okolností by se měla účastnit moje babička s dědou, ale bohužel se jejich lenost (a kupa dalších negativních vlastností) rozlezla už do takových rozměrů, že jim asi bylo za těžko jít na pohřeb někomu, koho dozajista znali. Možná to nebyli přátelé, ale víme, jak to na vesnici chodí. Zná se každý s každým. A jedna věc je ta, že nepojedu známému z vesnice na kremaci do města, ale na místní hřbitov? Přijde mi to hezké, slušné a vůbec... když jsem měla možnost jít tam jako doprovod, byla jsem ráda, že můžu tak trochu zastoupit naší rodinu. Přijdu si trochu hloupě psát tu o cizím pohřbu, ale byl to můj první pohřeb. Do té doby jsem zažila jen kremace. A taky nechci říkat o cizích pohřbech, že jsou hezké, avšak paní měla úctyhodných 93 let a v takovém případě to na jednu stranu i hezké skutečně je a chci jen podotknout, že rozloučení na místním hřbitově, kam se lidé vydají pěšky, mi přijde takové milejší, klidnější a zkrátka správnější. Ale vůbec nevím, proč to píšu, zřejmě se to sem vůbec nehodí. Ale znáte mě, píšu všechno, co se mi honí hlavou...

No, to by ode mě bylo asi takhle před víkendem všechno a myslím, že bych se mohla zase v neděli nebo v pondělí ozvat. A když ne deníčkově, tak určitě s fotkami mlžných lesů z minulého víkendového pobytu u Sovy, které jsem se sem snažila nahrát během týdne, ale Blog.cz trochu zlobil a když mi nezmizely samotné nahrané fotky, tak se schovala rovnou celá rubrika na září. Ale zítra se na to asi vrhnu a konečně se o tu krásnou přírodu podělím.

A od 11.září dávají Gilmorky, takže jdu pomalu oprášit televizi!


A taky vás pomalu začnu ladit na Halloween. Třeba tohle, to jsem celá já!
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | E-mail | 8. září 2018 v 21:30 | Reagovat

ty jo tak to by mě hodně zajímalo proč jsi se vrátila k živočišné stravě

a na ty Gilmorky v telce se taky těším, ale budu ráda když uvidím tak deset minut, protože to je čas koupání a večeře s malým a plenek tak to moc reálně nevidím:(

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 12. září 2018 v 11:30 | Reagovat

Hodně štěstí na tvé vlastní cestě za prosperitou! Nejdůležitější je, aby ses ty cítila dobře. :3

Těším se, až vytuněnou kobku uvidím v říjnu naživo, už jenom takhle z fotek to vypadá hrozně útulně. :) A vůbec, letošní podzim bude boží!

3 TerraDV | E-mail | Čtvrtek v 8:29 | Reagovat

Ahoj, o tom veganství, co ti to dalo, vzalo apod, bych si určitě ráda početla. Sama jsem vegetarián a často přemýšlím o tom, zda jít dál a přejít na veganskou stravu nebo zůstat tam, kde jsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama